Článek
„A spí v kruzích!!!!… babičko, on spí v kruzích… tak je to přeci jenom pravda,“ kdo by si nevybavil scénu z filmu Roztomilý člověk a půvabnou blondýnku, která coby Karla Hašková-Molendová repliku pronášela. Byla jí Lída Chválová.
Nešťastný divadelní start
Na svět přišla jako Ludmila Chválová dne 5. února 1917 do rodiny úředníka tehdejšího ministerstva železnic. O jejím soukromém životě se dochovaly jen nepatrné zmínky. Co ji vedlo k volbě povolání, tak není jasné. Ví se jen to, že v roce 1932 začala studovat na pražské konzervatoři, studium ale nedokončila. V roce 1935 obdržela nabídku z Národního divadla moravskoslezského a rozhodla se dát přednost praxi. V Ostravě prožila dvě sezóny a ztvárnila zde několik výrazných, temperamentních a tvrdohlavých hrdinek. Taková byla i ona sama. Měla energický projev, výraznou mimiku i hlubší hlas, než bývalo v té době v módě. Všude jí bylo plno a do rolí naivek se rozhodně nehodila ani trochu.
Její mimořádný talent neunikl tehdejšímu řediteli pražského Národního divadla Karlu Dostalovi, který jí v roce 1937 přetáhl do Prahy. Neodhadl ji ale dobře a svěřil jí romantickou roli Luisy v Schillerově tragédii Úklady a láska. Lídě romantický sentiment neseděl a její výkon nebyl přesvědčivý. V divadle ji vzápětí odstavili na vedlejší kolej. V roce 1940 proto raději sama odešla a začala hostovat v Divadle na Vinohradech. Po roce se stala řádnou členkou souboru.
„Případ Chválové je znám z referování divadelní kritiky: od velkých rolí, do nichž byla nešťastně obsazována, dostala se k rolím epizodním, v nichž nemohla nic ukázat, a její triumf v Šimáčkově Jiném vzduchu přišel již po její výpovědi. Chválová neměla za sebou laskavého divadelního ředitele, který by ji byl utěšil tím, že se kaše nikdy nejí tak horká, jak byla uvařena, jakého měla Růžena Nasková ve svých začátcích, a musela si sníst kaši ještě horkou. Odešla tedy od Národního, ale už její něžná, roztančená Celie v Jak se vám líbí ve Vinohradském divadle ukázala, že není pro pražské divadlo ztracena,“ napsal o ní v roce 1941 v časopisu Kinorevue známý kritik Bedřich Rádl.
Režisérovi sedala na klín
Ve filmu Lída debutovala v roce 1940. Jednou z mála trošku výraznějších rolí, které na prknech naší první scény vytvořila, byla alternace Jiřinky ve veselohře Františka Xavera Svobody Čekanky. Když se režisér Vladimír Borský rozhodl přenést tuto hru na stříbrné plátno, rozpomněl se i na Lídu. Neobsadil ji sice do hlavní role, Jiřinku hrála křehká Zorka Janů, svěřil jí ale menší roli Míny. Čekanky překvapily diváky zejména svým scénářem, film byl celý ve verších a měl divadelní stylizaci.
Pro Lídu ale znamenal zlom. Povšiml si jí Martin Frič, který jí hned v následujícím roce 1941 nabídl roli Karly Haškové – Molendové v situační komedii Roztomilý člověk. Na plátně excelovali především Oldřich Nový a temperamentní Nataša Gollová, ani Lída se tu ale neztratila a film se stal jejím nejslavnějším.
Ve filmu si zahrál i Ferenc Futurista, jehož dcera na okolnosti natáčení později vzpomínala v životopisné knize o svém otci Hříchy Anny Ferencové: „Lída byla rozverná, nevázaně mezi všemi poletovala, vymýšlela, jak vyvést kolegy z konceptu. Přes tatínkovy protesty se mu občas vrhala na krk. Byla menší postavy, a tak když se pevně zavěsila a skrčila nohy, mohla se tatínkovi na krku houpat.
V nejvypjatější scéně při natáčení se zase zničehonic posadila na klín režisérovi. Ve chvíli, kdy to nejmíň čekal. Pan Frič Lídu z klína pěkně sundal a taktně ji upozornil, že takové špásy nemá rád… Lída Chválová se trochu otřepala, pana režiséra pak obcházela s velkým respektem, ale žertíky, kterými chtěla kolegy pobavit a někdy i trochu pošťouchnout, vymýšlela dál.“
Konec přišel předčasně
Navzdory tomu Frič na Lídu nezanevřel a ještě v tom samém roce ji obsadil i do úlohy Slávky Felixové v tak trochu duchařském filmu o lásce a lidské chamtivosti Tetička. Znovu si na ni vzpomněl o tři roky později a nabídl jí rovnou dvě role, povětrné ženy ve výpravné kostýmní komedii Počestné paní pardubické a správcovy dcery Slávy v adaptaci horského románu Růženy Svobodové Černí myslivci.
Druhý zmiňovaný snímek ale nebyl nikdy dokončen a filmové materiály jsou dnes považovány za ztracené. „Přišel konec války, práce se přerušila a bohužel už jsme se k ní nevrátili. Nedovedli jsme pochopit proč a velice jsme toho litovali. Nešlo přece vůbec o sentimentální, nic neříkající historku, jak nám bylo zdůvodněno. Naopak!“ vzpomínala na něj Dana Medřická, která tehdy ztvárňovala hlavní ženskou postavu Žofky.
Na další roli si Lída Chválová musela počkat až do roku 1947, kdy ji režisér Miroslav J. Krňanský obsadil do bezejmenné role světlovlasé dívky ve filmové adaptaci historické balady Ivana Olbrachta z Podkarpatské Rusi Nikola Šuhaj. Krňanský začínal za němé éry a v poválečném období byl jeho styl práce již zastaralý, to se bohužel podepsalo na kvalitě snímku, který u publika zcela propadl. Režisér poté na filmovou práci rezignoval.
Rok 1947 byl ale zároveň i posledním rokem, v němž se před kameru postavila samotná Lída Chválová. Ještě jednou a naposledy ji ke spolupráci přizval Martin Frič. Obsadil ji do role zoufalé matky Landové v detektivní povídce Případ s dítětem, která je součástí jeho filmového zpracování Čapkových povídek. Po tomto datu krásná herečka ze světa kamer zmizela. V roce 1954 opustila i angažmá v Divadle na Vinohradech. Údajně za tím vším stála vážná nemoc, která se postupem času více a více zhoršovala.
Herečka dožila v naprostém ústraní a její život byl od té chvíle zahalen tajemstvím. Ví se pouze to, že se nikdy neprovdala. Zemřela zcela zapomenuta dne 5. října 1972 v Praze. Bylo jí pouhých padesát pět let.
Zdroje:
