Článek
Damianos ovšem rozhodnutí o svém odvolání nepřijal. Z více důvodů, tím nejpodstatnějším je, že podle jeho přesvědčení neproběhlo v souladu s kanonickými předpisy kláštera. Mnichy, kteří se proti němu postavili, vnímá jako rebely uvnitř komunity. Ve snaze přispět k vyřešení konfliktu se ve věci angažuje Jeruzalémský ortodoxní patriarchát, který má nad klášterem jistou míru duchovní nadřízenosti. Vytvořil tříčlennou komisi, která nejprve odcestovala do Atén, kde 7. srpna jednala s Damianem (který tam v té době pobýval) a o čtyři dny později se vydala na Sinaj a v klášteře řešila situaci s mnichy. Výsledkem bylo poněkud mlhavé prohlášení: „Společnou vůlí je postupovat v duchu jednoty a vědomé odpovědnosti do stanoveného data generálního shromáždění (nebylo uvedeno - LS), kde budou projednány všechny stanovené záležitosti, aby bylo dosaženo rozhodnutí ve prospěch kláštera, v souladu s jeho kanonickým řádem a s pravidly jeho fungování.“ Zní to tak trochu jako fráze, ale lepší toto než nic.
Pak bylo dva týdny ticho po pěšině. Protože věnuji této kauze víc než zběžnou pozornost, zaměstnávalo mě, co se bude dít, až se Damianos do kláštera vrátí. Odpověď předčila mé očekávání. Bohužel v negativním smyslu. Damianos přicestoval do kláštera odpoledne 26. srpna. Podle svých slov se záměrem navázat s rebelujícími mnichy dialog „vyzbrojen trpělivostí a otcovskou láskou“. Rebelové ho ale slovně uráželi a údajně i fyzicky napadli. Naproti tomu ti, kdo stojí na jeho straně, ho bránili a rebelující mnichy po vzájemném střetu vytlačili za hradby a nechali vně kláštera, kde strávili noc. Damianos dále uvedl, že vzbouření mniši měli v úmyslu uspořádat klášterní shromáždění (podle jiných zdrojů už proběhlo) a na něm změnit vnitřní pravidla fungování komunity. Tím by ale opět porušili řád, protože takovému shromáždění musí předsedat opat, což samozřejmě rebelové neměli v úmyslu (neboť Damiana sami odvolali). Po vyvedení vzbouřenců bylo svoláno valné shromáždění mnichů, na kterém byla ustavena nová tříčlenná mnišská rada sestávající ze zástupce a poradce opata (dikaios), správce posvátných liturgických předmětů (skeuophyxlax) a hospodáře kláštera (oikonom). Tím se podle Damiana vrátil klášter do stavu zákonnosti a normálního fungování. Čas ukáže, jestli má pravdu.
Svědectví rebelů
Dle jejich podání se Damianos po delší nepřítomnosti objevil v klášteře v doprovodu „asi deseti bodyguardů“, s nimiž vstoupil dovnitř. To on sám nepopírá, šlo ale o beduíny spolupracující s klášterní komunitou, je to svého druhu ochranka. Tito lidé spolu s mnichem Akakiem vstupovali do cel rebelů, zamčené dveře vyráželi, mnichy z cel vyváděli a nakonec je donutili areál opustit, takže zůstali přes noc před zamčenou branou kláštera. Zprávy se liší, pokud jde o počet vyhoštěných; čísla se pohybují od deseti do dvanácti; podle vyhoštěných mnichů jich je dvanáct. Vyhoštění vzbouřenci také popírají, že by došlo k útoku na Damiana, protože ten prý pobýval po celou dobu incidentu ve své kanceláři. Na místo se dostavila egyptská policie, která se smírně snažila přimět osazenstvo v klášteře, aby vyvedené mnichy pustilo zpět, ale úspěšná v tom nebyla. Rebelující mniši byli Damianem exkomunikováni. K tomu zprávy uvádějí jednu perličku. Vzbouření mniši měli za to, že jejich exkomunikace není platná, neboť oni sami Damiana z pozice opata odvolali. Damian je však exkomunikoval (ve smyslu vyloučení ze Sinajského klášterního bratrstva) ve své roli arcibiskupa Sinajské ortodoxní církve a tuto skutečnost nemohou nikterak zpochybnit.
Omluva, žádost o odpuštění
Popsaný incident je skandální, ostudný a vrhá velice špatné světlo nejen na samotný klášter, ale na celé východní pravoslaví, ne-li na křesťanství jako takové. Toho jsou si v sinajském klášteře dobře vědomi, a proto ve svém vyjádření k situaci zaujali toto stanovisko: „Poděkování patří ochránkyni a patronce kláštera, svaté velkomučednici Kateřině, která střeží a chrání svůj klášter před ďábelskými úklady. Jako sinajský klášter dlužíme také velkou omluvu církevnímu společenství, protože malichernost a ambice některých se staly příčinou pohoršení pro věřící; a místo abychom jako mniši byli pro laiky světlem, v této situaci jsme jednali přesně naopak. S velkou pokorou a lítostí prosíme o odpuštění.“
Je více než pravděpodobné, že tento příběh ještě nemá svůj konec, ale bude se dále vyvíjet. Přináší několik otázek včetně té, jaký bude další osud vyloučených mnichů. Ti o sobě dali vědět 28. srpna. V ostře formulovaném dopise nenechali na Damianovi, kterého považují za opata jimi odvolaného, nit suchou.
Příloha – shrnutí dopisu dvanácti vyloučených mnichů
Omlouvám se za to srovnání, ale v nadsázce řečeno reakce vyloučených mnichů připomíná vyžilou dámu, která si vzpomene, že ji před čtyřiceti lety znásilnil sexuální predátor, dnes disponující miliardářským kontem. Uvádím to proto, že Damianos slouží jako opat kláštera půl století a my se nyní z dopisu dozvídáme, jak hrozný to byl despota. Nastolením principu „rozděl a panuj“ zavedl podle jeho oponentů v klášteře „autokratický, personalistický režim, v němž vládl sobeckým, bezohledným a nezodpovědným způsobem a zanechal klášter bez právní ochrany a bezbranném postavení před egyptským státem a každým, kdo by se mu snažil ublížit“. Mniši tvrdí, že „každé místo má své rány. Na Sinaji (myšleno v klášteře) se tato rána posledních padesát jmenuje »arcibiskup Damianos«.“
Proč se ale rebelující mniši ozvali až nyní? V dopise uvádějí, že byli po desetiletí poslušní, oddaní modlitbám a jako svědomití členové komunity, kteří zasvětili svůj život službě a vlasti, zachovávali neporušenou řeckoortodoxní tradici a nikdy nebyli ovlivňováni žádnými vnějšímu silami. Pohár jejich trpělivosti však přetekl poté, co byl v Řecku předložen a následně parlamentem schválen podle nich „katastrofální zákon“ týkající se statutu kláštera na řeckém území. Tato věc si žádá bližší objasnění. V květnu 2025 egyptský soud rozhodl o tom, že pozemky patřící ke klášteru i budovy na nich stojící jsou ve vlastnictví státu, který je, až na stanovené výjimky, poskytuje klášteru do trvalé správy a užívání. Verdikt vyvolal spor s řeckoortodoxním církevním společenstvím; církev má za to, že z historického a kanonického hlediska je vlastníkem budov (a příslušných pozemků) klášter. V reakci na zmíněný egyptský rozsudek přijal 1. srpna řecký parlament zákon „Řeckoortodoxní svatý bazilikální klášter sv. Kateřiny na svaté a Bohem navštívené hoře Sinaj.“ Pod tímto komplikovaným názvem je skryta veřejnoprávní instituce, jejímž smyslem je oficiální zastoupení sinajského kláštera v Řecku; vedle toho definuje správu majetku kláštera, který se nachází na řeckém území (viz dále) a podpora duchovního, kulturního a historického dědictví kláštera. Zákon samozřejmě nemá žádnou působnost v Egyptě, týká se pouze řeckého teritoria. Sinajský klášter vlastní v Řecku několik nemovitostí, které se nazývají metochie, což jsou filiální objekty sloužící k zemědělské činnosti, chovu dobytka nebo pěstování potravin pro klášter, dále k ubytování mnichů či hostů a k administrativním nebo církevním účelům. Sinajský klášter má v Řecku metochie mj. v Aténách, na ostrovech Kréta, Patmos a Rhodos, v Chalkidě, Korintu a jinde.
Ve prospěch přijetí zákona se opat Damianos v Řecku osobně angažoval, neboť zajištění právního statusu kláštera v této zemi považoval za velice důležité. Jeho lobbing byl zásadní, protože vzhledem ke svému postavení dodal celému procesu váhu a důvěryhodnost. O to víc je překvapivé, že rebelující mniši mu právě přijetí této normy, která garantuje klášteru v Řecku právní ochranu a zlepšuje pozici Řecka při hájení práv kláštera na nadnárodní úrovni, kladou za vinu jako jeden z jeho největších prohřešků. Proč? Z obav, že zákon může ohrozit duchovní autonomii kláštera a jeho historické postavení. Jinak řečeno, kritici vnímají tento krok jako zásah do vnitřních záležitostí kláštera a jako pokus o vnější kontrolu nad jeho duchovním a administrativním správou. Obávají se, že tento krok může vést k oslabení jejich autonomie a k většímu vlivu ze strany řeckých církevních i státních institucí. Argumentují touhou po zachování tradičního vedení kláštera a udržení jeho nezávislosti před vnějšími vlivy. Damianovi navíc vyčítají, že je o celé záležitosti předem neinformoval, klášterní komunitu obešel bez možnosti celou věc posoudit a schválit. To je ovšem otázka spíše pro církevní právníky.
V závěru svého dopisu rebelující mniši (možno použít i spojení disidentští mniši, chcete-li) uvádějí: „Bohužel, historie si bude pamatovat Damiana jako tragického ničitele historicky nejvýznamnějšího pravoslavného kláštera na světě. My, dvanáct mnichů, kteří byli vyhnáni, jej budeme bránit až do konce; budeme prosit Pána o sílu a modlit se ke sv. Kateřině, aby nás vždy zachovala jako věrné a kláštera hodné sinajské mnichy. Neboť svatý klášter sv. Kateřiny je naším domovem, naší duchovní službou, naším posláním.“
Bylo by pošetilé, kdyby se kdokoli z nás, tím méně autor článku, pokusil v tomto spletitém sporu stavět jednoznačně na tu či onu stranu. Můžeme tento bolestný konflikt pouze zvenčí sledovat – a občas nevycházet z údivu. A samozřejmě o něm informovat, což je i smyslem tohoto článku.
●
Zdroj:
●
Podklady k textu před přílohou:
