Článek
Ilja Racek se narodil 24. června 1930 v Praze do středostavovské rodiny. Jeho otec Sáva Racek byl středoškolský učitel, který působil mimo jiné v Užhorodu, byl i inspektorem a v době synova narození profesorem žižkovského gymnázia. Ilja prožil dětství a dospívání v hlavním městě. Již v mládí propadl kouzlu loutkového divadla. Velkou zásluhu na tom měl jeho dědeček Adolf Racek, který byl novinářem, příležitostným básníkem a také známým bohémem. Rád rozšiřoval skandální historky, jako třeba že jej coby nemluvně na kostelní schody odložila dáma, která vystoupila z kočáru s hraběcí korunkou. „Naučil mě mnoho, například lízaný mariáš. Ukazoval mi reprodukce děl známých malířů, vodil mě do divadel, koupil mi domů malé loutkové divadlo, až jsem se nakonec dostal do divadla Říše loutek a dostal v něm roli králíčka,“ vzpomínal Ilja Racek pro projekt Paměť národa.
Studentem byl prachbídným
V Říši loutek začal dokonce ještě za okupace, jako sotva patnáctiletý, pracovat coby technik. Zároveň ovšem vzhledem k otcovu povolání studoval na gymnáziu. Provázela jej ovšem pověst problematického a nedisciplinovaného studenta. Trápil se, chodil za školu, procházel věčnými reparáty a rodině dělal jen ostudu. Po válce se ze sexty snažil přejít na konzervatoř, ale nepřijali ho a vypadalo, že nezdárný žák bude muset protrpět ještě dva roky na gymnáziu. V roce 1947 udělal zkoušku znovu a tentokráte úspěšně. Studoval u profesorů Peška, Vejražky a Půlpánové. Po únoru 1948 byla konzervatoř přeměněna na Divadelní fakultu Akademie múzických umění.
Ilja Racek se shodou okolností tehdy ocitnul u jednoho z klíčových okamžiků československých dějin – s ostatními studenty povinně přihlížel projevu, v němž Klement Gottwald ohlásil, že komunisté převzali moc v zemi. „Jsem dokonce na záběru, kdy pod balkonem stojím v davu, dá se mě tam najít, protože jsem měl rádiovku. Ocitl jsem se na plakátu z únorových událostí s Gottwaldem,“ upozornil kdysi Racek v rozhovoru pro Paměť národa. V roce 1948 ale také získal první malou roličku ve Fričově válečném dramatu Návrat domů. „Karel Höger se vrací jako zahraniční voják. A já měl větu: Kdy jste se vrátil?“ popsal Racek svůj několikavteřinový štěk v dokumentu Neobyčejné životy.
S STB spolupracovat nehodlal
Studium úspěšně dokončil v roce 1950 a ještě před absolutoriem získal i své první angažmá v Krajském oblastním divadle v Olomouci. Zahrál si tu řadu zajímavých rolí. Byl mimo jiné i Romeem, také ale v té době začaly jeho problémy s režimem. Kvůli kontaktu s kamarádem z konzervatoře, který se pokusil emigrovat, byl vyslýchán a sledován Státní bezpečností a marně lákán ke spolupráci s ní. Ač pocházel ze silně levicově orientované rodiny, on sám měl ke komunistickému režimu despekt. Vojenskou službu měl odsloužit v Armádním uměleckém divadle, tedy u E. F. Buriana, jeho kádrový profil však natolik utrpěl, že skončil u pomocných technických praporů, tedy černých baronů v Komárně. Říkával, že PTP byly jeho univerzitou, potkal se tam s lidmi, které by jinak v životě ani nezahlédl, s neobyčejnou směskou osudů od kněží, vyakčněných vysokoškoláků až po skutečné kriminálníky.
Nakonec se ještě jako voják dostal zpět do Olomouce a po vojně se tam vrátil do divadla. Pokračoval ve výrazných rolích. Ztvárnil i nejslavnější shakespearovskou postavu Hamleta. Nadále hrál i ve filmu. První větší hereckou příležitost dostal již před vojnou, v roce 1954, v Krškově lyrickém snímku Stříbrný vítr. Představoval zde lékárnického synka Ludvíka Víku. V roce 1958 si jej pro změnu režisér Vojtěch Jasný vybral do povídkové Touhy.
Na plátně byl zapáleným komunistou
V roce 1960 se Racek vrátil do Prahy a nastoupil do souboru Divadla E. F. Buriana. Hned v následujícím roce dostal svoji největší filmovou roli. V Balíkově válečném dramatu Reportáž psaná na oprátce propůjčil svoji tvář komunistickému novináři a funkcionáři Juliu Fučíkovi. Volba na něj tehdy padla i proto, že byl stejně vysoký jako Fučík. Oba totiž měřili 174 cm.
Ilja po svém příchodu do hlavního města navázal také spolupráci s televizí, která jej začala pravidelně obsazovat do svých filmů i seriálů. A zatímco na filmového Fučíka diváci dávno zapomněli, díky televizní obrazovce se jim herec vryl do paměti daleko hlouběji. Jeho hrabě Drákula ze stejnojmenného černobílého snímku byl dokonale démonický a nezapomenutelný.
V Divadle E.F. Buriana prožil Ilja Racek šest úspěšných sezón. Byl neoficiálním dramaturgem souboru a ve stále uvolněnější atmosféře šedesátých let mohl dělat i svobodnější divadlo. V roce 1966 získal od dramatika, scénáristy a uměleckého ředitele Františka Pavlíčka angažmá v Divadle na Vinohradech. Zde působil až do roku 1990 a později ještě jako stálý host. Zažil zde i nástup normalizace, jíž se podvolovalo vedení divadla i dramaturgie. Jako jediný ze souboru nepodepsal Antichartu, dokument, jehož podpisem řada významných českých umělců vyjádřila nesouhlas s Chartou 77. Do Národního divadla jednoduše nepřišel.
„Naivně jsem si říkal, že se ve stovkách těch, kteří podepsali, ztratí, že jsem nepodepsal. Houby. Našli si mě. Já už to stejně měl polepené předtím. Ve vzájemné neoblibě s bolševikem jsem žil léta. Neustoupil jsem, oni taky ne,“ popsal pro Paměť národa. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. O angažmá v divadle naštěstí nepřišel, velkou roli na plátně či na obrazovce nicméně již nedostal. Z očí ovšem úplně nezmizel. Zahrál si v seriálech Zlá krev, Panoptikum Města pražského či Dobrodružství kriminalistiky.
Nemoc ignoroval
Po revoluci v televizní sérii Laskavý divák promine ztvárnil básníka Jana Nerudu ve starším věku, objevil se v Četnických humoreskách, Strážci duší a Návsi, moderoval střihový pořad písniček a inscenací Trocha šafránu z televizního archivu a v roce 2014 se rozloučil s televizní kamerou v dvoudílném dramatu režiséra Jiřího Svobody z období protektorátu Poslední cyklista. Svůj výrazný hlas uplatnil v dabingu, mimo jiné ve filmu Dobyvatelé ztracené archy, kde namluvil protivníka Indiany Jonese. Daboval takové velikány, jako jsou Marlon Brando nebo Gene Hackman. V roce 2008 obdržel Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v činohře, což bylo uznáním jeho přínosu českému divadlu a filmu.
Ilja Racek byl ženatý s herečkou Marií Málkovou, se kterou měl tři děti, mimo jiné syna Ilju Racka mladšího, jenž se stal režisérem a publicistou. Manželství ale později skončilo rozvodem. Od roku 2009 herec bojoval s rakovinou prostaty. Odmítal léčbu pomocí chemoterapie a nejednou se mu přitížilo a musel být hospitalizován. Nemoc se do poslední chvíle snažil ignorovat. Zkrátka dělal, že neexistuje a žil dál svým životem. Dařilo se mu to devět let. Dne 2. srpna 2018 zhoubné chorobě podlehl. Bylo mu 88 let.
Zdroje:
