Článek
Hartmanice jsou v celém Plzeňském kraji třetím nejvýše položeným městem. První je Železná Ruda, druhé jsou Kašperské Hory.
Historie: dolování zlata ve středověku
Ve 14. století Jan Lucemburský povýšil Hartmanice na královské svobodné zlatohorské město. Nějakou dobu spadaly pod Velhartice, jindy zas pod Kašperské Hory. V oblasti kolem svahů hory Hamižná se dolovalo zlato, které se vyskytovalo v křemenných žilách.
Převaha německého obyvatelstva
Rudolf II. dal v roce 1607 Hartmanicím právo pořádat trhy a jarmarky.
Mezi lety 1603–1848 patřily Hartmanice k Sušici. Když vypukla třicetiletá válka, obec byla docela vypálena a zůstala liduprázdná. Po nějakém čase ji začali osidlovat hlavně Němci, kteří tam mnoho desítek let tvořili většinu obyvatelstva.
V roce 1847 bylo zaznamenáno pouze 7 českých obyvatel Hartmanic, všichni ostatní byli Němci a Židé. Do roku 1910 klesl podíl německých obyvatel z 90 % na 81 %. V roce 1910 byla v Hartmanicích založena česká škola, což podpořilo zvýšení počtu českých obyvatel.
Temné roky 1938–1945
Po Mnichovské dohodě si Hartmanice vzalo nacistické Německo. Židovští obyvatelé byli ve velkém mučeni v koncentračních táborech a hartmanická židovská komunita v průběhu druhé světové války zanikla.
V dubnu a květnu procházel přes Hartmanicko ženský pochod smrti (Helmbrechts–Volary), který měřil 310 km. 12 žen zahynulo v osadě Hořejší Krušec a pohřbeny jsou na židovském hřbitově, který leží u silnice do Dlouhé Vsi.
Poté, co byly Hartmanice osvobozeny, se vrátily české správě - němečtí obyvatelé byli vysídleni a jejich majetek jim byl zabaven.
Až po komunistické éře se začaly Hartmanice výrazněji rozvíjet. Byla obnovena hartmanická synagoga, otevřelo se Muzeum Dr. Šimona Adlera (pobočka Západočeského muzea) na Dobré Vodě a vzniklo i turistické informační centrum.
Hartmanická synagoga
Hartmanická synagoga se začala stavět v 80. letech 19. století, navrhl a postavil ji Georg Beywl. Synagoga byla uzavřena v roce 1938 v souvislosti s nacistickou okupací. Přestavěli ji na truhlářskou dílnu. Za komunismu sloužila jako sklad pneumatik pro armádu. Nikdo se o ni moc nestaral a její stav se zhoršoval.
V 80. letech 20. století byla určena ke zbourání, naštěstí k její demolici nedošlo. V roce 2002 ji koupil novinář a vydavatel Michal Klíma, který inicioval její záchranu. Rekonstrukce probíhala v letech 2004–2006 a v roce 2006 byla synagoga slavnostně znovuotevřena jako památník a výstavní prostor.
Jde o nejvýše položenou synagogu v České republice. Připomíná někdejší židovskou komunitu na Šumavě a tragický osud jejích členů během holokaustu.
Pochod smrti
V dubnu 1945 bylo Německu jasné, že prohra se blíží. Nacisté proto vyháněli lidi na pochod smrti, aby je nenechali se osvobodit. Vězni byli podvyživení, nemocní a vyčerpaní - kdo nedokázal pokračovat, často riskoval zastřelení.
13. dubna 1945 vyhnali nacisté na pochod přibližně 1 170 žen. Čekala je trasa dlouhá 310 kilometrů. Vedla přes Aš, Cheb, Mariánské Lázně, Tachov, Domažlice a Klatovy, dále přes Hartmanice, Rejštejn, Kvildu a Horní Vltavici směrem k Volarům.
Ženy musely přes den ujít i desítky km, jídlo a pití dostávaly jen málo. Nocovaly hlavně ve stodolách. Místní obyvatelé mnohdy riskovali a snažili se pomoct - nenápadně dát ženám malý chlebíček nebo brambor, někdy to skončilo zastřelením jak pomocníka, tak ženy, která pomoc přijala. Ženy ze zoufalství pily i vodu z louží.
28. dubna 1945, 2 dny před Hitlerovou sebevraždou, dorazil pochod do Hartmanic. Na noc byly umístěny do stodoly v Hořejším Krušci a 12 žen bylo tak moc zoufale vyčerpaných hlady, zimou a námahou, že se dalšího rána nedožily.
Jsou pohřbeny na židovském hřbitově, ale jejich totožnost nikdy nebyla spolehlivě zjištěna.
Další den se pokračovalo do Rejštejna a potom směrem na Volary a Prachatice. Z původních 1200 žen jich přežilo asi 100, což je méně než desetina.
Trocha osobního vhledu…
Když vidím Hamižnou, cítím, jak kontroluje celé město. Pamatuje si tu tragédii.
Hamižná jako němý svědek dějin Hartmanic - kopec, který se tyčí nad městem a jako by v sobě uchovával všechno, co se tu odehrálo…
Hamižná tiše střeží celé město. Přísně všechno pozoruje.
Hamižná si pamatuje, jak se na jejích svazích těžívalo zlato, ale i to, jak přihlížela pochodu smrti jdoucímu pod jejíma neviditelnýma očima.
Hamižná mlčí.
Hamižná však nezapomněla.
