Článek
Zloději (2018) nejsou mým prvním shledáním s tvorbou Hirokazu Koreedy. Loňský ročník festivalu Jeden svět, konkrétně snímek Netvor (2023), mi představil jeho schopnosti pracovat s citlivými sociálními tématy, zachycováním lidskosti a křehkosti. Mé očekávaní jsou tedy vysoké. Umocňuji je také nadšené recenze, třeba od New York Times nebo výhra Zlaté palmy v Cannes. Ve Zlodějích jsme konfrontováni s netypickou rodinou, jejíž rutiny k přežití chudoby naruší malá holčička ze sousedství, Juri.
Do života postav jsme ponořeni in medias res – úvodní scéna sleduje techniky krádeže v supermarketu jako hru mezi otcem (Lily Franky jako Osama) a synem (Džó Kairi jako Šóta). Jejich precizní choreografie je doplněna hudbou Haruomi Hosona, která umocňuje tuto bezstarostnou scenérii – začátky Hosonovy tvorby jsou nepřekvapivě spjaty s inspirací arkádovými hrami. Působení hudby na děj můžeme pozorovat během celých 121 minut. Když nezní, plynutí času se přirozeně zpomaluje, nutí mě soustředit se na každé slovo, scénu, gesto i mimiku postav. Jak náhle se rozezní první snové tóny můžete jsi být jistí, že hodinové ručičky se roztočí, a nás čeká obraz naplněný vzpomínkovým optimizmem až melancholií. Právě tyhle části mají nejkratší trvání, a jsou o to vzácnější. Zrcadlí tak běžný život kdy pomalost každodenních starostí splývá v nerozeznatelné lince, aby dala prostor vystoupit zábleskům prchavého štěstí.
„Krokovost“ nemusí být pro většinové diváctvo atraktivní – může budit dojem, že se příběh táhne bez konce. Já, po předchozí zkušenosti ale netrpělivě vyčkávám závěrečnou katarzi. Napětí dotváří i to, že o minulosti postav nám až do finálních minut není téměř nic prozrazeno (o některých víme málo i po skončení filmu) - jak se dostali do téhle životní situace? Jaký je vztah mezi Osamem a Nabujo, je to její otec nebo milenec (ano, byla jsem znejistěna věkovým rozdílem, který je v reálu 23 let)? Proč Šótu nehledá policie, ale Juri ano? Jak se vůbec zformovala tato nová rodina?
Spletité vztahy vyrůstají (a v konečném důsledku i zanikají) z postavy matriarchy – babičky Hatsue (Kirin Kiki) – je finanční jistotou, rozhodujícím hlasem, srdcem domova. Právě prostřednictvím jejích rozhovorů s Nabujo k diváctvu promlouvá Koreeda s poselstvím celého snímku – možná je pouto silnější, když si svou rodinu vybereme sami.
Za nejkomplexnější postavu (co je odhaleno až v samotném závěru) považuji Nabujo, pracovnici v prádelně. Jestli z Hatsue tkví každý vztah, Nabujo je jeho katalyzátorem. Věřím ji všechno až na blízkost k Osamovi, se kterým ji spájí (jenom) společné trauma (možná vděk?) z minulosti. Není to první krát, co si Koreeda vybral Sakuru Andó do ansámblu svých postav, to samé platí pro Lily Franky i Kirin Kiki.
Přesto, že mám problém strávit dynamiku mezi Nabujo a Osamem je scéna pojídání studených nudlí za horkého letního dne vrcholem autenticity tohoto snímku. Tenhle obraz je tak čistý a osvobozený od všeho ostatního co nám film předkládá, až nabývám pocit, že ho mužů pošpinit vlastním pohledem.
Intimita kamery je to, co dělá Zloděje výjimečnými, udržuje diváctvo zaujaté, v úžasu. Specificky je to možné vidět na scénách mezi Osamem a Šótou – budováním vztahu otec-syn, a to nikoli na prázdných slovech ale zranitelné upřímnosti. Využít aspekty dokumentaristiky na zobrazení rodinných a sociálních dynamik je to, co Koreeda skutečně umí.
Obecně scénáře s hloubavým vyprávěním a překvapivým vyvrcholením rada vyhledávám, myslím, že v tomhle případě je ale katarze dostačující. Po uplynutí poslední sekundy filmu mi hlavou pořád putují minimálně dvě nezodpovězené otázky: Proč příběhy Juri a Aki končí otazníkem? Postava Aki je skutečně podceněná a nerozvinutá. Hodnotu nabývá až ve své finální scéně. Můžou ony jako jediné ještě obrátit své životy naruby?
Zloději jsou podnětným sociálním dramatem, které zkoumá co všechno jsme ochotni udělat pro přežití. Možná proto mě nutí fandit nemorálním činům postav, které bojují proti nespravedlnosti systému (punk!). V konečném důsledků jsou pro mě všichni členové nově poskládané rodiny morální vítězi.
Závěrečnou kritiku směřuji k recenzentům/kám na ČSFD, kteří ohodnotili Netvora o něco hůř jako Zloděje, což ve mně zanechává trpkou pachuť nesouhlasu. Zatímco zpracování Zlodějů mě svou čepelí nepříjemně škrábalo mezi lopatkami, Netvor vás bude ostře bodat přímo mezi žebra. I když to může být způsobeno jenom jinými osobami za jednotlivými scénáři, nebo mou favorizací určité sociální tematiky. Nevím, jestli bych měla motivaci objevovat práci Hirokazu Koreedy, kdybych viděla Zloděje jako první.
Recenze je psaná pro předmět Audiovizuální a divadelní kritika na FSV UK
