Článek
Lilek brambor, též brambor obecný či brambor hlíznatý, běžně nazývaný brambor nebo brambora, je víceletá hlíznatá rostlina z čeledi lilkovitých, pěstovaná jako jednoletá plodina. Jeho blízkými příbuznými jsou rajčata, papriky, tabák, ale také blín nebo rulík zlomocný. Spřízněnost bramboru s jedovatými rostlinami možná překvapí, je ale třeba si uvědomit, že samotný brambor je s výjimkou jedlých hlíz tak é celý jedovatý.
Brambory jsou oblíbené pro svou nenáročnost na přírodní podmínky a díky mimořádně vysokým hektarovým výnosům. Staly se jednou z nejpoužívanějších potravin našich kuchyní. Jejich cesta na jídelní talíř Evropanů nebyla ale zdaleka tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát. A nebyla ani krátká. Brambory byly na starém kontinentě zprvu považovány za pohanskou a nekřesťanskou plodinu, ke které je třeba přistupovat s obavami a nedůvěrou. Za plodinu nečistou a a dokonce zdraví ohrožující. V lepším případě byly pěstovány jako okrasná exotická rostlina nebo zázračný lék proti široké škále nemocí. Tato nedůvěra trvala téměř dvě stě let.
Inkové z nich připravovali pivo a uctívali bramborová božstva
Brambory pocházejí z Jižní Ameriky, kde je Inkové pěstovali v Peru, Bolívii a v Chile. Nazývali tyto odolné hlízy papa a konzumovali je buď přímo, nebo je uchovávali v podobě sušeného prášku. Připravovali z nich rovněž pivu podobný alkoholický nápoj chacha. Používali je i pro medicínské účely. Brambory představovaly pro Inckou říši doslova dar z nebes, nelze se proto divit, že byly místními indiány velice ceněny. Archeologové na pohřebištích nalezli kultovní nádoby v podobě brambor i jejich vyschlé hlízy. Takové nálezy patřily do pohřební výbavy samotných králů. Známa je i skutečnost, že Inkové projevovali úctu několika bramborovým božstvům.
Bramborový květ
Dovezení brambor do Evropy připisovali mnozí historikové samotnému Kryštofu Kolumbovi. To je však mýlka. Kolumbus přivezl na starý kontinent sladké brambory – batáty, které z botanického hlediska nemají s klasickými bramborami nic společného. Ty skutečné přivezl až v polovině 16. století španělský dobyvatel Pedro Cieza de Leon. A byli to také španělští námořníci, kteří začali jedlé hlízy používat na lodích jako hlavní potravinu a zamezili tak vzniku kurdějí.
Ozdoba botanických zahrad a příčina otrav
Roku 1565 dostal brambory darem španělský král Filip II. Na podzim téhož roku je, jako lék, poslal nemocnému papeži Piu IV. Římský papež tuto novinku pěstoval jako léčivou rostlinu a její hlízy daroval nizozemskému kardinálovi. Od něho se brambory dostaly ke gubernátorovi belgického města Mons Filipu de Sevry. Sevry je ještě téhož roku poslal vídeňskému botaniku Carolu Clusiovi a německému lékaři Lorenzu Scholzovi. Oba učenci se shodli na tom, že se nejedná o léčivou rostlinu. A hlízy věnovali několika evropským botanickým zahradám. Cizokrajné rostliny se zanedlouho staly ozdobou i mnohých soukromých zahrad.
Nezávisle na Španělsku se brambory dostaly také do Anglie. Ze své cesty kolem světa je dovezl proslulý anglický pirát Francis Drake. Roku 1586 daroval několik hlíz svému příteli. Tento muž brambory vysázel a posléze uspořádal hostinu. Stala se naprostým debaklem, neboť kuchaři místo podzemních hlíz připravili zelené bobule plné jedovatých semen. Podávali je servírované na másle, posypané skořicí a cukrem. Chuť pokrmu byla příšerná. Mírně přiotrávení konzumenti usoudili, že nová rostlina v Evropě patrně nemůže dozrát.
Problémem mnohých kuchařů se stala mimo jiné i nesprávná tepelná úprava brambor. Roku 1616 se však již jako zvláštní pochoutka servírovaly na dvoře francouzského krále Ludvíka XIII. A netrvalo dlouho a brambory se začaly šířit po Evropě jako drahý a vybraný pamlsek, který byl výsadou těch největších boháčů.
V Irsku otevřel bramborám cestu hladomor
V polovině 17. století však nastala změna. V Irsku se neurodilo obilí a v zemi vypukl hladomor. Neúroda se vyhnula pouze bramborám, které byly v malém množství pěstovány v klášterních zahradách. Mniši dávali hlízy lidem, aby je zasadili. Hladomor tak otevřel cestu k tomu, aby se Irsko stalo první zemí, kde se brambory začaly pěstovat ve velkém.
V ostatních zemích Evropy se lilek brambor jako polní plodina prosadil až v průběhu 18. století. Venkované k bramborám hledali důvěru jen velmi pomalu. I zde k jejich rozšíření přispěla až neúrodná léta a válečné konflikty, kdy se pro lid staly poslední záchranou. K Irsku se v první polovině 18. století přidalo Německo. Okolo roku 1740 rozpoznal význam nové plodiny pruský král Fridrich II. Veliký a jejich pěstování poddaným, jak bylo jeho zvykem, prostě nařídil. I zde se však lid nějakou dobu bouřil, než na příkaz přistoupil.
Do Čech brambory údajně přivezl v roce 1628 jáchymovský lékař Jiří Agricola a předkládal je na hostině, kterou na oslavu opevnění města Jáchymova pořádal hejtman Jindřich Könneritz. Jen o několik málo let později, v roce 1632, si na bramborách pochutnával Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka. Pražské prvenství v pěstování brambor patří řádu irských františkánů – hybernů, kteří v letech 1652 až 1659 založili v nynější Hybernské ulici na Novém Městě klášter.
Brambory z Branibor daly rostlině české jméno
O vhodnosti pěstovat brambory ve velkém se snažila přesvědčit poddané Marie Terezie. Z počátku ovšem s nevelkým úspěchem. Poddaný lid dokonce neváhal nepopulární opatření zesměšňovat v kramářských písních. Netrvalo to však věčně. Stejně jako ve zbytku Evropy donutila venkovany ke konzumaci brambor nouze. Roku 1770 nastaly veliké mrazy, které trvaly až do Velikonoc. Ozimy vymrzly, na jaře se nedalo zasít, dobytek umíral hlady a lidé měli na jídelníčku otruby, lebedu a maso z uhynulých zvířat. Ruku v ruce s hladem kráčely epidemie.
Marie Terezie nezaváhala a dala okamžitě dovézt velké množství brambor z Pruska. Podle jména části této země a jejích obyvatel – Braniborů – lidé novou plodinu nazvali bramborem. Královna rozeslala po zemi kazatele, aby lid o užitečnosti brambor přesvědčili oni. Duchovním se sice dostalo nepříliš lichotivého názvu bramborový kazatelé, ale svůj účel splnili. Brambory se od té doby začaly i v Čechách pěstovat ve velkém. Netrvalo dlouho a dobové kroniky o nich psaly samou chválu. Na počátku 19. století již zdomácněly v Čechách úplně. A český botanik Jan Svatopluk Pressl je ve svém Rostlinopise dokonce označil za největší užitek, který lidstvo z objevení Ameriky mělo.
Zdroje:
