Článek
Podle něj akce „oslabuje a porušuje mezinárodní řád,“ neboť „mezinárodní spory by se měly řešit pokojnými prostředky“ a státy by se měly vystříhat použití násilí proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti. Jsou to líbivá slova hodná populisty Okamurova formátu (škoda, že stejně důsledný není vůči Rusku). Jen nám ten populista neříká, jak si to představuje v praxi.
Jednalo se s Íránem o jeho jaderných ambicích? Jednalo. Dlouho, předlouho. Přinesly tyto kontakty výsledky? Menší než malé, spíše žádné. Jak dlouho by se mělo ještě jednat? Tak dlouho, dokud tajné služby neoznámí, že další komunikace nemá smysl, protože šíitský režim právě vyrobil první jadernou zbraň? Tak si to předseda Okamura představuje?
A dále? Sponzoruje íránský režim terorismus v regionu i za jeho hranicemi? Prokazatelně ano. Patří mezi jeho proxy spojence nejhorší teroristické formace – Hamás, Hizballáh, Húthiové a další? Jednoznačně ano. Vyhrožuje Teherán Izraeli likvidací, vymazáním z politické mapy oblasti? Jistěže. Opakovaně!
Pokud jeden členský stát OSN vyhrožuje jinému členskému státu OSN likvidací, a to jenom proto, že ten jiný stát existuje, pak je otázka, jestli si onen první stát může nárokovat zacházení podle Charty OSN. Pokud Spojené národy nebyly schopné Írán, který svou genocidní protiizraelskou politickou ideologií překročil všechny myslitelné červené čáry a Chartu OSN ne poplival, ale doslova pokálel, a jehož nejvyšší představitel oficiálně vyzval k zavraždění občana dalšího členského státu OSN (kauza Salmana Rushdieho), vyloučit ze společenství civilizovaných zemí, pak úzkostlivé lpění na dodržování Charty OSN vůči teroristickému Íránu je absurdní demonstrací selektivní morálky. Lidově řečeno politické chucpe.
Věc má ještě jednu dimenzi. Jelikož v tak zásadní zahraničněpolitické záležitosti prezentují koaliční špičky výrazně odlišné postoje (Babiš/Macinka versus Okamura), dalo by se očekávat, že premiér Babiš bude tento rozpor řešit, s šéfem SPD si vážně promluví a výsledek oba sdělí veřejnosti, neboť nejde o marginálii. Skutečnost je ale taková, že premiér opět ukázal svoji slabost a alibismus, když (opět dle iDNES) celou věc odbyl slovy že „pan Okamura mluví na své voliče,“ přičemž na jednání koaliční rady si ale nic ohledně rozdílných postojů k útoku USA a Izraele na Írán vyříkávat nebudou. Tento „dvojhlas“ zjevně předsedovi vlády nevadí. Nepochopitelné.
Je totiž otázka, jestli předseda Poslanecké sněmovny PČR, který je z podstaty věci vysokým ústavním činitelem všech občanů, může pět měsíců dovolit stále promlouvat pouze ke svým voličům a ne k celé veřejnosti. S použitím stejné výmluvy bylo bagatelizováno Okamurovo novoroční vystoupení a nyní vidíme další nesoulad. Problém je v tom, že pokud Tomio Okamura hodlá oslovovat výlučně své voliče, pak měl zůstat řadovým poslancem parlamentu; v tom případě by bylo možné takto alibisticky argumentovat. Jako předseda Poslanecké sněmovny by ale měl dát svůj slovník do souladu s názorem vlády, zejména v zásadních tématech zahraniční politiky. Aktuálně působí koalice značně nedůvěryhodným dojmem. Občan se musí ptát: co vlastně platí?
●
