Článek
Při té příležitosti vystoupil s projevem, jehož text byl publikován na webu Institutu VK. U některých vyjádření se nyní zastavím. „Považuji se za přítele Turecka nebo snad Türkiye.“ (Türkie je od roku 2022 nový oficiální název země, která má nahradit anglické označení Turkey.) Být přítelem Turecka (já se přidržím původního názvu v češtině) je samozřejmě v pořádku, ale to není totéž jako přátelství k současnému režimu. Soudě podle dalších Klausových poznámek, exprezident tyto dvě rozdílnosti neodděluje.
Možná to bude tím, že přiznal: „Nesleduji detaily každodenního politického života v Turecku.“ K vlastní škodě. Kdyby jim věnoval větší pozornost, sotva by mohl říci – myšleno ve vztahu k Turecku -, že respektuje politiku každé země - „za předpokladu, že neohrožuje nejen jiné země, ale ani občany své vlastní země“ a že geopolitická role Turecka „je nenahraditelná, což vidíme jak v dnešní ukrajinské válce, tak v tragédii v Gaze“.
Ono je to totiž s dnešním Tureckem, potažmo s Erdoganem, podstatně složitější. Jistěže každý demokrat vzal s uspokojením na vědomí, že demokraticky zvolený prezident puč v roce 2016 ustál. Ovšem ve skutečně svobodné společnosti by neměl být problém vyjádřit otevřeně i „kacířské“ myšlenky. Třeba takovou, jestli by se v případě úspěchu pučistů nevrátilo Turecko do přederdoganovského období, kdy armáda věrně střežila Atatürkův odkaz a byla garantem sekulární podoby režimu. Plíživý příklon Erdogana k islamizaci společnosti nevidí pouze ten, kdo tento trend vidět nechce. Vnímá to tak i Václav Klaus?
Pikantní je Klausovo vyjádření v úvodu projevu, v němž řekl, že „žijeme v době, kdy je v dnešní Evropě stále obtížnější svobodně vyjádřit nemainstreamové a politicky nekorektní názory“. V tom má do jisté míry pravdu, ale platí-li to v Evropě, pak o to víc v dnešním Turecku.
Své o tom ví izraelský fotbalista Sagiv Jehezkel, který do letošního 14. ledna působil v klubu Antalyaspor hrajícím nejvyšší tureckou ligu. Když Jehezkel vstřelil onoho 14. ledna do branky soupeře vyrovnávací gól, ukázal na kameru text napsaný na zápěstí „100 DAYS, 7. 10“ doplněný Davidovou hvězdou. Jeho význam: připomínka toho, že v té době drželi teroristé Hamasu už sto dní v Gaze nevinná rukojmí. Hluboké lidské gesto, hysterická turecká reakce. Jehezkel byl okamžitě vyřazen z kádru, zatčen, vyslýchán, přes noc držen ve vazbě, druhý den (15. 1. 2024) předveden před soudce a následně z Turecka deportován. Tento skandální příklad politizace sportu a státní šikany nevinného sportovce řeší nyní FIFA.
Tím se dostáváme k mnohem podstatnějšímu problému. Turecko jako zemi nelze oddělit od Erdogana jako nejvyššího představitele režimu a jeho hanebné protiizraelské politiky a nehorázné metody aplikace dvojího metru. Nejde jen o to, jak Turci – politici i sportovní fanoušci – doslova šíleli, když UEFA na nedávném mistrovství Evropy potrestala stopkou na dva zápasy za provokativní použití „vlčího gesta“ (symbolu neofašistické a antisemitské organizace Šedí vlci) jejich fotbalistu Demirala na trávníku stadionu v Lipsku. Na jedné straně jsme byli svědky mimořádné tolerance v případě jednoho gesta (Demiral), na druhé extrémně přísné reakce v případě jiného gesta (Jehezkel). Důvod tohoto dvojího metru, jmenovitě hanebného jednání s Jehezkelem, tkví v přátelském vztahu Erdogana s těmi nejhoršími teroristy dnešní doby – exilovými lídry Hamasu (ti, kteří se skrývají v tunelech v Gaze, se k němu nedostanou).
Zatímco nedávno turecký prezident vítal arciteroristu Ismaila Haníju a další zločince z exilového vedení Hamasu v Istanbulu, pro izraelského premiéra Netanjahua, který stojí v čele vlády, která se brutální agresi Hamasu po právu brání, má ty nejhanebnější urážky. Říká o něm, že se v ničem neliší od Hitlera a legitimní operace Izraele proti Pásmu Gazy srovnává s tím, jak nacisté zacházeli za války s židovskou populací. Nevím, jak Václav Klaus, ale každý normálně uvažující a nezaujatý člověk musí považovat Hamas za teroristickou organizaci. Nikoli ovšem Erdogan: podle něj nejde o teroristickou, ale osvobozenskou skupinu; o mudžahedíny, kteří vedou boj za ochranu své země a svých lidí. Na jedné straně tedy vyjadřuje sympatie usvědčeným teroristům – usvědčila je jejich vražedná minulost včetně masakru ze 7. října 2023 -, na straně druhé si osobuje právo nemilosrdně vojensky zaútočit proti těm teroristům (kurdským – PKK), které vnímá jako hrozbu, a to i na území sousedních zemí (Sýrie, Irák). Když je Izrael nucen operovat proti teroristům za svými hranicemi, Erdogan mu nasazuje psí hlavu a nesmyslně ho označuje za teroristický stát; když je právě tak Turecko nuceno operovat proti teroristům za svými hranicemi, je to v nejlepším pořádku. Zaznamenal Václav Klaus tento do očí bijící rozdíl?
A je si vědom toho, že Erdogan a jeho režim po neúspěšném puči nemilosrdně zatočil s každým, o němž usoudil, že stál na straně pučistů – bez ohledu na to, jestli toto tvrzení bylo či nebylo podložené? Příkladem může být zkušenost amerického pastora Andrewa Brunsona, misionáře Evangelikální presbyterní církve. Brunson žil před pučem přes dvacet let v Turecku, kde ve Smyrně na západě země založil a vedl Církev vzkříšení. V říjnu 2016 byl zatčen, uvězněn a nesmyslně obviněn z podpory pučistů a plánování převratu, spolupráce s teroristy s PKK (kurdská levicová teroristická organizace) a kontakty s hnutím Fetullaha Gülena (oponenta Erdogana, muslimského učence žijícího v USA) a zapojení do špionáže pro Spojené státy. Ve vězení byl držen téměř dva roky, kratší dobu v domácím vězení, než režim zorganizoval vykonstruovaný proces, v němž důležitou roli hráli utajovaní svědci se lživými argumenty. V roce 2017 prezident Erdogan americkému prezidentu Trumpovi řekl, že když Američané vydají Gülena, on nechá propustit Brunsona (další ukázka charakteru tureckého vůdce), což bylo odmítnuto. Brunson byl propuštěn po razantním zásahu prezidenta Trumpa (součástí tlaku byly i protiturecké sankce) 12. října 2018 a po návratu zamířil do Bílého domu na setkání s prezidentem. V souvislosti s touto kauzou se člověk nevyhne otázce, kolik asi nevinných bylo po puči na základě falešného obvinění postiženo podobně jako pastor Brunson.
Ono je snadné říci, a jistě je to správné, „stojím proto na straně těch, kteří před osmi lety v Turecku úspěšně ubránili demokracii a standardní politické instituce a kteří rezolutně odmítli pokusy destabilizovat zemi“. To je ale pouze ono příslovečné „A“. Poodhrneme-li oponu navazujících událostí, spatříme „B“. A zjistíme, že situace v Turecku nebyla a není po puči tak růžová, jak by se z Klausovy řeči mohlo zdát. A že vysoká inflace (kolem 70 procent) není jediným vážným problémem Erdoganova režimu.
