Zapomenuté oběti sovětské okupace: Trafikantku rozdrtil obrněnec, elektrikáře zabili před jeho synem

Viliam Debnár byl devětadvacetiletý elektrikář, který 21. srpna 1968 odpoledne vezl malého syna domů z chaty. Když projížděl Jedovnickou ulicí v Brně, všiml si sovětské hlídky. Vojáci na něj mávali červeným praporkem a naznačili mu, aby zastavil. Okupant měl zřejmě pocit, že řidič neuposlechl dost rychle jeho pokyn, a začal po autě střílet. Debnára zasáhl do zad a okamžitě ho zabil.

Voják nechtěl, aby se k automobilu kdokoli přiblížil. Zbraní ohrožoval náhodné svědky, kteří se objevili na místě neštěstí. Střílel dokonce i po přivolané sanitce. Pětiletý chlapec musel zůstat s mrtvým otcem déle než hodinu, teprve pak se mu podařilo utéct a schovat se v nedaleké cihelně. Automobil zůstal vykradený a odstavený, československé úřady ho ale mohly převzít až následující den. Peníze a klíče se nikdy nenašly a zbytek odcizených věcí sovětská armáda vrátila až po mnoha urgencích.

Několik dní po tragédii se Debnárova sestra snažila promluvit s generálem Ivanovem, který v Brně velel agresi. Ivanov ženě sice slíbil, že ji přijme, nakonec ale setkání zrušil. Stejně tak nedovolil, aby byl útočník postaven před soud. Rodina se po smrti otce dostala do finančních problémů. „Pozůstalá manželka Marie Debnárová se však pomoci od státu nad rámec standardního vdovského důchodu nikdy nedočkala, třebaže psala dopisy dokonce i prezidentovi,“ vysvětlili historici Alexandr Brummer a Michal Konečný v knize Brno okupované. Vdově nakonec pomohli kolegové a přátelé, kteří uspořádali sbírku.

Debnár se stal druhou brněnskou obětí. První byl šestnáctiletý učeň Josef Žemlička, který jel na mopedu společně s dalšími dvěma kamarády na chatu u Boskovic. Na okraji Brna chlapci narazili na kolonu okupantů. Sedli si na zem a pozorovali situaci. Po nějaké době kolem projel motocyklista, který zřejmě špatně zareagoval na pokyn sovětských vojáků. Jeden z nich vystřelil varovnou dávku do země, jenže střela se nešťastně odrazila a trefila sedícího Josefa. „Jedna kulka prolétla srdcem, druhá zasáhla plíci. Brácha neměl šanci přežít. Navíc k němu voják nepustil delší dobu zdravotníky,“ vzpomínal Josefův bratr Ivo. Na pohřeb do Omic, odkud Josef pocházel, dorazily tři tisíce lidí.

Mladíkova maminka napsala dopis Gustávu Husákovi, ten ale neodpověděl. Voják se k činu přiznal, sovětská strana ovšem jakékoli snahy o vyšetření případu ignorovala. Bratr Ivo se nejdříve vyučil nástrojářem a později studoval pedagogickou fakultu v Brně. Po dvou letech musel ze školy odejít. „Profesor marxismu-leninismu na přednášce prohlásil, že tvrzení o mrtvých z roku 1968 je nepřátelská propaganda. Postavil jsem se a řekl mu, kdo jsem a co okupanti naší rodině způsobili. A už jsem šel,“ uvedl Žemlička, který se s odchodem bratra dodnes nesmířil. „Některé rány ani čas nezahojí,“ svěřil se.

Dvaatřicetiletý Ondrej Oprendek pocházel ze Slovenska, v době okupace ale žil ve Velemíně na Lovosicku. V noci z 11. na 12. září 1968 ho sovětští vojáci křivě obvinili z krádeže alkoholu. Vyvedli ho za vesnici, kde ho surově zbili a několikrát postřelili. Do litoměřické nemocnice se dostal až po dvou dnech. „Nejenže ho tam nechali devětkrát postřeleného ležet, ale ještě ho do druhého dne střežili, aby mu lidé nemohli pomoct. Na kolemjdoucí a obyvatele, co na to koukali z oken, mířili samopaly,“ řekl Jiří Skalický, místní obyvatel a vzdálený příbuzný zavražděného muže.

Rusové zabili řadu lidí i na silnicích. Během přesunů jezdili bezohledně a často byli pod vlivem alkoholu. Například 12. října 1968 dostal sovětský náklaďák smyk na silnici u Litomyšle. Zablokoval celou vozovku a srazil do příkopu auto rodiny Chlupových. Oba rodiče zahynuli a jejich tři děti byly zraněné. Šestiletý syn Mirek zemřel po dvou dnech v nemocnici. Osmadvacetiletý dělník Bohumil Vejpuský žil v Mariánských Lázních, byl ženatý a měl dvě děti. Když jel 30. října večer na motocyklu značky Pionýr domů z práce, srazilo ho sovětské vojenské vozidlo. „Toho dne byla silná mlha. Podle svědků jel po hlavní silnici a sovětská kolona zahýbala na hlavní silnici č. 21 ze směru od obce Tři Sekery,“ připomněl vojenský historik Ivo Pejčoch. Muž utrpěl zlomeninu lebeční kosti, těžké pohmoždění obličeje a druhý den po převozu zemřel v nemocnici v Mariánských Lázních.

Obyvatelé Dolních Kralovic s úzkostí sledovali, jak přes jejich obec projížděla kolona sovětských vozidel. Jeden z obrněných transportérů nezvládl levotočivou zatáčku a smetl dřevěnou trafiku. Na místě zahynula prodavačka Božena Veselá a Josef Bulík, který si chtěl koupit sirky. První den okupace přitom všichni trafikantku varovali, aby raději neotvírala. „Šla tam, protože byla taková. Říkala, že přeci nemůže nechat trafiku zavřenou, co kdyby někdo chtěl sirky nebo cigarety,“ líčila vnučka Zuzana Soukupová. Tehdy jí byly čtyři roky a babičku v trafice navštěvovala pravidelně. Chvíli před nehodou ji odsud odvedla teta, čímž jí zachránila život.

„Pamatuju si, jak jezdily tanky, a pak mě odvedli,“ vyprávěla. Spis k vyšetřování nehody ruského obrněnce zmizel, protože okresní správa SNB v Benešově ho okamžitě skartovala. Našly se jen krátké policejní zápisy, které přiznávají, že při nehodě „vozidel vojsk Varšavské smlouvy“ došlo k úmrtí dvou osob. „Vždycky říkám, že 21. srpna mám druhé narozeniny. Ten den vždy také chodím na hřbitov položit kytku. Na to nikdy nezapomenu,“ doplnila Soukupová.

Největší protesty proti sovětským okupantům se odehrály 21. srpna v Praze nedaleko Československého rozhlasu na Vinohradské třídě. Lidé stavěli barikády z automobilů a autobusů a na vojáky házeli kameny. Někteří z nich pomocí krumpáčů proráželi vnější nádrže na tancích a naftu následně zapalovali. Několik tanků se jim tak podařilo zničit. Rudoarmějci reagovali rychle a na demonstranty začali střílet. Jeden z hořících tanků vybuchl, zapálil domy v okolí a střepiny z exploze zabily čtyři muže. V blízkosti rozhlasu ten den zemřelo sedmnáct osob.

Podobně se zachovali i obyvatelé Liberce, kde se střílelo 21. srpna již v půl jedné v noci. Největší nepokoje se ale rozhořely krátce po rozednění. „Ráno někdo zavolal, že nás okupují Rusáci. Bylo to asi v pět hodin ráno. Jen jsem se oblékl a šel na náměstí a tam už projížděly tanky. Lidé po nich házeli rajčata a vše, co bylo po ruce. Materiálu bylo dost, právě se opravovala radnice,“ řekl pamětník Karel Preisler. Sověti se nechali vyprovokovat a spustili palbu po okolních domech a procházejících lidech.

Jednou ze šesti zavražděných byla zdravotní sestra Eva Livečková. Jakmile se dozvěděla o sovětské invazi, odešla ze zaměstnání a vracela se domů. Cestou potkala manžela, který jí šel naproti. Ve chvíli, kdy dvojice přecházela po nástupním ostrůvku tramvaje, Rusové ženu střelili zezadu do krku. Kolemjdoucí lidé ji odtáhli do bezpečí a odvezli dodávkou do nemocnice, kde okamžitě podstoupila operaci. Jenže projektil poškodil oblast prodloužené míchy, Livečková ztratila mnoho krve a její stav byl kritický. Žena zemřela 23. srpna 1968, zbyl po ní nezletilý syn z prvního manželství.

K další tragédii došlo na dnešním náměstí dr. Edvarda Beneše. Jeden z tanků náhle najel do podloubí domu. Porušená zeď se částečně zbortila a zasypala několik lidí, z nichž tři muži nehodu nepřežili. Pod padajícím zdivem tehdy zemřel i šestapadesátiletý Vincenc Březina. „Tatínek pracoval jako obuvník v Pražské ulici a na náměstí se běžel podívat. Podloubí spadlo až poté, co vyskočil nějaký šikmooký a začal kolem sebe střílet samopalem,“ popsala jeho dcera Isolda Kristiánová. Podle jejích slov okupanti mířili i na pneumatiky tří sanitek, které jely na pomoc zraněným lidem.

Sovětská invaze s podřízenými armádami Bulharska, Maďarska, NDR a Polska v noci na 21. srpna 1968 ukončila v tehdejším Československu období politického uvolnění a reformy, které směřovaly k demokratizaci. Zpočátku se invaze účastnilo přibližně 100 tisíc vojáků, jejich počet ale později vzrostl až na 750 tisíc.

V prvních měsících okupace zahynulo podle historiků celkem 137 civilistů. Přibližně pět set lidí utrpělo vážná zranění a další stovky byly zraněny lehce. Viníci ovšem ve většině případů vyvázli bez trestů, protože příslušníci vojsk se s československými úřady vůbec nechtěli bavit. Do června 1991, kdy okupanti zemi definitivně opustili, bylo zavražděno nebo zemřelo kvůli invazi přes 400 osob. Zřejmě poslední obětí se stal dvaasedmdesátiletý Josef Vajdák. Ten se 16. listopadu 1990 vydal v Teplicích na nákup a srazil ho sovětský nákladní automobil. Později vyšlo najevo, že voják jel ve městě nepřiměřeně vysokou rychlostí. „Řidič nezvládl řízení a vyjel z vozovky na chodník, kde Vajdáka porazil,“ popisuje nehodu Černá kniha sovětské okupace.

Zdroje:

USTRCR.cz | Encyklopedie.brna.cz | Brnenska.drbna.cz | Vets.cz | Lidovky.cz | Lidovky.cz | iDNES.cz | Plzensky.denik.cz | Liberec.rozhlas.cz | Liberecky.denik.cz | Novinky.cz | Blesk.cz | Forum24.cz | Forum24.cz | Forum24.cz | Wikipedia.org | Wikipedia.org | Brno okupované: Průvodce městem v letech 1968–1969, Michal Konečný, Alexandr Brummer, Host, 2018 | Černá kniha sovětské okupace, Ivo Pejčoch, Prokop Tomek, Svět křídel, 2015