Článek
Děsivá čísla, hrůzostrašné následky, nepředstavitelná realita. Přesto s postupujícími měsíci se na ni víc a víc zapomínalo. To ale neznamená, že by se na místech tragédie nic nedělo. O přeživší bylo nutné se v mnoha ohledech postarat – zajistit jim nouzové ubytování, vodu, potraviny, teplé oblečení, lékařskou péči a další potřeby.
Zde se kromě tureckého státu aktivně angažují charity a humanitární organizace včetně křesťanských. Mezi nimi také americká iConnect International, která má výraznou českou stopu. Její vedení tvoří totiž z většiny členové rodiny Oty Vožeha – on, jeho manželka a synové.
Ota Vožeh odešel po sovětské okupaci Československa (1968) na Západ a od roku 1970 vedl a byl hlasovou ikonou českého vysílání mezinárodní křesťanské rozhlasové stanice Trans World Radio (TWR). Ta vysílala z Monte Carla na střední vlně 1467 kHz a na řadě krátkovlnných frekvencí (na nich nejen z Monte Carla, ale také z ostrova Bonaire, součásti Nizozemských Antil v Karibiku). Náboženské relace byly v Československu velice dobře slyšet, navíc je komunistický režim nerušil (jako např. Svobodnou Evropa aj.). V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století se sotva našel aktivní křesťan, zejména mezi nekatolíky (katolíkům sloužil spíše Vatikánský rozhlas), kdo by neznal vysílání z Monte Carla. Mezi mládeží byl oblíbený páteční předpůlnoční pořad Euroclub (nemá samozřejmě nic společného s dnešními názvy „euro-“, obsahově navázanými na EU).
Ota Vožeh sloužil na poli rozhlasové misie dlouhých 23 let. Studia TWR opustil v roce 1993 a s rodinou a dalšími spolupracovníky se přesunul do terénu. Začal pomáhat potřebným a zvěstovat jim evangelium; jde o naplňování potřeb materiálních i duchovních.
Organizace iConnect International pomáhala v Turecku už před zemětřesením – spolupracovala s místními křesťanskými sbory, které se starají o uprchlíky ze Sýrie a Iráku. Přírodní katastrofa před ni postavila obrovskou novou výzvu a naléhavé úkoly. Už v prvním newsletteru zaslaném odběratelům v den pohromy organizace sdělila, že od místního partnerů shromažďuje nezbytné informace, aby bylo jasné, jak postiženým nejlépe pomoci. Současně zveřejnila instrukce, jak lze posílat finanční dary (což bylo v daném okamžiku velice důležité, srovnej výzvy k podobným sbírkám v České televizi).
V dalším newsletteru z 19. února 2023 v titulku čteme: „Devastace, zoufalství, volání o pomoc“. Organizace děkuji za zaslané dary a současně prosí o další – pomáhat bude nutné po dobu několika měsíců.
Popisky prvních fotografií: 1) Muži ukrývající se před mrazem v narychlo postaveném stanu ve městě Kahramanmaras. Jsou bez domova. Hledají další členy svých rodin. 2) Náš přítel, turecký pastor Ekrem, přiváží přikrývky, teplé oblečení a jídlo do Suruçe nedaleko syrských hranic. Ve městě nebylo nic k dispozici, věci se musely koupit v Istanbulu. 3) Mrtvá těla na parkovišti čekají, až si je rodiny vyzvednou a pohřbí. 4) Vaření a stravování přímo na ulici. iConnect International poskytuje balíčky se základními potravinami, které nakrmí hladovějící rodiny.
Nechybějí ani svědectví z postižených míst. Z Antakye: „V oblasti není elektřina, voda, chléb. Lidé rabovali na tržišti. Lidé si venku postavili stany, nemohou se nastěhovat do svých domů. Potřebujeme vodu, jídlo a přikrývky.“ Report z Gaziantepu: „Právě byl uzavřen zemní plyn, není voda a je nedostatek chleba a dalšího jídla. Lidé nocují v autech a kdo ho nemá, nezůstává na místech jako jsou mešity a školy. Deky jsou nutností, všude je velká zima.“
A ještě citát z newsletteru datovaného 8. dubna 2023. Malý tým iConnect International, který postižená místa navštívil, toto sdělil o situaci v Antakyi: „Je těžké popsat zkázu a devastaci, kterou jsme viděli a zažili. Antakya je v podstatě zničené město; 7 týdnů po zemětřesení stále neteče voda, otevřena je pouze jedna kebab restaurace, lidé žijí ve stanech, jídlo je přiváženo z jiných míst nebo zajišťováno vývařovnami provozovanými různými nevládními organizacemi. Jen v Antakyi zemřelo odhadem 300 000 lidí.“
A tomto duchu by bylo možné psát ještě dlouho. V červnu 2023 organizace s vděčností oznámila: „Stovkám obětí bylo poskytnuto jídlo, přístřeší, oblečení a přikrývky…, všechno díky vašim darům. Kromě toho byla láska Boží a evangelium sdíleno bezprecedentním způsobem. Děkujeme, že jste součástí úsilí o pomoc!“
Podpůrná humanitární práce samozřejmě pokračovala v dalších týdnech a měsících , je to běh na hodně dlouhou trať. Byly zapotřebí nejen stany, ale provizorní kontejnerové útulky s alespoň základním vybavením – s ohledem na klimatické podmínky na jihovýchodě Turecka: v červnu se psalo o osmi desítkách kontejnerových obydlí vybavených individuální klimatizací, malými chladničkami, vařiči a jednoduchými postelemi.
V sobotu 9. září 2023 obsahoval newsletter následující popis situace od tamního pastora Emreho: „V Iskenderunu, Hatayi, Maraşu a Adıyaman se stopy zemětřesení stále nepodařilo vymazat. Hlavní silnice lze již používat, ale postranní jsou stále plné trosek. Všude jsou sutiny zřícených budov. Lidé si odváželi své věci z budov; ty jsou ale neobyvatelné. V prvních dnech po zemětřesení jsme se potýkali s deštěm a chladným počasím, dnes je velký boj s letními horky. Teploty dosahují v průměru 40 stupňů Celsia. Téměř 50 procent lidí, kteří otřesy přežili, musí stále žít ve stanech, je nemožné popsat teplo, které uvnitř stanu pociťujete. I v kontejnerech a přístřešcích je teplota nesnesitelná. Mnohem obtížnější je to pro osoby s chronickým onemocněním, kojence a děti. Pitná voda je stále jedním z největších problémů. Městská vodovodní síť je kvůli zemětřesení téměř nepoužitelná. Stále jsou potřebné potraviny, hygienické materiály a pleny pro děti a seniory. Stejně tak air condition pro ty, kdo žijí v kontejnerech a přístřešcích.“
Ve středu 6. září 2023 uplynulo od zemětřesení na jihovýchodě Turecka na severu Sýrie sedm měsíců. Hlavní otřesy trvaly 80 sekund, s následky se potýkají místní dodnes a světlo na konci tunelu je hodně vzdálené. Byť mnohé se už udělalo, lidé tam jsou stále v nouzi a žijí v provizoriu.
Jsem hrdý na to, že do humanitární křesťanské pomoci se zapojil i člověk, kterého si celý život nesmírně vážím. Otu Vožeha jsem na stanici TWR poslouchal maximálně, jak jen to šlo. Jeho relace tvořily nedílnou součást mého života, zejména v mládí. O to víc si cením služby, kterou pro pomoc bližním spolu se svojí rodinou a spolupracovníky organizuje. Přestože do popředí mediální pozornosti se dostaly v posledních dnech jiné tragické události, neměli bychom zapomínat, že v Turecku po 6. únoru zdaleka není hotovo.
