Článek
Spolu s dalšími třemi rukojmími, Noou Agramaniovou, Andrejem Kozlovem a Šlomim Zivem, byl osvobozen v rámci operace „Arnon“. Tak byla později pojmenována. Na počest velitele policejní protiteroristické jednotky Jamam, šéfinspektora (kapitána) Arnona Zamory, který při akci zahynul. Z nuceného pobytu mezi úhlavními nepřáteli Izraele si odnesl zásadní poznatek. Zhroutily se jeho představy o možnosti vzájemného soužití mezi Židy a palestinskými Araby.
Ve čtvrtek 29. ledna s ním hovořily noviny Maariv. Na otázku, jaké má pocity, když slyší arabské poslance v Knesetu hovořit o vojácích Izraelských sil obrany (IDF) jako o vrazích, přičemž jedním dechem vyjadřují soucit s obyvateli Pásma Gazy, odpovídá: „Je odporné, že někdo v této zemi může nazývat vojáka vrahem. Před 7. říjnem jsem měl o soužití a míru jiné představy. Dnes se můj pohled dramaticky změnil.“ Potvrzuje, co viděl na vlastní oči a ty nelžou. „Lidé tam jsou ovládáni nenávistí a ten, kdo je ovládán nenávistí, nemůže nikdy dosáhnout ničeho dobrého. S někým takovým se nelze spřátelit. Během zajetí jsem se ze všeho nejvíc bál, že lidé z Gazy zjistí, kde jsem, vtrhnou do domu a na ulici mě zlynčují. Ten strach mě provázel po celou dobu.“ Znamená to, že na základě toho, co poznal a zažil je přesvědčen, že v Pásmu nejsou žádní nevinní? Jasná odpověď: „Ne. V Gaze žádní nevinní nejdou.“ Je to možná kategorické tvrzení, ale říká ho člověk, který ví, o čem mluví.
Okamžik osvobození
Almog Meir byl právě na lůžku, když se ozvaly výbuchy a střelba. Vojáci IDF a Jamamu vtrhli do bytu, v němž byl držen, zlikvidovali jeho věznitele, které pak viděl ležet v kalužích krve. Na otázku, zda měl radost, že jeho únosci jsou mrtví, odpověděl zcela otevřeně: „Upřímně řečeno, ano. Vlastně víc než radost. Byli to lidé, kteří nás strašlivě týrali. Přešel jsem přes jedno tělo a plivl na ně. Řekl jsem: »Díky Bohu, buď požehnán, že nás osvobodil.« Přesně tak jsem to cítil. V tu chvíli jsem měl pocit, že mám opět lidskou hodnotu.“ Dodal, že osm měsíců, 246 dnů, byl nikým. „Můj život neměl žádnou cenu. A pak jsem ve vysílačce slyšel: »Diamanty jsou v našich rukou,« a já se opravdu cítil jako diamant. Jsem něčím obrovsky cenným, přijeli si pro mě. O pět minut dříve jsem mohl být mrtvý a nikoho by to nezajímalo. A teď jsem někdo,“ popsal své pocity.
Okamžiky zajetí
Ráno 7. října 2023 přijel Almog Meir na hudební festival Nova. Spolu se svým kamarádem z armády Tomerem Strostrhou. Akce v lokalitě Reim poblíž hranic s Pásmem Gazy probíhala přes noc normálně, ale ráno kolem půl sedmé začaly v oblasti dopadat rakety. Snažili se odjet, ale vytvořila se kolona. Z jednoho auta s izraelskou SPZ (černá čísla na žlutém podkladu - LS) vystoupili čtyři teroristé a začali střílet. Útok byl chaotický a mimořádně intenzivní. Jejich vozidlo bylo zasaženo mnoha kulkami. Sám viděl jednoho teroristu s RPG (ruční protitankový granátomet), jak střílí na vozidlo vedle nich, přičemž s útočníkem navázal přímý oční kontakt. V té chvíli spatřil Tomera a další přátele naposledy. Vzpomíná, že křičel „Za mnou!“ a běžel do křoví; ostatní se pravděpodobně vydali jinam a byli povražděni. Po asi 40 minutách ve křoví, když kolem sebe slyšel pouze arabské hlasy, mu bylo jasné, kolik uhodilo a co ho čeká. Únos.
Dny v Gaze
Jedním slovem, strašné. Hned na začátku žádné jídlo, jen slaná voda. „Měli jsme zakryté oči a ruce svázané za zády. Někdy nám svázali ruce za zády s nohama, takže jsme seděli zkroucení jako paragraf, napevno a bolestivě. Únosci jedli před námi, oni potravu měli. Chodili nakupovat na tržiště, ale rozhodli se , že nám z toho nic nedají. Přinesli nám talíř, ale jídlo si vzali pouze oni. Prostě si s námi hráli, přinášeli jakoby kávu nebo čaj, ale byla to jen nechutná voda.“ Na otázku, jestli věděl o tom, co se děje venku, Almog Meir řekl, že během zajetí měl informace o protestech a napětí v izraelské vládě a ve společnosti, což ho hnětlo. „Byl jsem na naši zemi naštvaný. Vnímal jsem to tak, že my, rukojmí, potřebujeme, abyste byli jednotní, a bolelo mě zjištění, že nejste.“ Navíc mu únosci opakovaně tvrdili, že jestli přijde armáda, zabijí ho. Věřil jim to. Modlil se, aby se dostal na svobodu na základě dohody, ne díky vojenské operaci. „Bál jsem se, že zemřu dvě minuty předtím, než bych se dostal na svobodu,“ vysvětluje.
Po návratu
Počáteční euforii a pocit, že se cítí jako v nebi se po dvou hodinách změnil, když mu matka řekla, že jeho tatínek Jicchak zemřel krátce před tím, než se dostal na svobodu. Přiznává, že měl s otcem časté rozepře. V zajetí měl čas o jejich vztahu přemýšlet a přál si, aby mu mohl říci, jak moc ho má rád. Místo toho mu šel den po návratu na pohřeb. A myšlenky na pomstu? Ne že by se mu v hlavě nehonily, dokonce častokrát. Jenomže - varujícím příkladem jsou právě palestinští Arabové. Desetiletí se zabývají pomstou. „Kdyby se zaměřili na vzdělání, výstavbu a třeba budování kanalizace, jejichž život by vypadal jinak. Místo toho jsou zaměstnáni rolí obětí a nenávistí k Židům.“ Almog Meir soudí, že soustředit se na pomstu znamená cestu zpět. „Pakliže se zaměříme pouze na pomstu, budeme se ubírat stejnou cestou jako oni. Mou největší pomstou není zabývat se jimi, ale být úspěšný. Stalo se, že ke mně přišel můj únosce Muhammad a s pistolí u postele mi řekl: »Shniješ tady, psi budou požírat tvoje tělo v ulicích Gazy«.“ Dnes moje odpověď zní: chci naplno žít, cestovat po světě, smát se a přitom zvyšovat povědomí o tom, co se stalo. To je vítězství.“
Na otázku, zda bude někdy možný mír mezi Izraelci a palestinskými Araby, Almog Meir říká, že snad ano – tak za dvě generace. Ovšem pouze za předpokladu, že dojde k zásadní změně ve vzdělávání a ke snížení počtu zbraní a ukončení násilí. „Dokud bude hnací silou nenávist a teror, nikdy k tomu nedojde. A říkám jasně: nelituji je. Udělali to vlastníma rukama. Zavinili si to sami.“
Závěrem, co je pro Almoga Meira důležité. „Připomínat světu ty, kteří se nevrátili živí, jako byl Ran Gvili (poslední nalezený zabitý rukojmí pohřbený ve středu 28. ledna - LS). Každé ráno vstáváme kvůli těm, kdo tu nejsou, abychom byli lepšími lidmi a dokázali růst z prožité bolesti. Když budeme jednotní, nic nás nemůže porazit.“
Doslov autora blogu. Svědectví Almoga Meira Jana opět potvrdilo to, co si mnozí myslíme už hodně dlouho. Mír nenastane, dokud palestinští Arabové nezmění své smýšlení. Dokud neuznají, že Země izraelská je jedinou vlastí židovského lidu, který na ni má plné právo, jak dosvědčují mezinárodní ujednání z doby po první světové válce; dokud se nevzdají terorismu a zavilé nenávisti. Ty arabské země, které se cestou míru vydaly, z toho mají nejeden užitek. Izrael je k přátelskému soužití a sousedské spolupráci se všemi zeměmi v regionu Blízkého východu připraven od roku 1948.
●
Volně podle serveru The Jerusalem Post, odkaz:
https://www.jpost.com/israel-news/article-884940
