Článek
Dana, nezkráceně Daniela, se narodila v Praze dne 8. září roku 1935. Zprvu vyrůstala ve finančně dobře zajištěné rodině. Nad jejím dětstvím a dospíváním se ale záhy začal vznášet stín kolaborace. Její otec zastával funkci protektorátního rady Ministerstva školství a lidové osvěty Emanuela Moravce, na což v poválečných letech tvrdě doplatil. Byl odsouzen za spolupráci s nacisty a poslán do jáchymovských uranových dolů. To jeho rodinu uvrhlo do veliké bídy. Dana žila společně s matkou a ještě jednou další příbuznou v příšerně stísněných podmínkách. Situace se ještě zhoršila, když otec vlivem radioaktivního záření v dolech zahynul.
Herečkou díky Otčenáškovi
V polovině padesátých let se ale začalo blýskat na lepší časy. Dana dokončila školu a začala pracovat ve filmových ateliérech na Barrandově jako klapka. Osudovým se pro ni stalo setkání s režisérem Jiřím Weissem. Také on si nesl trauma z války, byť bylo zcela opačného charakteru. Weiss se narodil v roce 1913 do smíšené česko-německé židovské rodiny. V oblasti filmu byl samoukem, jako adept kamery a režie začínal na filmu Vladislava Vančury Marijka nevěrnice, postupně se profesionalizoval krátkými dokumentárními filmy. Za okupace ale musel kvůli svému původu všeho nechat a odejít do emigrace. Žil v Londýně a pokračoval v dokumentaristické práci, natočil tu ale i dva hrané filmy a tomuto žánru již zůstal věrný i v poválečném období. Tajemná, o více než dvacet let mladší Dana, jej okouzlila. Zamiloval se do ní a pojal ji za manželku. V té době za sebou již jedno manželství měl, tmavovlasá kráska se stala jeho druhou ženou. Pro Danu to jistě znamenalo cestu z nejistoty, dlouho ale nebyla nikým jiným, než jen manželkou režiséra. Herečku z ní udělalo až setkání s Janem Otčenáškem.
Na konci padesátých let se Jiří Weiss rozhodl převést na filmové plátno Otčenáškovu novelu Romeo, Julie a tma. Jednalo se o drama židovské dívky Ester, která se před transportem do terezínského ghetta ukrývá na půdě domu za pomoci studenta Pavla. Scénář k filmu vznikal tak, že Weiss jezdil na spisovatelský zámek Dobříš, dopoledne se tam s Otčenáškem procházeli po zahradě a fabulovali, odpoledne si spisovatel lehl na pohovku a diktoval dialogy režisérovi. Jednoho dne na Dobříš doprovázela Weisse i Dana. Vyzařovala z ní chladná, nevšední krása, pohled jejích tmavých očí skrýval cosi tajemného, nepůsobila smutně jen na pohled, cosi smutného nesla i ve svém nitru. Otčenáškovi bylo ihned jasné, že krásná bruneta přesně odpovídá jeho představám o introvertní hlavní hrdince. Doporučil proto režisérovi, aby roli, která ve filmové verzi nese jméno Hana, svěřil právě své manželce. Weiss se myšlenky chopil a Daně úlohu skutečně svěřil. Postavila se tak po bok zkušeným hercům, jako byli Ivan Mistrík, který ztvárňoval jejího milého Pavla Wurma, Jiřina Šejbalová v roli jeho matky či Blanka Bohdanová jako promiskuitní kolaborantka Kubiasová.
Dveře do světa filmových kamer se otevřely
Film se natáčel v roce 1959 a doba mu příliš nepřála. Chybělo málo a skončil v hloubi archivu. Místopředseda vlády a přední stranický ideolog Václav Kopecký jeho vyznění označil ještě před premiérou za protičeské a sionistické. Vedla ho k tomu původní závěrečná scéna, kdy Hanka odchází z domu a na schodišti potkává jednotlivé nájemníky, kteří si přejí jediné, aby už zmizela a přestala je ohrožovat. „Co nám to ti židi dělaj? Ti Radoci docela zešíleli a Weiss točí židovku ve špajzu!“ vyjadřoval se prý Kopecký na schvalování programu Laterny magiky II. Výrobní skupina dostala příkaz uspořádat projekci snímku před tvůrčími pracovníky a kolektivně tam film zavrhnout. K tomu se ale nakonec připojil jen ředitel Filmexportu Ladislav Kachtík a dramaturg František Daniel. Film šel do distribuce, jeho závěr se ale musel přetočit. „Co ve filmu ústilo v kolektivní tragédii, muselo být zúženo na osobní konflikt,“ vzpomínal Weiss.
Snímek i přes tyto zásahy získal mezinárodní uznání a otevřel Daně dveře k dalším filmovým příležitostem. V roce 1961 vytvořila, opětovně pod režijní taktovkou svého manžela, postavu učitelovy ženy Františky Bednárové v dramatu Zbabělec. Tentokráte se jejím hereckým partnerem stal Ladislav Chudík. Ve stejném roce si Dana vyzkoušela poprvé i spolupráci s jiným režisérem a rovnou i v zahraničním filmu. Spolu s Janem Werichem si zahrála ve východoněmeckém snímku Glauca Pellegriniho s názvem Italienisches Capriccio.
Úspěch jí zamotal hlavu
O dva roky později se vrátila ke spolupráci s Weissem a představila se divákům coby zlá a pyšná generálova dcera v baladické pohádce Zlaté kapradí. Jak později Jiří Weiss sám vzpomínal v jednom z rozhovorů, Daně se zalíbilo být filmovou hvězdou, příliš rychle pronikla do světa úspěchu a zatoužila z něho ochutnat ještě více. Při návštěvě festivalu v Římě, kde byl snímek uveden, zcela vážně uvažovala o odchodu od manžela.
S Weissem pak již nespolupracovala. Natáčela ale dál, v roce 1966 si zahrála sekretářku Barborku v detektivce Slečny přijdou později režiséra Iva Tomana. Ve stejném si vyzkoušela spolupráci s televizí a objevila se v seriálu Eliška a její rod. Ztvárnila také role ve slovenských filmech Pre mňa nehrá blues a Vrah zo záhrobia. Rok 1966 se pro Danu ale stal předposledním rokem její nedlouhé filmové kariéry. Těsně před rozvodem s Jiřím Weissem natočila ještě pro německou produkci historický film Liselotte von der Pfalz, v němž vytvořila roli milenky krále Ludvíka XIV., nechvalně proslulé paní de Montespan, a v roce 1967 byla přizvána k natáčení krátkometrážního studentského snímku Kočka na střeše, pak se již nikdy více před kameru nepostavila. Myslela si, že se herecky prosadí v zahraničí, ale nebyla tam žádaná. Pouze ve Francii dělala nějaký čas modelku na kosmetiku. Její další osudy jsou zahaleny v mlze. Ví se jen to, že se podruhé provdala, tentokráte za psychiatra Dušana Šťastného, a následně doprovázela svého manžela při jeho cestách po Africe a Číně. Po návratu do Evropy těžce onemocněla a půl roku byla v bezvědomí. Nakonec ve Velké Británii roku 2001 zemřela ve věku šedesáti pěti nebo šedesáti šesti let. Přesné datum jejího skonu není známo.
Zdroje:
