Článek
Opustila jsem právě vesnici zakletou,
kde signál není, ani kaple krásná ho nevysílá.
Vykračuji si na sever, máme půl jedenáctou,
mračna se sluníčkem se do jednoho slila.
Spatřuju ohradu, tichou a klidnou samozřejmě,
a vzadu tam krásný hnědý kůň stojí.
Proč si ho nevyfotit, hned napadlo mě,
Vida, on i chce - navzdory hrdosti svojí!
Brzy půjdu dál, dál na sever, kde auta trpí,
ale já tady ne, já se koněm krásným kochám.
A on je chytrý, on to rychle pochopí,
a téže zvolí směr, směr k severním výšinám.
Možná nepřeje si, abych tam odešla,
možná mi chce něco říct.
Já šla, stále však na něj se otáčela,
sledoval mě, do jakých že jdu míst.
Vnímala jsem, jak mě vnímá,
a on vnímal, jak zase já jeho.
Jako bych byla v tu chvíli pro něj jediná,
to bylo něco psychicky hlubokého.
Tam, kde původně měl tygr hlasitě řvát,
ohlušilo mě ticho, ticho parádně významné.
Oduševnělý koníku, myslíš na mě teď pořád?
Věz, že vzpomínám já na kroky tvé tajemné…
