Článek
Dámou na kolejích je v tomhle případě Marie, v podání Jiřiny Bohdalové, vcítit se do ní ale může každý divák a především divačka. Na film se dívám očima ženy roku 2024, tematika se ale jeví jako pořád aktuální.
Na 60. léta je však scénář i hlavní otázka, kterou nám klade, vcelku odvážná. Dokážou se tedy ženy skutečně osvobodit od společenských konvencí? Jsou na to dostatečně silné?
Co si nemůžu dovolit neocenit je Hanušova práce s kamerou a Hájkův střih. Střídající se širokoúhlé a detailní záběry ve spojení s hrou se zaostřováním jsou to co pozdvihuje celkový efekt a divácký zážitek. Ten dotváří i záběry dobové Prahy nebo situace, které už dnes nejsou shodné s realitou (jako třeba obvinění z prostituce za balení mladého kluka v baru).
Už první scéna nás seznamuje s tím, co budeme během sledování zažívat – symetrie, organizovanost (aspoň většinově) tanečních pohybů, zaměření na výpovědní hodnotu písní, pastelová paleta barev kontrastující se šedí socialismu, impozantní kostýmy (především u postavy Marie) a repliky plné satiry vytváří až nádech avantgardy. Protichůdnost témata a způsobu jeho vyobrazení ale občas vyvolávají efekt až patetičnosti.
Pěvecké výkony Bohdalové a Brzobohatého jsou podle mě druhořadé, jejich manželská (v té době i v realitě) chemie dodává ději potřebnou dynamiku.
Nedostatečnou až prvoplánovou se jeví katarze. Pro Marii se celý plán o opuštění podvádějícího manžela stává pouhým sladkým snem. Skutečně se mi Blažek snaží říct, že se všechny nakonec vrátíme k našim nevěrníkům? Jsme primitivní stvoření, které baží jenom po pozornosti a tom, aby se o nás někdo porval? Jsou touhy žen v nenaplněných vztazích prchavými představami, které nemají odvahu realizovat? Jsme svázané společností nebo jenom vlastní myslí?
Metaforickým se proto pro mě stává samotný název, silně spjatý s tematikou – Marie je kolejích, ze kterých nejde sejít, okleštěná černou pracovní fasádou.
Snímek mě nutí přemýšlet nad tím, jestli jsme se skutečně v našem smýšlení o genderových rolích někde posunuli. Proto ho doporučuji shlédnout i navzdory trochu nešťastnému zpracování. Překvapivě, v hodnocení souhlasím s verdiktem ČSFD, a to 60 %.
Recenze je psaná pro předmět Audiovizuální a divadelní kritika na FSV UK
