Článek
Jindřichu Machovi bylo pět let, když se 13. července 1947 vydal s rodiči na výlet do lesů nad Ústím nad Labem. Krušnohorská Telnice tehdy byla oblíbeným místem, kam lidé jezdili sbírat borůvky a maliny. Krátce před pátou hodinou odpoledne se turisté začali vracet domů.
Chlapec i s rodiči nastoupil do vlečného vozu. Podle jeho slov si nikdo z cestujících dlouho nevšiml, že souprava nabírá nepřiměřenou rychlost. Znepokojení vypuklo až ve chvíli, kdy tramvaj nezastavila ve stanici „Walerův kopeček“ na Bukově. „Maminka vykřikla: ´Vždyť on nás zabije, podívejte se, jak s námi jede´,“ vyprávěl Jindřich Mach.
Během prudkého klesání začala mít souprava problémy s brzděním a řítila se až sedmdesátikilometrovou rychlostí. Tramvaj se v zatáčce naklonila na dvě kola a když dopadla zpátky, vykolejila. Pak narazila do želeného sloupu elektrického vedení, vlečný vůz se vymrštil a přišel o střechu. Neovladatelný kolos se zastavil až nárazem do další tramvaje, která se nacházela na vedlejší koleji.
13.července 1947 došlo v Ústí nad Labem k největší tramvajové tragédii v naší historii. Soupravě plné výletníků selhaly...
Posted by Historie Ústí nad Labem v obrazech on Friday, August 22, 2025
„První, co jsem cítil, byl hrozný tlak na prsou, který mi bránil dýchat, a pak už nic nevím. Probral jsem se až na předzahrádce domku, kam se zřejmě odkládaly oběti nehody,“ pokračoval pamětník.
„Všude bylo roztříštěné sklo a rozštípané lavice. Já jsem měl v hlavě velký střep. Tatínek mě jako zázrakem našel a tím mě zachránil. Přenesl mě přes silnici a ovázal mi zranění hadrem,“ doplnil Mach. Dobrovolníci chlapce odvezli náklaďákem na pohotovost, kde mu lékaři sešili hlavu.
Malý Jindřich strávil v nemocnici 13 dní. Prohlášen za mrtvého byl přitom ještě jednou, když se zveřejnila jména lidí, kteří nehodu nepřežili. „To rodiče zase spěchali zjistit, jak to se mnou je,“ vysvětlil muž, kterému nad obočím zůstala viditelná jizva.
Pomáhali řidiči, kteří jeli náhodou kolem
Obrovské štěstí mělo při tragédii i batole, které vylétlo z tramvaje a přistálo na střeše druhé. „Kromě drobných oděrek se dítěti nic nestalo. Dotyčná paní přijela v roce 2001 na první setkání účastníků tramvajové nehody,“ připomněl historik Martin Krsek. „Poranění způsobily nejčastěji střepy nebo rozlomené dřevěné lavice. Přeživší popisovali, že z latí se vytvořily dlouhé špičaté třísky, které působily jako meče,“ řekl odborník.
Marii Javornické bylo tehdy šestnáct let a tramvají jela poprvé v životě. „Všude byla tma. Vím, že jsem si pořád jen říkala, že to je konec,“ popsala žena hrůzný zážitek. Nemohla dýchat. Na těle jí totiž ležely dveře od tramvaje, které ji dusily. „Někdo mě prý na poslední chvíli vyprostil. Mohla jsem pohybovat jen nohama, které jsem měla výš než tělo. Kopla jsem do něčeho měkkého, je hrůza to říct, ale prý to byly dvě mrtvé děti. Z bezvědomí jsem se probrala až ráno v nemocnici,“ dodala.
Ne všichni ale měli takové štěstí, aby přežili.
K nejhorší tramvajové nehodě došlo 13. července 1947 na ústeckém předměstí Bukov. Při neštěstí zemřelo třicet lidí, dalších sto pasažérů se zranilo.
Následky byly skutečně katastrofální. Mrtvá těla ležela všude kolem, protože někteří cestující se snažili zachránit tím, že vyskakovali ještě za jízdy. Další lidé byli při nárazu vymrštění ven. Přímo na místě zahynulo devatenáct osob a dalších sto pasažérů se zranilo. Masarykova nemocnice nebyla na takový nápor pacientů zařízena a zraněné odváželi řidiči, kteří jeli náhodou kolem. Převoz nepřežili dva lidé a dalších devět osob zemřelo v nemocnici.
„Byl jsem na fotbalovém hřišti u Armaturky, najednou se objevil pán a začal říkat do mikrofonu, že se stalo na Bukově hrozné neštěstí a kdo má osobní auto, má tam hned jet. Okamžitě jsme vyrazili,“ potvrdil Hanuš Adamec, který tenkrát při nehodě pomáhal.
„Přišli jsme k té tramvaji, tam už leželi mrtví přikrytí plachtami. Bylo opravdu hrozné vidět to neštěstí, dodnes to mám před očima,“ svěřil se muž. Lékaři dokázali všechny ošetřit do desáté hodiny. Operovali na šesti sálech v sedmi skupinách a celkem provedli 150 větších i menších chirurgických zákroků.
Vyšetřovatelé svalili veškerou vinu na řidiče
Mezitím z místa neštěstí odváželi mrtvé. „Ukládali jsme je k nám na zahradu, bylo to hrozné. Na to se nedá zapomenout,“ vzpomínal Josef Chládek, který v té době bydlel poblíž místa, kde došlo k havárii. Dalším svědkem byl Emil Mayer. Zrovna mířil do bukovského kina Blaník a život mu zřejmě zachránilo to, že se opozdil. „Pětka, kterou jsem chtěl jet, mi ujela. Naštěstí, protože zrovna do ní vykolejený vlečný vůz narazil,“ vybavil si.
Pohřbu obětí se zúčastnily desítky tisíc lidí včetně někdejšího ministra vnitra Václava Noska. „Třicet rakví bylo vystaveno na Benešově, dnešním Mírovém náměstí. Byly mezi nimi i bílé rakve dětských obětí. Rozloučit se s mrtvými přišlo na 30 tisíc občanů,“ řekl bývalý ředitel ústeckého archivu Vladimír Kaiser.
Obyvatelé Ústí nad Labem jezdili do Telnice na jednodenní výlety tramvají. Kromě sběru lesního ovoce si v horské vesničce nenechali ujít vyhlášenou zmrzlinu od jugoslávského cukráře.
Hned po nehodě se objevily spekulace o tom, proč k neštěstí vůbec došlo. Někteří lidé podezírali řidiče, že měl osobní problémy a s vozem plným cestujících havaroval úmyslně. Podle další teorie se mělo jednat o sabotážní akci odsunutých sudetských Němců. Nic z toho se ale nikdy nepotvrdilo.
Když policisté uzavřeli vyšetřování, pokusili se veškerou vinu svalit na řidiče Oldřicha Rydvana, který při tragédii také zahynul. Kriminalisté v dobové policejní zprávě napsali, že tramvaj vyjela se zpožděním a Rydvan se neopatrnou jízdou snažil dohnat ztracené minuty.
„Podle zjištění technické komise byla vlaková souprava v dobrém stavu. Připustila, že její brzdící schopnost byla poruchou jednoho elektromotoru pravděpodobně zeslabena,“ stojí v protokolu. Vyšetřovatelé řidiče nařkli, že neudělal nic proto, aby karambolu zabránil.
Lidé spěchali na fotbal nebo do cirkusu
Ve skutečnosti ale svědci vypověděli, že řidič do poslední chvíle brzdil, a to i s použitím písku. Tomu odpovídá i svědectví dobrovolníků, kteří z trosek vyprošťovali Rydvanovo tělo. „Pro mě nejhorší zážitek byl ten řidič tramvaje. Byl mrtvý a pravou ruku mu chlapi vůbec nemohli sundat z brzdy, jak to držel v křeči,“ sdělil Karel Vaněček.
Jak připomněl ústecký historik Martin Krsek, který je spoluautorem knihy o bukovské tragédii, tehdejší policisté ani jiný závěr učinit nemohli. „Dopravní podnik ovládli komunisté a na strategická místa podle politických oponentů dosazovali své lidi bez ohledu na odbornost tak, že inspektory vozů dělali vyučení zedníci,“ objasnil spisovatel.
Původně chtěli policisté svalit všechnu vinu na řidiče. Další vyšetřování ale potvrdilo, že hlavní příčinou tragédie bylo selhání motoru.
Když Marie Javornická v krušnohorské Telnici čekala na odpolední spoj, zaslechla nervózního řidiče, který si před hloučkem lidí stěžoval na špatně fungující brzdy. „Chvilku jsme se zastavili a poslouchali. V podniku mu prý řekli, že když vyjel, tak také sjede, jinak zaplatí jízdné,“ uvedla žena po letech. „Nevěnovali jsme tomu moc pozornosti, mně bylo necelých 17 a bráškovi téměř 14 let. Zapomněli jsme na to a šli jsme za rodiči. V tu chvíli jsme vůbec nevěděli, že si mnozí z nás jedou pro smrt,“ podotkla.
V horkém červencovém dni tramvaj navíc vyjela značně přetížená. I když mohla pobrat maximálně 88 lidí, do obou vozů se namačkalo 140 cestujících. „Spěchali na fotbal a do cirkusu, který tady v tehdejších dnech účinkoval,“ konstatoval archivář Vladimír Kaiser.
Následné vyšetřování potvrdilo, že hlavní příčinou nehody bylo selhání motoru. Řidič proto neměl nejmenší šanci, aby kolizi odvrátil. „Prošetřování trvalo dost dlouho, což vedlo k mnoha fámám. Rodina tím dost trpěla. Velkou úlevou potom byla zpráva vyšetřovací komise, že řidič – můj otec – nenese žádnou vinu na neštěstí,“ uvedl syn řidiče Jiří Rydvan.
Zdroje:
