Článek
Princeznu Pampelišku, která si odmítne vzít hispánského krále a raději uteče, nakonec zesláblou odfoukne podzimní vítr. Předčasně vyhasl i život její filmové protagonistky Kláry Jernekové. Když zemřela, bylo jí pouhých osmapadesát let. Mnoho příležitostí na filmovém plátně nedostala, hrála jen v několika titulech, i těch pár rolí ale dodnes dokazuje její nesmírný talent a nevyužitý potenciál. Klára měla kde čerpat, narodila se dne 14. ledna 1945 herečce Jiřině Stránské a režisérovi Národního divadla Karlu Jernekovi. Jen díky náhodě nezahynula o měsíc později při největším náletu na Prahu, jelikož se její matka rozhodla na radu kohosi, schovat se do Národního divadla, nikoliv do krytu na Karlově náměstí, kam měla původně namířeno. Ten záhy dostal přímý zásah a lidé v něm ukrytí zahynuli.
O ničem jiném než o umělecké dráze nepřemýšlela
Kláře umění učarovalo a na rodinnou tradici chtěla navázat již od dětství. Nejprve zatoužila být tanečnicí. Později na Nerudově gymnáziu se v dramatickém kroužku zrodila její láska k divadlu a nikdy ji neopustila. Po maturitě v roce 1962 zamířila na pražské DAMU. Zazářila již jako studentka v představení Tennesssee Williamse Vytetovaná růže. Na jevišti se tehdy sešla se Slávkou Budínovou, které si velmi vážila a vždy dala na její rady, co se týkalo herecké profese. Klára byla od počátku označována za velký talent a po absolutoriu v roce 1966 nastoupila rovnou do Národního divadla, kde se okamžitě zařadila po bok největších hvězd. Byla přirovnávána k Haně Kvapilové. Zářila jako Hedvika v Ibsenově Divoké kachně, Kateřina ve Shakespearově komedii Zkrocení zlé ženy či Zoe z divadelní hry Vůně květin. Začínala jako naivka, ale časem se přehrála do rolí komediálního střihu.
Československý státní film překrásnou a talentovanou herečku přehlížel. Nabídl jí jen několik málo menších rolí. Objevila se jako učitelka v muzikálu Jána Roháče a Vladimíra Svitáčka Kdyby tisíc klarinetů, Markéta v Juráčkově podobenství Případ začínajícího kata, těhotná Jitka Vondráčková v komedii režisérky Věry Chytilové Panel story aneb Jak se rodí sídliště, hajná v komedii Hynka Bočana Smích se lepí na paty a žena ve snímku Mí Pražané mi rozumějí režisérky Věry Chytilové.
Toužil po ní i upír
Daleko zajímavější příležitosti jí alespoň zpočátku nabídla televize. Role princezny Pampelišky v Rážově stejnojmenné televizní adaptaci literární předlohy Jaroslava Kvapila z roku 1967 se pro ni stala ikonickou. Nezapomenutelná je ale i coby služebná Rozálie v Roháčově seriálu Byli jednou dva písaři, v němž si zahrála společně s Jiřím Sovákem a Miroslavem Horníčkem a rozhodně se jimi nenechala zahanbit.
Diváci ji nepřehlédli ani jako Mínu, manželku zástupce londýnské advokátní kanceláře Harkera, v podání Jana Schánilce, po jejíž duši baží krvelačný upír s tváří Ilji Racka v televizní adaptaci románu Brama Stokera Hrabě Drákula, nebo coby Bohdanku, hrdinku příběhu Sedmero krkavců, natočeného na motivy pohádky Boženy Němcové. Hojně herečku využíval i rozhlas a dabing.
Na jevišti Národního divadla se seznámila s jedním z nejkrásnějších mužských idolů té doby, Josefem Čápem. Hráli spolu v Shakespearově Zimní pohádce. Vzali se a v roce 1971 se jim narodil syn Filip, rovněž pozdější herec. Jeho výchovu zaneprázdněná Klára ale krátce po porodu přenechala své matce, která ho pak u sebe měla celých šest let. Manželství nádherného hereckého páru bohužel nemělo dlouhého trvání, skončilo již po třech letech. Nedlouho poté zkrachovalo i další Klářino manželství.
Dolu vodou
Nevydařený osobní život se podepsal na hereččině psychice, trápila se a začala stále častěji sahat po skleničce. Po roce 1980 navíc začalo ubývat i hereckých rolí, jednou z mála výjimek byl seriál Hotel Herbich z roku 1999. Herečka se objevovala již především pouze v dabingu. V roce 2000 ji nakonec propustili i z Národního divadla, oficiálně pro nadbytečnost, neoficiálně pro nespolehlivost. Kolegové zmiňovali, že na zkoušky chodila pozdě, opilá, neuměla texty. Vědělo se o ní, že kombinuje vodku s prášky. Netrpěla ani poté nedostatkem, zrestituovala nějaký majetek, celý život milovala luxus, nosila norkové kožichy, doma měla spoustu cenných artefaktů. Trápila ji ale samota, stárnutí, zdravotní problémy a nemocná duše. Pila víc a víc. Začala chodit po hospodách a přátelit se s podivnými kumpány. Blízcí jí chtěli pomoct, dostat ji do léčebny, ale ona jim tvrdila, že již nepije.
Půl roku před smrtí si zlomila nohu a přestala téměř opouštět byt na pražském Smetanově nábřeží, v němž žila. Jednoho dne ji sousedka našla v bytě mrtvou. Šla se podívat, co se u ní děje, když už nevyšla tři dny ven. Klára zemřela poslední červencový den roku 2003, bylo jí pouhých padesát osm let. Syn Filip její popel rozprášil pod jezem do Vltavy, kterou měla celý život pod okny. Nikdy se ale nesmířil s oficiální příčinou matčiny smrti, považoval ji za více než podezřelou. Když vešel do jejího bytu, všude se na zemi válely poházené obaly od léků a lahve alkoholu, jenomže pitva provedená před kremací přítomnost takových látek v hereččině těle neprokázala. V pořadu 13. komnata pak uvedl, že se mu její skon zdá nedořešený jakoby naaranžovaný. Měl podezření, že Klára měla na konci své životní pouti okolo sebe jedince, jež ji zneužívali a tahali z ní peníze. Jak to bylo doopravdy, se ale již patrně nikdo nikdy nedozví.
Zdroje:
