Článek
Na tom by nebylo nic až tak zvláštního, kdyby post neobsahoval přiznání: „Bylo pro mě velkou ctí podpořit Titovu kampaň. Jakmile jsem mu dal svou silnou podporu, vyhrál volby!“ (It was my Great Honor to support Tito's Campaign. Once I gave him my strong Endorsement, he won his Election!)
Zdánlivě nevinné dvě věty ale skrývají zásadní problém. Vměšování prezidenta jedné země, nota bene nejvýznamnější světové velmoci, do volebního procesu jiné země. Tady už jsme na štíru s klasickou politickou kulturou, na kterou např. v Evropě slušní a moudří politici úzkostlivě dbají (a naopak).
Pokud si někdo v této souvislosti vzpomene na vyjádření Markéty Pekarové Adamové z ledna 2022, pak zcela oprávněně. Tehdejší šéfka české dolní parlamentní komory tehdy uvedla (cituji iDNES z 10. 1. 2022): „Češi svého Babiše už vyhnali. Pevně doufám, že se to povede i Maďarům. V sobotu to uvedla předsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Markéta Pekarová Adamová, která tak upozornila na nadcházející volby v Maďarsku.“
Patřil jsem tehdy k těm, kdo toto vyjádření kritizovali. Mimo jiné jsem na svém blogu na iDNES (tenkrát jsem ještě mohl publikovat na hlavní stránce) téhož dne napsal: „My jsme, pravda, »svého Babiše už vyhnali«, byla a je to výlučně naše věc; vyjadřovat naději, že se našim přátelům v Maďarsku podaří totéž, pokud jde o jejich premiéra, je možné v hospodě u piva či v komentářích publicistů. Vysoký ústavní činitel by měl takovému pokušení odolat, je-li (znovu opakuji) moudrý.“
Je to věc principu, padni komu padni. Kritizoval-li jsem tehdy Markétu Pekarovou Adamovou, ačkoli jsem nepatřil do tábora jejích odpůrců, nemohu nekritizovat Donalda Trumpa ve věci jeho pokusu ovlivnit honduraské volby, zejména pak volbu prezidenta. Loni 30. listopadu volili občané této země nejen hlavu státu, ale také Národní kongres a zástupce do regionálního Středoamerického parlamentu.
Jakou mělo Trumpovo angažmá podobu? (I) Jak sám přiznal, otevřeně podpořil Nasryho Tita Asfuru, kandidáta konzervativní Národní strany. Nejen to. Naznačil, že finanční pomoc USA Hondurasu by mohla být pozastavena, pokud by Asfura nezvítězil. To už jsme v zóně vyvolávající dojem, že jde když ne o vydírání, tak o nátlak. (II) Hlavního protikandidáta Asfury, kandidáta středopravicové Liberální strany, ocejchoval jako „takřka komunistu“. (III) A co je doslova šokující, před volbami udělil milost bývalému honduraskému prezidentovi Juanu Orlandu Hernándezovi z Národní strany, který si po vydání do USA a odsouzení odpykával trest 45 let vězení za obchodování s drogami. V této souvislosti se musíme ptát, nakolik upřímná jsou Trumpova vyjádření o tvrdém boji proti drogám, drogovým překupníkům a kartelům, pakliže americkým soudem usvědčeného a odsouzeného člověka zapojeného do těchto zločinů omilostní. Buď se americká strana dopustila účelového justičního omylu, nebo je Trumpova protidrogová kampaň krajně nevěrohodná. Samotný prezident tehdy vysvětloval udělení milost tím, že stíhání Hernándeze bylo zinscenováno Bidenovou administrativou: „V podstatě tvrdili, že je drogový dealer jenom proto, že byl prezidentem své země.“ Tímto postojem prezident zdiskreditoval a znevážil justiční systém své země. Současně vyvolal vážné podezření, že ve válce proti drogovým zločincům používá dvojí metr par excellence.
Aniž bych chtěl vozit sovy do Atén, připomenu, co patří k politické kultuře. Respekt k tomu, že demokratické volby jsou vnitřní záležitostí každého suverénního státu a tudíž se zahraniční představitelé mají zdržet jakýchkoli komentářů, které by mohly naznačovat podporu pro toho či onoho kandidáta, neboť to potenciálně deformuje svobodnou politickou soutěž. Nátlak (když nevyhraje Asfura, omezíme pomoc) či cokoli podobného dává jednomu z kandidátů nespravedlivou výhodu; právě k tomu mohlo v případě Hondurasu dojít. Trump opět potvrdil, že nerespektuje nepsané diplomatické normy, zachází se státy jako s protistranou v rámci nějakého obchodního jednání kšeftu a neomaleně dává najevo, kdo je „náš“ a kdo nikoli, koho nechceme, kým pohrdáme. To všechno vytváří podezření, že volby nemusely být férové, byť spíše potenciálně, přímo dokázat to nelze. Aby se ale toto podezření vyloučilo, je zapotřebí, aby si zahraniční lídři podobná vyjádření odpustili.
Nasry Tito Asfura ve volbách zvítězil. Nikoli ale s výraznou převahu, nýbrž těsně:
- Asfura … 1 481 144 hlasů
- Nasralla … 1 455 076
- rozdíl … 26 068
- platných hlasů … 3 679 190
Lze se pak divit tomu, že poražený kandidát Nasralla považoval Trumpovu intervenci ve prospěch Asfury za faktor, který ho ve volbách nemalým způsobem poškodil?
Donald Trump nám v případě Hondurasu a tamních voleb prezidenta poskytl další ze svých lekcí, jak se veřejná funkce ve vztahu k zahraničí vykonávat nemá. Diplomatickou zdrženlivost vyměnil za otevřenou osobní podporu – a politická kultura šla opět stranou.
●
Další podklady:
