Článek
Byla herečkou Říma, ve Věčném městě se narodila i zemřela. Na svět přišla dne 7. března roku 1908 jako nemanželské dítě Mariny Magnani. O svém otci nevěděla nic. Teprve v dospělosti, když se snažila dopátrat pravdy o svém původu, zjistila, že pocházel z Kalábrie, byl právníkem a šlechticem a jmenoval se Pietro Del Duce. Poté ironicky poznamenala, že v pátrání nepokračovala, neboť nechtěla být vydávána za „dceru Duceho.“
Dětství bez matky
Matka Marina se k ní nezachovala hezky. Opustila ji a odjela do egyptské Alexandrie, kde se seznámila s bohatým Rakušanem, provdala se za něj a porodila další dceru. Tato skutečnost později vedla k mylným informacím, že Anna se narodila v Egyptě. Ta mezitím vyrůstala v Římě ve společnosti své babičky a rovnou pěti tet – Dory, Marii, Riny, Olgy a Italie. Jediným mužským elementem v domě byl strýček Romano. Babička se snažila vnučku dobře vychovat a zajistit jí i potřebné vzdělání. Zapsala ji proto do lycea zřizovaného francouzskými jeptiškami, Anna tu však zůstala jen několik měsíců a raději odešla studovat hru na klavír a zapsala se na hudební střední školu Santa Cecilia. Po dvou letech studia odjela za matkou, kterou znala jen z dopisů, do Alexandrie. Domů přijela zničená, láskyplný vztah matky a dcery, po němž vždy toužila, v Egyptě nenalezla.
Anna Magnani v mladém věku
Po návratu do Říma se rozhodla opustit studium hudby, které ji plně neuspokojovalo, a obrátila se k herectví. Do prvního divadelního angažmá nastoupila na podzim 1925. V lednu roku 1927 začala navštěvovat školu dramatického umění, kterou vedl Silvio D'Amico. Tento muž okamžitě pochopil, jaký talent má před sebou. O Anně řekl své sestře: „Včera přišla malá holčička, malá, brunetka s výraznýma očima. Ona nehraje, ona žije role, které jí byly přiděleny. Už je herečkou…“
Neměla štěstí na muže
Anna začala záhy vystupovat v kabaretech a nočních klubech, od konce dvacátých let se objevovala v malých rolích ve filmu, na počátku třicátých let si vyzkoušela i dabing. V říjnu roku 1935 se provdala za režiséra Goffreda Alessandriniho, s nímž hned v následujícím roce natočila film Cavalleria. Manželství ale zůstalo bezdětné a již v roce 1940 se rozpadlo. Úředně rozvedeno bylo ale až v roce 1973, pouhé dva týdny před Anninou smrtí.
Anna v roce 1942
Od roku 1940 byl Anniným novým partnerem herec Massimo Serato, který ji však opustil ihned poté, co s ním otěhotněla. Na podzim roku 1942 přišel na svět syn Luca Magnani, který bohužel v roce 1944 onemocněl dětskou obrnou a dlouhá léta proto žil odloučeně od matky po různých léčebnách.
Nejslavnější role z ní učinila ikonu neorealizmu
Ve filmu se Anna prosazovala pozvolna a nesměle. Významnější role začaly přicházet až s počátkem čtyřicátých let. První větší postavu herečce svěřil Vittorio De Sica. V jeho snímku Zamilovaná nevinnost z roku 1941 si zahrála postavu varietní umělkyně Loletty. Opravdový přelom v Annině kariéře nastal ale v roce 1945, kdy ji Roberto Rosellini obsadil do filmu Řím, otevřené město. Jednalo se o přelomové dílo, jímž byla odstartována vlna italského neorealizmu a jenž se stal nejvýznamnějším dílem jak samotného režiséra, tak i Anny Magnani. Herečka je ve filmu hlavní hrdinkou jedné z nejslavnějších sekvencí v historii kinematografie – útěku za německým náklaďákem, v němž je uvězněn její partner a otec jejího nenarozeného dítěte, na jehož konci je zabita výstřely z německých kulometů.
Řím, otevřené město
Rosellini se do Anny zamiloval a zůstal s ní až do roku 1949, kdy ji i on opustil a odešel za Ingrid Bergmanovou. Ještě předtím společně natočili povídkový film Láska. V roce 1949 začala již opuštěná Anna Magnani natáčet film Vulcano. Jedná se o melodrama ze zaostalého italského jihu. Anna v něm ztvárnila prostitutku, vyhnanou z Neapole na rodný ostrůvek Vulcano, kde ji všichni zavrhují a je přijata pouze mladší sestrou a bratrem. Sestru se snaží ochránit před pochybným mužem za cenu jeho smrti. Film končí výbuchem sopky. Rosellini v té době natáčel film Stromboli s novou partnerkou Ingrid Bergmanovou. Do dějin kinematografie tak tyto dva snímky vstoupily pod pojmenováním Válka sopek.
Pobyt v Americe jí přinesl Oscara
K dalším výrazným Anniným rolím patřily po rozchodu s Rosselinim ty, které si zahrála ve filmech Nejkrásnější a Zlatý kočár. Druhý jmenovaný byl vůbec prvním filmem, který byl na evropském kontinentě natočený na technicolor. V polovině padesátých let hledala Anna krátce své štěstí v Hollywoodu. Tennessee Williams přímo pro ni napsal scénáře k filmům Tetovaná růže a Sestup Orfeův. Sicilskou emigrantku v Tetované růži ztvárnila natolik přesvědčivě, že se v roce 1956 stala vůbec první italskou herečkou a zároveň i neanglicky mluvící herečkou, jež získala za svůj výkon v hlavní roli Oscara. Slavnostního ceremoniálu se neúčastnila, cenu za ni převzala její kolegyně. Když americká novinářka oznámila, že Oscara získala, Magnani nejprve mlčela a pak zvolala: „Magnani je šťastná.“ Během pěti měsíců, které v Americe strávila, se stačila spřátelit s Marilyn Monroe. Hluboce ji obdivoval Marlon Brando, který ji k zisku Oscara gratuloval slovy: „Drahá Anno, Tetovanou růži jsem viděl dvakrát. Jsi nejlepší herečka v celém vesmíru. S láskou Marlon.“
Anna Magnani s Oscarem
V roce 1960 se při natáčení filmu Noc plná překvapení setkala s významným italským komikem Totò, se kterým za války tvořila nezapomenutelnou dvojici na prknech kabaretu. V roce 1962 kývla na nabídku Paola Pasoliniho, aby si zahrála hlavní hrdinku ve filmu Mamma Roma. Spolupráce ale nebyla jednoduchá, ani jeden z nich nebyl s výsledkem spokojen. Anna řekla: „Pasolini mě zneužil.“ On pro změnu tvrdil, že byla příliš buržoazní. Diváci sice byli nadšeni, kritika chválou nešetřila, tržby však nebyly uspokojivé.
Připadala si stará a roli převzala Loren
Již v roce 1960 Anna odmítla přijmout roli Cesiry ve filmu Horalka, neboť si na tuto roli připadala již stará. Úlohu místo ní přijala Sophia Loren, která měla původně hrát dceru Rosettu. Kvůli Annině neúčasti odstoupil režisér Georg Cukor a byl nahrazen Vittoriem De Sicou. Také v Manželství po italsku nahradila Annu Magnani herečka Sophia Loren. Bylo to předzvěstí Annina ústupu ze slávy. Později na toto téma řekla: „Od té doby, co Ponti přišel na to, že jeho manželka může hrát role, které jsem dříve hrávala já, nemám v italském filmu místo.“
Anna ve svém jediném televizním počinu
Zásluhou Franca Zeffirelliho se vrátila do činoherního divadla a na počátku sedmdesátých let si zkusila i práci pro televizi, které se do té doby vyhýbala. Objevila se ve čtyřdílném cyklu Šantánová zpěvačka, Setkání, Automobil a 1870 natočeném v rozmezí let 1970 až 1972. Jednotlivá dramata zobrazovala osudy italských žen od 19. století do současnosti. S prací pro televizi byla navzdory pochybnostem spokojena, bohužel již neměla možnost si ji zopakovat. V průběhu natáčení se u ní již projevovala nemoc. Nedožila se ani premiéry. S diváky se rozloučila kratičkou epizodou ve filmu Roma Federica Felliniho. V noci prochází smutná Anna Magnani uličkami ztichlého Říma, aby se vrátila domů. Na Felliniho slova: „Tato žena přicházející domů podél zdi starobylého patricijského paláce je římská herečka Anna Magnani, která může být symbolem města,“ reagovala překvapeným tónem: „Co že mám být?!?“ Režisér jí odvětil „Řím viděný jako vlčice a vestálka,“ na což ona opět s podivem řekla: „Jako co?!?“ Fellini svoji řeč zakončil slovy: „… aristokratická a plebejská, zachmuřená a šaškovská, a tak bych mohl pokračovat až do rána …“ Anna se pak s filmovými diváky navěky rozloučila větou: „Ne … raději ne. Dobrou noc!!!“ a zavřela za sebou dveře.
Zákeřná rakovina
Anna Magnani v té době bojovala s rakovinou slinivky břišní. Jednoho krásného pozdního letního dne roku 1973 opustila svůj domov v Palazzo Altieri a již se sem nikdy nevrátila. Zemřela dne 26. září 1973 po dvaceti dnech agónie na klinice Mater Dei v Římě, u lůžka měla svého jediného syna. Pohřbu v bazilice Santa Maria Sopra Minerva přihlížely tisícovky lidí. Pohřbena byla na hřbitově Verano, odkud ji Luca Magnani nechal v roce 1988 přenést do rodinné kaple na hřbitově San Felice Circeo, nedaleko její vily.
Jak šel čas, tvář slavné Anny Magnani divákovi zastínily jiné italské herečky, ať to byla již jmenovaná Sophia Loren či Claudia Cardinale. Nikdy nikdo se bohužel nedozví, jak by vypadaly některé filmy, kdyby v nich hrála ona. Mnoho ale napovídá výrok jednoho z jejích současníků, který na její adresu pronesl: „Přestal jsem litovat, že jsem se narodil příliš pozdě a nemohl vidět hrát Bernhardtovou.“
Zdroje:
