Článek
V Kapitolu, sídle amerického Kongresu ve Washingtonu, DC, se nachází galerie soch nejvýznamnějších občanů Spojených států. Ve čtvrtek 16. května 2024 k nim jedna přibude.
Poctěn bude reverend Billy Graham (1918-2018), světoznámý evangelista, který osobně kázal ve více než padesáti zemích a během 58leté služby (1947-2005) oslovil na 215 milionů lidí. Podle dostupných informací [2] se v důsledku jeho kázání přijaly přes tři miliony posluchačů Ježíše Krista jako svého osobního Spasitele. Ti lidé se stali křesťany.
Grahamova socha [1] bude stát na dvoumetrovém podstavci, je z bronzu a chybět nemůže neodmyslitelná Bible v jeho ruce. Prezentován je jako „kazatel evangelia Ježíše Krista“. Na podstavci jsou dva biblické oddíly:
Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (Janovo evangelium 3:16)
Ježíš mu odpověděl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Janovo evangelium 14:6)
Setkání s Billym Grahamem patřilo mezi nejsilnější duchovní zážitky, což mohu potvrdit z vlastní zkušenosti. Napoprvé to nevyšlo. Bylo to v roce 1969, do pražského evangelického kostela U Salvátora se sjeli věřící z celé republiky, aby si u vchodu přečetli neradostné oznámení: „Návštěva Billy Grahama odložena na neurčito.“ To „neurčito“ trvalo třináct let. Evangelista navštívil Československo v roce 1982: Prahu, kde jsem se jeho kázání osobně zúčastnil, Brno a Bratislavu. Bylo to nevšední, obohacující a nezapomenutelné duchovní obohacení.
Vysoká pocta pro Billyho Grahama mě potěšila. Ne snad že by evangelista po něčem takovém toužil, v jeho životě byl na prvním místě Bůh a Ježíš Kristus, ale bezpochyby platí – komu čest, tomu čest. Jde o vyjádření úcty k slavnému synovi amerického národa, který byl ve své misi skutečně výjimečný a mimořádně úspěšný. Jeho přesvědčení bylo přitom jasné a srozumitelné. Vyjadřuje ho citát: „Jediným smyslem mého života je pomáhat lidem najít osobní vztah s Bohem, který, jak věřím, přichází skrze poznání Krista.“
Tady by vlastně mohl můj článek skončit. Jenomže…
Neodbytně rezonuje v mé mysli úvod starozákonního Desatera. Co se v něm vlastně na toto téma píše?
Neučiníš sobě rytiny, ani jakého podobenství těch věcí, kteréž jsou na nebi svrchu, ani těch, kteréž jsou na zemi dole, ani těch, kteréž u vodách pod zemí. Nebudeš se jim klaněti, ani jich ctíti. Nebo já jsem Hospodin Bůh tvůj… (kniha Exodus, 20:4-5a)
Takový je překlad bratří ze staré Jednoty bratrské v Kralické Bibli z konce 16. století. Přidám Český ekumenický překlad z minulého století, který je o zhruba 400 let mladší:
Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh…
Poněkud odlišná slova, smysl stejný. Lze verše čtyři a pět od sebe oddělit? Jistěže ne, jde o jediné přikázání. Ve významu: nezpodobňovat nic, co by mělo sloužit jako náhrada jediného Boha, neklanět se tomu, nesloužit tomu. Jde tedy o zásadní odmítnutí modlářství. Zápas mezi vírou v unikátní pozici Boha a modloslužbou se jako příslovečná červená nit táhne celými starověkými dějinami lidu Izraele. Tehdejší izraelští a judští panovníci jsou v Bibli hodnoceni podle toho, na kterou stranu se postavili. Ti, kdo holdovali modloslužbě, jsou označení jako „zlí“, ti, kdo věrně uctívali Hospodina a modloslužbu potírali jsou hodnoceni jako „dobří“. Jde o principiální věc. Tento duchovní boj se promítl také do křesťanského období.
Sám jsem zásadním odpůrcem „křesťanské modloslužby“. Uctívání soch v katolictví, např. Pražského Jezulátka nebo ikon v pravoslaví a orientálních církvích, vnímám s nelibostí jako nepřijatelný druh modloslužby. Je to nebiblické, se skutečným křesťanstvím, jak ho známe z prvotní církve, nemá nic společného.
A teď jsem konfrontován se sochou Billyho Grahama, kterého chovám v hluboké úctě, na jednom z nejvýznamnější míst svobodného světa, mnou respektovaném „chrámu“ americké demokracie. Pocity? Jak už naznačeno, dvojí. Na jedné straně soudím, že požehnaný evangelista si uznání, snad i ve formě této pocty, zaslouží. Na druhé straně ale, neměly by jako „pomník“ sloužit spíše výsledky jeho duchovní služby? Samozřejmě: Grahamova socha v Kapitolu nebude předmětem uctívání, v tomto smyslu tedy o přestoupení Desatera nejde a jít nemůže. Navíc „National Statue Hall“ ve washingtonském Kapitolu není křesťanský svatostánek, ale sekulární budova. Nelze tedy argumentovat (na moji adresu): „Kritizuješ sošku Jezulátka a sami (nekatolíci) máte sochu Grahama.“ Byla by to od oponentů demagogie, byť oni by jistě byli přesvědčeni, že my, odpůrci „Jezulátek“, jsme pokrytci. A to mě na celé věci také trápí.
Jak z toho ven? Částečně mi pomohla slova Grahamova syna Franklina, který věrně pokračuje v evangelizačním díle svého otce. Říká, že je to velká čest a jeho otec by ji přijal s pokorou a vděčností. Jedním dechem dodává: „Zároveň by nechtěl upoutat pozornost na sebe, ale na Božího Syna, Pána Ježíše Krista.“
To je bezpochyby pravda. Mé dilema to ale pomohlo vyřešit jen částečně. Řeším otázku, jak by asi reagoval apoštol Pavel na základě toho, co o něm z jeho epištol víme, kdyby mu někdo chtěl na významném místě postavit sochu. Co myslíte? Ptám se především věřících křesťanů.
[1]
[2]
