Článek
Toho dne (24. 2. 2022) vstala žena dřív než já. Přišla do ložnice a ačkoli má vulgarismy právě tak v oblibě jako já vařený květák (jedno z jídel, které do sebe nedostanu), s vážným hlasem řekla: „Je to v háji (řečeno hůř), Putin napadl Ukrajinu.“ Vlastně mě to nemělo překvapit, protože o dva dny dříve, po projevu kremelského autokrata (mé pracovním názvosloví: „Putinova doktrína“), jsem na blogu na iDNES napsal:
„Po odstoupení československého pohraničí Německu v roce 1938 se zdálo, že žádná válka nehrozí. Dokonce ani po Hitlerově agresi proti zbytku Československa v Evropě válka nebyla. Kdo se tím utěšoval, byl zanedlouho vyveden z omylu. Na východě Evropy se dnes neválčí (v klasickém smyslu toho slova). To ale neznamená, že se nezačne válčit zítra, pozítří, prostě později. Kéž by se válčit nezačalo, ale věříte Putinovi?“
Přesto jsem nemile překvapen byl. Jsou situace, kdy bych se velice rád mýlil v úsudku, politické intuici. Realita mi ale dala za pravdu. Se všemi děsivými důsledky, které přinesla – a stále přináší. Kdo z nás by si tehdy pomyslel, že Putinova válka (2022 - ????) bude trvat déle než Velká vlastenecká (1941 - 1945)? I v Kremlu počítali s tím, jako kdysi Hitler po napadení Sovětského svazu, že Ukrajinu relativně snadno porazí (nechme stranou tezi o třech dnech), obsadí, změní tamní režim a udělají z ní poslušnou politickou kolonii Nového ruského impéria (NRI). Ukrajinci se statečně Putinovi brání, stejně jako se kdysi Sověti statečně bránili Hitlerovi. Můžeme si klást otázku, jaký by byl osud Evropy a osud náš, kdyby Spojenci nacistické Německo neporazili. Stejná otázka pro dnešek: co by následovalo, pakliže by Putin zvítězil, Ukrajinu pokořil a posunul teritorium NRI k hranicím Polska, Slovenska a Rumunska?
Jakkoli situace kolem druhé světové války nebyla sama o sobě normální, v tehdejší nenormálnosti byla jistá normálnost zachována. Myšleno na straně Spojenců. Bylo zřejmé, kdo je agresor (nejen slovně, ale v reálné politice). Bylo zřejmé, že napadenou zemi (SSSR) je nutné podpořit, nejen morálně, ale i materiálně, a to bez ohledu na to, jaké výhrady a jak oprávněné západní demokracie vůči sovětskému režimu mohly mít a měly. To všechno šlo stranou. Primárním cílem byla totální porážka zla v podobě nacistického Německa. Tohoto cíle bylo společným úsilím dosaženo, jiná alternativa nepřipadala do úvahy. Představa, že by útočník, v Evropě Německo, vyšel z agrese jakkoli posílen, byla nemyslitelná. Příklad týkající se naší země. Německo bylo poraženo, podepsalo bezpodmínečnou kapitulaci, ale Spojenci by souhlasili s tím, že československé sudetské území postoupené Německu dle Mnichovské dohody 1938 zůstane Německu i po válce. Absurdní? Absolutně. Dnes se zdá, že takovouto hanebnost někteří pro Ukrajinu připravují. Jaký to rozdíl mezi „tehdy“ a „nyní“!
Chápu, že dnes je situace zásadně odlišná, neboť obě strany, agresor i některé země podporující jeho oběť, disponují jadernými zbraněmi. V tomto případě se více než kdy jindy potvrdilo – nukleární arzenál je dobrý sluha, ale špatný pán. A také skutečnost, že žijeme ve zvráceném světě. Agresorem je země, která má dohlížet na světový mír a v Radě bezpečnosti má právo veta. To současně staví na hlavu celý mezinárodní bezpečnostní systém založený na OSN. Teze, že bezpečnost ve světě lze vynucovat silou pouze v případě, že k tomu dá posvěcení Rada bezpečnosti Spojených národů, ztrácí morální oprávnění.
Není mým úmyslem a ani nemám ambici překládat zde jakákoli doporučení, jak by měla být válka na Ukrajině řešena. Svoji představu mám, ale ta se týká normálně fungujícího světa, v němž nežijeme. Jen podotknu, že jakýkoli výsledek, který nebude znamenat úplné stažení vojsk agresora z Ukrajiny, její návrat k předválečným hranicím (včetně Krymu), zaplacení válečných škod, které agresor na Ukrajině způsobil, a trestní postih viníků bude řešením nespravedlivým, polovičatým; půjde o kompromis postavený na křivdě a hanebný precedens pro budoucnost. Patrně to tak dopadne, ale bude to nemorální legalizace bezpráví, která se světu dříve či později vymstí.
Závěrečná poznámka. Ač realista, jsem hluboce rozčarován zjištěním, kolik lordů Runcimanů, Chamberlainů, Quislingů a Pétainů se v národě Husa, Komenského, TGM, válečných hrdinů Mašína, Gabčíka a Kubiše, Milady Horákové, Jana Patočky a Václava Havla, vedle bezpočtu dalších, kteří patří k elitě národa, v průběhu uplynulých čtyř let vyskytlo. Stydím se. A lépe chápu, jaká atmosféra asi panovala v části české společnosti po Mnichovu 1938 (kolaboranti E. Moravec, E. Vajtauer, V. Krychtálek, Rys-Rozsévač). Moje naděje se opírá o skutečnost, že existuje také dostatek osobností churchillovského úsudku. A pak jsou ti „mezi“. Bohužel i ve vládní koalici.
