Během estébáckých výslechů potratila. Jiřina Jelínková skončila ve vězení a pak už nemohla mít děti

Jiřina Jelínková pocházela z Ostravy, kde začátkem padesátých let pracovala v Dole Ida jako administrativní pracovnice. V září 1952 vyrazila na pracovní schůzku na ministerstvo paliv a energetiky. Na služební cesty tehdy jezdila pravidelně, neměla proto nejmenší podezření, že by jí v Praze hrozilo nebezpečí.

Jenže když na hlavním vlakovém nádraží vystoupila a kráčela v davu cestujících, nečekaně k ní přistoupili dva muži. Zkroutili jí ruku, nasadili pouta a donutili nasednout do auta.

„Zavázali mi oči a už jsem se vezla, a neřekli nic,“ vyprávěla později. „Já jsem ještě říkala: ´Prosím vás, to je nějaký omyl. Já jsem z Ostravy, já nejsem zdejší.´ A chovala jsem se jak blbec, protože mě ani ve snu nenapadlo, že mě můžou takhle sebrat,“ doplnila.

Pak estébáci zavezli mladou ženu do sklepních prostor v Praze. „Byla jsem v místnosti, která neměla okna,“ pokračovala. Po pěti dnech nepřetržitého výslechu a samovazby bolestivě potratila. Estébáci přitom museli vědět, že je těhotná, protože u sebe měla těhotenský průkaz. Na to ovšem nebrali žádný ohled. Vyfasovala dvanáct let a po propuštění z vězení už nemohla mít děti.

Když nacisté 14. března 1939 překročili československé hranice ve Slezsku, bylo jí necelých patnáct. Ten den se Jiřina těšila na svůj velký den. Podařilo se jí uprosit rodiče, aby ji pustili na první zábavu. „Josefskou tancovačku kvůli okupaci zrušili. Jak já nacisty nenáviděla,“ uvedla.

Tehdy studovala na dívčím reálném gymnáziu, kam chodilo mnoho židovských dívek. Nejčastěji vzpomínala na kamarádku Doru Klementovou, kterou často navštěvovala. „To byla taková hodná a čestná holka. Moje maminka o ní říkala, že je takový lidumil. Když Dora viděla, že doma mají nějakou věc, co nám chybí, vždycky nám ji donesla,“ vybavila si. Jednoho dne byly všechny židovské studentky ze školy vyloučeny. V září 1942 nacisté Doru transportovali do Terezína a o měsíc později do Treblinky, kde byla zavražděna.

Tatínek František Chovanec působil jako legionář v Rusku, kde zažil tamní bolševickou revoluci. To mu umožnilo bezprostředně pochopit, jaké hrozby a nebezpečí v sobě skrývá komunistická ideologie. Mnohem bližší mu byly demokratické principy první republiky a těžce nesl události, které následovaly po podepsání mnichovské dohody v září 1938.

Během války se pak zapojil do protinacistického odboje. „Já se na to tatínka neptala. Vím, že ho zatklo gestapo. Po čtrnácti dnech ho propustili, ale přestaly mu pracovat ledviny, takže hned potom umřel,“ vylíčila Jiřina tragickou událost. Otec přitom zemřel v druhé polovině května 1945, tedy jen několik týdnů po konci války.

Během spojeneckého bombardování Ostravy, k němuž došlo v srpnu 1944, se dokázal postarat o celou rodinu. Před domem vykopal kryt, kam se všichni schovali. „Bylo to spíš takový hrob. Tatínek tam zařídil dřevěné lavičky, přivřeli jsme víko nad sebou. Náš dům naštěstí netrefili, ale o dva domy dál zůstala jenom díra,“ popsala žena americké nálety, při nichž v Ostravě zemřelo přes 400 civilistů.

Ještě za války se Jiřina seznámila s Eduardem Jelínkem, policistou, který pracoval na místním cizineckém oddělení. Potkali se v ostravském kulturním domě, kde se pořádala burza známek. Jiřina chtěla koupit aršík pro tatínka. Ve skutečnosti byly známky pouhou zástěrkou, jak získat pozornost pohledného mladíka. „Holky se smály, že jsem Edu ulovila na známky. No, je to vlastně pravda,“ usmívala se pamětnice.

V roce 1947 se Jiřina za Eduarda provdala. Po únoru 1948, kdy komunisté převzali moc v zemi, ho ze Sboru národní bezpečnosti propustili. „Ať mi nikdo neříká, že musel vstoupit do strany. Takové kecy! Mého manžela nejdříve povýšili, ale pak mu dali přihlášku ke komunistům. Nepodepsal. Vyhodili ho hned v březnu 1948, oddělaní přebírala StB. Nastoupil k lopatě,“ objasnila Jiřina, která už během války našla práci v Heřmanicích v Dole Ida. Ten se po roce 1945 přejmenoval na Velkodůl Stalin a komunisté tam začali zaměstnávat politické vězně.

Protože Jiřina pracovala jako vedoucí osobního oddělení, měla dokonalý přehled o tom, kteří lidé nastupují na směny. Potkávala se s vězni, kteří byli zoufalí, zubožení a vysílení vyčerpávající prací. V nelidských podmínkách marně čekali na sebemenší náznak vlídnosti nebo přátelské gesto. Když mladá žena viděla, jak trestanci obrovsky trpí, chtěla jim pomoci.

„Přebírala jsem od nich tajně motáky, sem tam jsem jim přinesla balíček. Můžu vám říct, že dopis, který nebyl cenzurovaný, vězni udělal opravdovou radost. Nepsalo se v něm, jak si uvědomují svůj zločin proti lidově-demokratickému zřízení, že vědí, proč sedí, ale co skutečně cítí. I jejich rodiny, manželky a děti jim psaly, co jim opravdu chtěly říct. To je pro zavřeného člověka strašně cenné,“ líčila Jiřina. Dávala si dobrý pozor, aby na její činnost nikdo nepřišel, a když se dostala do kontaktu s rodinami vězňů, vystupovala pod smyšleným jménem Olga Černá.

Jedním z vězňů, které podporovala, byl i Miloš Krejčí. Ten v dole pracoval jako táborový písař. Jiřina mu kromě dopisů nosila i cigarety a jídlo. Tehdy ovšem netušila, že Krejčí politickým vězněm vůbec nebyl. Během války totiž kolaboroval s nacisty, za což ho Mimořádný lidový soud v Brně odsoudil na sedmnáct let.

Krejčímu se z vězení podařilo uniknout a později Jiřinu kontaktoval, aby mu pomohla s útěkem za hranice. Pamětnice neváhala. V roce 1951 mu obstarala falešný řidičský průkaz a nákres možných přechodů do západního Německa. „Já jsem si byla vědoma, že riskuji. Jenže jsem si říkala, že když bude pryč, tak budu klidnější, protože on všechno věděl o mých aktivitách. Měla jsem enormní zájem, aby zmizel. Hlavně, když jsem zjistila, že jsem těhotná,“ vzpomínala.

Když Jiřina jela v září 1952 na služební cestu do Prahy, byla ve třetím měsíci těhotenství. Estébáci ji sebrali přímo na Wilsonově, dneska Hlavním nádraží, a zavlekli do sklepního bytu. Po nějaké době jí přinesli ručník. „Já hloupá! Poprosila jsem ještě o mýdlo, myslela jsem, že se osprchuju. Kdepak. Ručníkem jsem si měla zavázat oči,“ řekla.

Pak ji příslušníci StB odvedli na výslech, který trval pět dní a pět nocí. „Po několika dnech jste na dně. Zmatení, blábolíte, nevíte, co říkáte. Nemlátili mě, ale to nespaní! Neustále chodíte, stojíte, křičí na vás. Po pěti dnech jsem se zhroutila. Myslela jsem si, že jsem se počůrala, ale byla to krev. Na záchodě, kam mě odvedla ta čůza, jsem potratila,“ popsala hrůzný zážitek.

Pražští estébáci se Jiřiny kvůli zdravotním potížím chtěli co nejrychleji zbavit. Nechali ji proto převézt do Ostravy. Mladá žena stále krvácela a ve věznici ji neprohlédl gynekolog, ale obvodní lékař. „Skoro měsíc jsem krvácela. Prosila jsem je, že musím za doktorem. Ale tenhle doktor se na mě ani nepodíval, předepsal mi nějaké kapky,“ dodala.

Eduard dostal telegram, v němž příslušníci StB nepravdivě psali, že se Jiřina zdrží na služební cestě. A když se muž vracel z práce, tajná policie ho zadržela přímo na ulici. Nevěděl, co se děje. Když ho vedli na výslech, všiml si ženina kabátu, který visel na věšáku. Tehdy pochopil, co se stalo. Všechnu vinu vzal na sebe a tvrdil, že vězňům pomáhal jen on. Chtěl za každou cenu ochránit těhotnou manželku.

Estébáci mu ovšem neřekli, že nenarozené dítě zemřelo. Manželé se znovu setkali až po půl roce před soudem. „Na ty jeho oči nikdy nezapomenu. Raněná srna. Myslel, že budu kulatá, v osmém měsíci, ale já vážila čtyřiapadesát kilo. Teprve tam mu došlo, že jsem potratila,“ uvedla Jiřina, kterou soud poslal za mříže na dvanáct let. Její manžel pak dostal za napomáhání k velezradě pět let.

Jiřina si většinu trestu odpykala v ženské věznici v Pardubicích, kde byla zavřená společně s jeptiškami a prostitutkami. Vytvořily si „domácnost“, světnici, kde si povídaly, recitovaly básně a vyráběly drobné předměty. Na svobodu se dostala až po sedmi letech, kdy jí bylo už skoro pětatřicet. Cítila se unavená a fyzicky slabá. Doktor jí doporučil, aby se o děti raději už nepokoušela. Podle jeho slov na tom byla psychicky i fyzicky tak špatně, že by miminko nemuselo být zdravé. „Dá se říct, že to byly pro mě hodně, hodně špatné roky… Já bych ale těžce nesla, kdybych musela říct, že kvůli mně to dítě trpí,“ připustila.

Manžela poslali do nápravně-pracovních táborů, odkud ho propustili v polovině trestu. Komunistický režim se pak manžele snažil rozeštvat. Nejdříve estébáci Jiřině řekli, že si Eduard našel milenku. Protože od něj nedostala půl roku žádnou zprávu, vymyšleným zprávám uvěřila, a chtěla se nechat rozvést.

„Eda třeba dostal navštívenku, že za mnou může přijet. Dostal ji ale o týden později, kdy byla neplatná. Dozvěděl se, že mám chlapa. Nevím, kde bych ho v ženském lágru sebrala,“ řekla pamětnice. „Eda z toho byl zničený. Ode mě nedostával dopisy, já jsem od něho nedostávala dopisy. Nemohli jsme se domluvit,“ doplnila. Když se Eduard konečně dostal do věznice a měli možnost si všechno vysvětlit, pochopili, jak s nimi vyšetřovatelé manipulují.

Návrat do běžného života nebyl pro manžele vůbec jednoduchý. Soud jim zabavil veškerý majetek. „O všechno nás okradli! O byt, vybavení i peníze. Měli jsem něco naspořeného, asi sto tisíc. Estébáci mě přivezli do bytu, musela jsem jim dát všechny schované peníze,“ popsala Jiřina.

Těžko hledali nové bydlení, Eduardovi se nakonec podařilo sehnat malý sklepní byt. „Skříně jsme nepotřebovali, neměli jsme do nich do dát. Byl tam gauč. Soused vyhazoval chromovanou postel s matracemi a Eda to naštěstí vzal,“ prozradila pamětnice.

„Přes záchod k nám do bytu chodil potkan. Já jsem z toho byla úplně vynervovaná, podrážděná, jak nám to tam v noci okusoval,“ doplnila. Kromě toho estébáci manžele dál šikanovali. „V jedenáct se přišli zeptat, kde pracuju. Nebo ráno ve čtyři hodiny se přišli podívat, že utekl nějaký zločinec, jestli ho tam nepřechováváme. Tak si s námi zahrávali,“ uvedla.

Jako bývalou politickou vězenkyni Jiřinu nechtěl nikdo přijmout. Po čtyřech měsících sice našla práci v cihelně, jenže tam prochladla a skončila v nemocnici s těžkým zánětem ledvin.

Později pracovala v lékárenských službách, kde zůstala až do důchodu. S radostí vzpomínala na listopadové události, které v roce 1989 způsobily pád komunistického režimu. Tehdy se okamžitě zapojila do pouličních manifestací na Masarykově náměstí v Ostravě. „Byla jsem tak nadšená! Někdo řekl, abychom se modlili, a já odpověděla: ´Modlete se, protože to stojí za to. Když už jsme se dostali sem, tak ať máme všechno´,“ vyprávěla.

Vysněného potomka se manželé nakonec nedočkali, přesto spolu zůstali šedesát let a nikdy se nepřestali milovat a vzájemně podporovat. „Tady se dá skutečně mluvit o životním štěstí, že jsme se dočkali šedesátého výročí svatby. Že jsme spolu žili tak dlouho. Říkám si vždycky, že jsem měla kliku, že mě manžel měl skutečně rád,“ uzavřela Jiřina. Zemřela v Ostravě v roce 2015.

Zdroje:
Pametnaroda.cz | Plus.rozhlas.cz | Plus.rozhlas.cz | iDNES.cz | Prozeny.blesk.cz | Encyklopedie.ostrava.cz | Holocaust.cz | Geni.com