Článek
Markovič se narodil dne 14. července 1943 v Bratislavě. Dětstvím se ale doslova prokočoval. „Narodil jsem se v Bratislavě, ale byla válka, a tak jsme se často stěhovali, neměl jsem ani rok a na Bratislavu padaly bomby. Žili jsme chvíli v Piešťanech, sestra se narodila v Liptovském Mikuláši, no a vnímat svět jsem začal v Nitře pod Zoborem. Od čtyřicátého osmého až dodnes už stále žiji v Bratislavě, byť kvůli častým pracovním závazkům v Česku jsem dodnes mnoho lidí nepřesvědčil, že opravdu nežiji v Praze,“ přiblížil své životní peripetie v jednom z rozhovorů. Jeho dávné vzpomínky jsou ale svázané i s východním Slovenskem. Jako dítě školou povinné každé letní prázdniny trávil v Prešově u babičky. Chodil se koupat, strýček jej vozil na motorce, zažíval spousty dobrodružství. Jedinou vadou na jeho pobytu byl jeho přísný dědeček, který mu neodpustil ani jednu hodinu klavíru, aby nezapomněl na to, co se během roku naučil.
Seděl v první lavici a záviděl Hubovi
Ve škole neměl na lotroviny správné podmínky. Byl totiž malého vzrůstu a snad až do maturity proto seděl v první lavici. Mohl tak jen tiše závidět svému spolužákovi, pozdějšímu slavnému herci Martinu Hubovi. „Maťo Huba byl nejvyšší, ten byl až úplně vzadu. Tam se děli lotroviny, ne vpředu. Narodil se dva dni po mně v porodnici na Zochové. Moje maminka se dodnes pyšní, že ležela na jednom pokoji se slavnou operní divou Mimi Kišoňovou-Hubovou,“ vysvětlil kdysi novinářům. První lavice a zostřený dozor se ale dost možná vyplatily, neboť Milan Markovič vystudoval rovnou dvě vysoké školy. Nejprve v letech v letech 1960 až 64 studoval na Pedagogické fakultě v Trnavě. Po promoci na něj čekala povinná vojna. Absolvoval ji v malém českém městečku. „V psychologii existuje kategorie zvaná vzpomínkový optimismus. Inu a zásluhou toho si každý muž vzpomíná spíše na ty veselejší chvíle. Jako absolvent Vojenské katedry VŠ jsem vojenčil pouze rok, ale byl to, samozřejmě, zabitý čas. Inu ale právě tam jsem poprvé v životě konferoval zábavný program, poznal také několik zajímavých lidí a získal zadarmo řidičský průkaz.,“ řekl na adresu povinné vojenské služby Markovič. Po návratu do civilu si vyzkoušel roli učitele slovenštiny a ruštiny v Gajarech a Bratislavě, před katedrou nevydržel dlouho, ale hodnotí to jako výbornou zkušenost. „Nebyl jsem žádný Komenský ani Makarenko. Ale vím s určitostí, že to byla nejlepší přípravka pro budoucího herce a moderátora. Děcka jsou to nejnáročnější obecenstvo, které ničím neoklamete a které vám nic neodpustí.“
Sám si záhy pořídil své vlastní děti, dceru Mirku a syna Miroslava. Manželku Martu poznal na vysokoškolském lyžařském výcviku a za manželku si ji vzal v roce 1965.
Z učitele redaktorem a hercem
V roce 1968 učení zanechal a stal se redaktorem Učitelských novin. Právě na tomto působišti se seznámil se svým pozdějším hereckým a autorským kolegou Stanislavem Štepkou. Společně založili Radošinské naivní divadlo a Markovič napsal hudbu snad k nejznámější hře tohoto souboru - Jáááánošíííík. Později, díky jeho schopnosti imitovat „chlapce, kterým mohou být ženy ukradené“, byla ke hře připsána i postava Uhorčíka, kterou se uvedl jako herec. V Radošinském naivním divadle působil Markovič až do roku 1987. V té době měl za sebou již i druhé vysokoškolské studium, a sice žurnalistiky na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Školu absolvoval v roce 1974 a o šest let později zde získal i titul PhDr. Od roku 1976 začal působit jako redaktor Československého rozhlasu v Bratislavě a se Stanem Štepkou a Petrem Guldanem připravoval zábavný pořad Variace. Od roku 1986 byl scénáristou a moderátorem ve svobodném povolání.
V devadesátých letech založil vlastní soubor Slovenské tieňové divadlo Milana Markoviče a vystupoval také se svými autorskými programy doma i v České republice. Snad nejvíce se divákům vryly do paměti Večery Milana Markoviče, přímé přenosy ze Studia S, které Slovenská televize vysílala v letech 1993 až 1995. Ve svých show ale tolik zesměšňoval premiéra Vladimíra Mečiara, až měl svého času zapovězen přístup do Slovenské televize. Na další tři roky se tak jeho pořad přestěhoval na obrazovky České televize, kde se vysílal pod názvem Na šikmé ploše. Po roce 1998 se politický kabaret vrátil do TV Markíza a v roce 2003 opět do STV. „Večery Milana Markoviče by stály za monografii. Obsah je už za námi a není možné se k tomu vracet. Samozřejmě, že to byl stres a s ním spojená zdravotní rizika, to si málokdo uvědomuje, protože vnímá jen tu legraci na vysvícené obrazovce. Ale určitě by se to dalo dělat i dnes. Nemilosrdná satira postavená na seriózním typu humoru je přepotřebné společenské zrcadlo,“ řekl Milan Markovič před časem novinářům
V roce 2011 mu vyšla kniha fejetonů s názvem Kdo se bojí, ať nečte. Dnes již v televizi a rozhlase příliš nevystupuje a založil si vlastní kabaret. Posluchači se s ním stále mohou setkat na různých místech Slovenska i v Čechách.
Zdroje:
