Článek
Bezpochyby je zřejmé, o kom je řeč. O studentech izraelských náboženských učilišť (ješiv) patřících do ultraortodoxní komunity. Těch schopných absolvovat základní vojenskou službu v Izraelských silách obrany (IDF) a posléze v IDF dle potřeby sloužit je odhadem až 80 tisíc. Z nich kladně reaguje na povolávací rozkaz jen zlomek, jednotky procent. Jen pro představu. V odvodním období spadajícím do roku 2024 z 24 tisíc ultraortodoxních, kterým byly odeslány povolávací rozkazy, se do střediska pro rekruty dostavilo 1,212 tis., tedy 5,05 procenta. Důvod odporu? Ultraortodoxní Židé odmítají sloužit v IDF proto, že dávají absolutní přednost studiu Tóry (obecně svatých textů) a jsou přesvědčeni, že vojenské prostředí by narušilo jejich náboženský způsob života a duchovní identitu. V tom jsou podporováni jak ultraortodoxními rabíny, tak ultraortodoxní politickou reprezentací (strany Šas a Sjednocený judaismus Tóry).
Zde musím uvést, že není smyslem tohoto článku zabývat se problematikou ultraortodoxních a jejich vztahu k IDF. Zmínil jsem se o ní proto, abych ji dal do kontrastu s jiným modelem, který dokáže skloubit studium v ješivě a službu v armádě. Jde o tzv. program hesder, který spočívá v kombinaci obojího. Funguje tak, že v období (zhruba) pěti let studenti navštěvují hesder ješivy, přičemž tři roky studují a dva roky slouží na vojně (poměry se mohou lišit). Studenti střídají období studia a období výcviku v IDF, někdy i v několika fázích. Co je důležité říci: tento program se netýká ultraortodoxních, ale věřících patřících do skupiny náboženských sionistů. Jejich výhodou je, že základní vojenská služba je kratší (dva roky) než u ostatních mužských vojáků (obvykle dva roky + osm měsíců). To sice může být předmětem kritiky, ale je třeba mít na mysli, že ultraortodoxní v drtivé většině neslouží vůbec.
Viděno z širšího hlediska spojuje program hesder tři aspekty. Náboženský život a studium, občanskou odpovědnost v oblasti bezpečnosti, a sionistickou identitu - vojenská služba pro Stát Izrael je náboženská hodnota. Heslo: Tóra a obrana Izraele nejsou v rozporu. Naproti tomu ultraortodoxní jsou přesvědčeni, že v rozporu jsou (a nechají místo sebe sloužit jiné). Program hesder může sloužit jako vzor mostu mezi sekulární a náboženskou částí izraelské společností.
●
Jednou z hesder ješiv je Har Ecion. Leží jižně od Jeruzaléma v judské obci Alon Švut. Založena byla vroce 1968 rabínem Jehudou Amitalem, který přežil holocaust. O tři roky později se k němu připojil prominentní americký rabín Aharon Lichtenstein, otec dnešního spoluředitele učiliště Mosheho Lichtensteina. Mosheho otec byl ženatý s Tovou Soloveitchikovou, dcerou rabína Josepha B. Soloveitchika, duchovního vůdce amerického hnutí moderního ortodoxního judaismu. Ten usiluje o spojení tradičních židovských hodnot a dodržování židovského náboženského práva se sekulárním světem v jeho moderní podobně. Aniž bych chtěl zabřednout do věroučných detailů uvedu, že Soloveitchikův světonázor byl založen na vztahu mezi člověkem a Bohem a na rovnováze mezi judaismem a modernitou. Tento postoj stále hluboce charakterizuje tuto ješivu, která tím, že se k těmto principům a hodnotám hlásí, je známá více než mnoho jiných izraelských institucí věnujícím se studiu Tóry, a to i za izraelskými hranicemi. Tímto článkem se povědomost o ní dostává i k českým čtenářům. Ješiva Har Ecion je hluboce zakořeněna do projektu náboženského sionismu. Sídlí ostatně v osadě v historickém regionu Judea a poskytuje vzdělání těm nejbystřejším a nejnadanějším členům tamní komunity.
Spoluředitel hesder ješivy Har Ecion, rabín Mosheh Lichtenstein, poskytl rozhovor portálu The Times of Israel. Z jeho odpovědí vybírám nejzajímavější pasáže.
První otázka se týkala toho, jak se více než dva roky po 7. říjnu (krvavý masakr provedenýpalestinskýmiteroristyna jihu Izraele v roce 2023) ješivě daří. Rabín Lichtenstein řekl, že to byly dlouhé dva roky a zahrnovaly rozmanité pocity. „Sedmého října (2023) byla ješiva kompletně mobilizovaná. Zahraniční studenti a mladí Izraelci, kteří ještě nebyli vycvičeni pro službu v IDF, zůstali, ale všichni ostatní, na koho se vztahovala vojenská povinnost, byli povoláni do války. Tím se ješiva vyprázdnila. Obvykle tu máme stovky lidí, ale od 7. října se počet lidí v třetím ročníku a výše pohyboval v řádu jednotek. Na jednu stranu to bylo inspirativní. Podstatnou součástí konceptu hesder i s odůvodněním kratší vojenské služby je skutečnost, že všichni slouží v bojových jednotkách, pokud nejsou armádou ze zdravotních důvodů vyřazeni, a že v případě války jsou všichni připraveni okamžitě nastoupit. Jsem přesvědčen, že jsme splnili své poslání a obhájili smysl této dvojí cesty, která spojuje safru a saifu (aramejské výrazy pro knihu a meč).“ Dodal ale, že bylo i mnoho bolesti. Neboť k další charakteristice modelu hesder patří, že drtivá většina studentů slouží mnoho let v záloze. „Proto jsme měli stovky studentů a absolventů v bojových jednotkách a utrpěli jsme vážné ztráty; šest studentů a absolventů bylo zabito. Všichni tito studenti se také museli vypořádat s bolestí a traumaty, která zažili, a také s nutností bojovat s mnoha morálními a etickými dilematy, s nimiž se setkali,“ vysvětluje rabín.
Ve válce proti teroru v Pásmu Gazy přišli o život tito studenti nebo absolventi ješivy Har Ecion:
- rotmistr Jakir Hexter
- rotmistr David Schwartz
- nadrotmistr rabín Naaran Ašchar
- rotmistr Šaj Urie Pizem
- nadrotmistr Ari Zenilman
- nadrotmistr Zechariah Pesach Haber
Rabín Lichtenstein dále vysvětlil, že vedení ješivy rozhodlo, že ti, kteří zůstali, budou pokračovat v intenzivním studiu. „Řekl jsem studentům, že to dluží sami sobě, židovské historii, Tóře a Bohu, aby v takovýchto dobách plamen Tóry neuhasl, ale hořel dál a projevoval se ještě silněji.“
Druhá otázka se týkala problémů kolem odvodů do IDF v případě studentů ultraortodoxních ješiv. Rabín zdůraznil, že jehohlavní rolí je role pedagoga a jako takový se musí soustředit na to, co může reálně změnit. „Můžete měnit vlastní komunitu, protože s ní máte vztah a sdílíte společný přístup k otázkám, jimiž se zabýváte. Kdybych šel »kázat« ultraortodoxním, mohlo by mě to osobně uspokojit, ale reálně by to nic nezměnilo. Kritiky na jejich adresu mám samozřejmě hodně, ale čím víc se ultraortodoxní cítí být pod útokem, ať už oprávněně či neoprávněně, tím menší je šance, že se něco skutečně změní. A pokud se ptáte na to, co podle mého názoru od nás Tóra žádá, pak už samotný fakt, že jsem v programu hesder, mluví za vše. Naprosto neakceptuji jejich útoky, pokud jde o možnost zároveň studovat i sloužit (v armádě), ani na možnost plnit micvot (náboženská přikázání) během vojenské služby.“
Na závěr jsem vybral obsáhlejší vysvětlení rabína Lichtensteina na otázku, která mě osobně zajímá, a vlastně i trápí*, na izraelské realitě víc než jiné. Je to nevyprovokované (to zdůrazňuji) násilí židovských extremistů páchané na (nevinných – to také zdůrazňuji) Arabech v regionu Judea a Samaří. Hovoří se v této souvislosti o tzv. mládeži z kopců (Hilltop Youth), která je dávána do souvislosti s radikální částí náboženských sionistů. Opět zdůrazňuji: jde o početně zanedbatelnou skupinu, ale zdánlivě: i malá zápalka dokáže způsobit velký požár.
* Mám v této věci jistý „střet zájmů“, neboť kvůli kritice židovského násilí v Judeji a Samaří (Předjordánsku) jsem byl označen za člověka, který, ač se považuje za přítele Izraele, Izraeli škodí víc než jeho nepřátelé. Viz zde: https://www.hegaion.cz/2025/11/nenavist-vetsinou-pomlouvaji-izrael.html
Jak tedy na problém židovského násilí v Judeji a Samaří nahlíží rabín Lichtenstein? „Násilí, k němuž dochází, je hrozné a morálně i eticky špatné. Můžeme diskutovat o tom, kudy přesně vede hranice mezi násilím a sebeobranou, ale není nejmenších pochyb, že velká část toho, co se děje, je násilí.“ Jako duchovní osoba nabídl biblický náhled na věc. Připomněl slavného středověkého židovského učence Rambana a jeho výklad toho, co kniha Genesis popisuje v 16. kapitole. V té čteme:
Jednou řekla Sáraj Abramovi (to bylo ještě předtím, než oba dostali jiná jména - Sára a Abraham): „Hle, Hospodin mi nedopřál, abych rodila, vejdi tedy k mé otrokyni, snad budu mít syna z ní.“ Abram Sárajiny rady uposlechl. Vzala tedy Abramova žena Sáraj svou otrokyni, Hagaru egyptskou, deset let po tom, co se Abram usadil v kenaanské zemi, a dala ji svému muži Abramovi za ženu. I vešel k Hagaře a ona otěhotněla. Když viděla, že je těhotná, přestala si své paní vážit. Tu řekla Sáraj Abramovi: „Mé příkoří musíš odčinit. Sama jsem ti dala svoji otrokyni do náruče, ale ona, jakmile uviděla, že je těhotná, přestala si mě vážit. Ať mezi mnou a tebou rozsoudí Hospodin.“ Abram Sáraji odvětil: „Hle, otrokyně je v tvých rukou, nalož s ní, jak uznáš za dobré.“ Od té doby ji Sáraj pokořovala tak, že Hagar od ní uprchla.
Pak se jí narodil syn Izmael. Ramban učí, že veškeré židovské utrpení ze strany Izmaelových potomků, tedy Arabů, napříč generacemi, má svůj původ právě v tomto příběhu. Rabín Lichtenstein s tím souhlasí: „Ramban to napsal ve 13. století a dnes to platí stejně jako tehdy. Myslím si, viděno z náboženského hlediska, že toto (nynější židovské) násilí může ohrozit naše právo a privilegium vlastnit Zemi izraelskou. Je tu jeden důležitý bod, který po mém soudu není dostatečně zdůrazňován. Ještě před deseti lety lidé popírali, že tento problém existuje. Dnes lidé jeho existenci přiznávají, dokonce i ti, kdo mají ideologicky blízko k pachatelům židovského násilí, ale mají sklon zlehčovat závažnost těchto činů tím, že je omlouvají jako projevy divoké a narušené mládeže, a proto většinová společnost vnímá násilí spíše jako výchovný než jako morální problém.“ Rabín se ještě jednou vrátil k Rambanovi, který učí, že Sáraj hřešila, ale Abram ji nezastavil. To je klíčový bod. Lichtenstein připomíná, že o tomto problému diskutoval s mnoha lidmi, kteří ale říkají, že s mladými výtržníky je zbytečné mluvit, protože stejně neposlechnou. „Přesto věřím, že extrémní chování je ovlivněno tím, jak se k němu staví mainstream. Kdyby rabíni násilí na příslušných fórech odsuzovali, vliv by to mělo. Jinak řečeno, pachatelé tyto věci dělají také proto, že to většinová společnost toleruje,“ je rabín přesvědčen. Podle něj to, jestli členové komunity budou považovat toto násilí za znesvěcení Božího jména nebo jen za nešťastné chování, bude záviset na tom, co hlavní proud náboženských sionistických komunit uslyší v pátek večer v kázáních svých rabínů. Pokud zazní z kazatelny ostré odsouzení, může to změnit společenskou dynamiku a snížit ochotu takové jednání omlouvat. Rabín se také domnívá - a zde s ním ne zcela souhlasím -, že vláda, tedy policie a armáda, násilí nebrání. Tuto chybu je podle něj třeba řešit a napravit tím, že se změní chování mainstreamu. (Osobně jsem ale z vyjádření nejvyšších velitelů IDF i řady politiků došel k názoru, že židovské násilí vůči Arabům odsuzují, byť někteří představitelé včetně premiéra Netanjahua kladou důraz na to, že jde o bezvýznamnou skupinu. Což ale neznamená, že hovoříme o bezvýznamném problému – LS.)
K tomu několik čísel. V roce 2025 evidovaly IDF v Judeji a Samaří 752 případů židovského násilí proti palestinským Arabům. Naproti tomu tajná služba Šin Bet registrovala jen v prvních deseti měsících minulého roku 4,068 tis. teroristických útoků palestinských Arabů proti Izraelcům, a to na všech palestinských územích, tedy včetně Pásma Gazy. Pokud bychom to zprůměrovali, tak židovských bylo za deset měsíců 627 proti 4,068 tis. arabským; arabských bylo tedy 6,5krát více. Z toho plyne dvojí. Arabské násilí je nesrovnatelně masivnější, ale ani židovské není zanedbatelné. Řešit je nutné obojí.
Rabín Lichtenstein se také zmiňuje o třech okruzích problémů. (I) Židovští násilníci jsou často přehlíženi či omlouváni. Proč? Částečně kvůli postoji z posledních 30 až 40 let, kdy se říkalo: „Já bych to sice nedělal, ale pokud to posílí naše postavení v Zemi izraelské, budu přivírat oči.“ To je podle něj naprosto špatný postoj. „Ztotožňuji se s Rambanem: nikdy, opravdu nikdy neprosadíte své právo na zemi nemorálními či neetickými prostředky,“ podotýká. (II) „Druhým problémem je nedostatek informací. Když lidem řeknete, že někteří mladíci z kopců škodí Arabům, zní to abstraktně. Když ale uvidí záznamy, bude to hned jiné, přesto ale převažuje neochota tyto materiály dál šířit. Věřím, že kdyby zdokumentované konkrétní násilí viděli moji sousedé, přátelé a studenti, jejich postoj by to změnilo. Většina z nich jsou morální lidé, jen často nemají potřebné informace.“ (III) Třetím problémem je podle rabína existence ideologie, která židovské násilí za závažnou věc nepovažuje. „Domnívám se, že ministr národní bezpečnosti Itamar Ben Gvir a celý jeho tým představují politický proud, jenž násilí legitimizuje a považuje použití síly za přijatelný nástroj. Nelze realisticky očekávat důsledné policejní zásahy, jestliže politické vedení toleruje či podporuje ideologii založenou na glorifikaci moci, neomezeném použití síly a neochotě uznat lidskost druhé strany. Protikladem takového přístupu by mělo být uznání lidské důstojnosti i u těch, kdo páchají zlo – dokonce i u našich nejhorších nepřátel.“ (Za sebe dodám, že očekávat u lidí jako je Ben Gvir uznání lidské důstojnosti nepřátel Izraele je zcela mimo realitu - LS.)
Úplně na konec ještě jedna myšlenka rabína Lichtensteina. „Věřím, že máme právo na celou Zemi izraelskou, protože ji Bůh dal našemu předkovi Abrahamovi. Uvědomuji si ale, že náš příběh se střetává s příběhem jiné etnické skupiny s odlišným přesvědčením. Když máte dva zcela odlišné příběhy, jediným možným způsobem řešení je kompromis, i kdyby to znamenalo, že zaplatíte jistou cenu. Talmud mluví o dvou lidech, kteří se přou o jednu věc; o to, komu patří. Jsou dvě možnosti řešení: buď je nechat, ať si to vyřídí silou, nebo je přimět, aby se o ni rozdělili. V podstatě se tím říká, že dáváte přednost míru před pravdou. Pravda je taková, že ta věc nepatří oběma zároveň, ale protože nemáme způsob, jak zjistit, komu skutečně patří, rozhodneme se dát přednost míru.“
SLOVO AUTORA BLOGU. Jsem stejného názoru. Celá Země izraelská náleží Židům. Na základě Božího zaslíbení a také garantovaných mezinárodních ustanovení z doby po první světové válce. Protože ale na stejném území žijí také Arabové, je jediným řešením kompromis: nikoli palestinský stát (proč ne by vydalo na samostatné pojednání), ale na dohodnutém teritoriu plná arabská vnitřní autonomie. Čili: vedle židovského státu samosprávné arabské celky. Fungující ve smluvně dohodnutém partnerství, mírové koexistenci a bez přítomnosti teroru z obou stran. Palestinští Arabové musí uznat Stát Izrael, Židé arabskou samosprávu. To je jediné smysluplné řešení, vše ostatní jsou pouze nerealistické politické iluze. Asi jako odevzdání českého pohraničí potomkům někdejších sudetských Němců, kteří by na tomto teritoriu zřídili nezávislý sudetoněmecký stát. Neříkám, že něco takového hrozí, je to jen ilustrace, jak může vypadat nerealistické politické uvažování.
●
Volně podle portálu The Times of Israel, odkaz:
Další odkazy:
