Článek
Herec Josef Langmiler se narodil 12. dubna 1923 v Želči u Prostějova jako nemanželské dítě. Zakusil proto málo dobrého, s maminkou doslova třeli bídu s nouzí v obecním bytě. Kdo byl jeho pravým otcem, se nikdy nedozvěděl, rád ale dával k dobru jednu historku. „Jistý šlechtic překvapil maminku, když odpočívala na mezi.“ Jestli to byla pravda, nebo si to celé vymyslel, se dnes již nedozvíme. Jisté je jen jedno. Maminka nebyla schopna syna uživit, odstěhovala se proto pryč za prací a nechala jej u rodičů. Těm malý Josef začal po čase říkat „mami“ a „tati“. „Vyrůstal jsem obklopen řadou tetiček, které nebyly o mnoho starší, než jsem byl já, a tak jsem je vnímal jako sestry. Naopak svoji skutečnou maminku jsem viděl tak málo, že jsem ji považoval za tetičku a říkal jsem jí Mařka,“ svěřil se kdysi Langmiler.
Od milovníků k velkým dramatickým postavám
Navzdory těžkému dětství našel si i koníčka. V rodné Želči začal hrát ochotnické divadlo. A nezanedbal ani studia, po základním vzdělání odešel na gymnázium do Tábora a následně studoval pražskou konzervatoř u profesorů Průchy, Peška, Högera, Nedbala, Plachého, Kronbauerové a Půlpánové. Po absolutoriu v roce 1948 zamířil nejprve do Divadla pracujících v Gottwaldově, dnešním Zlíně. Setrval tu sedm let a přešel do Národního divadla v Brně, to ale opustil již po roce a přijal angažmá ve Státním divadle v Ostravě. V roce 1960 se stal posilou hereckého souboru Divadla E. F. Buriana v Praze, kterému zůstal věrný po zbytek své kariéry, působil tu na zkrácený úvazek ještě po odchodu do důchodu v roce 1986.
Zprvu hrál milovníky a mladé jinochy, předurčovala ho k tomu jeho vyšší statná postava, oduševnělá tvář, krásný hlas a kultivovaný projev, později se s lehkostí přehrál do velikých komediálních i dramatických titulních rolí domácího i světového repertoáru. „To byl herec gentleman, takový jsem znal jenom Sváťu Beneše, Lukavskýho a jeho,“ říkal o Josefu Langmilerovi režisér Antonín Kachlík, který zároveň tvrdil, že mezi herci to byl jeho jediný opravdový kamarád. Kolegyně Věra Uzelacová na Langmilerovu adresu uvedla: „Na divadle on byl první milovník, to je nejvyšší pozice v pánském souboru.“
I první milovník může mít soka v lásce
Langmiler byl miláčkem kolegů i publika. V osobním životě slavil velké úspěchy u žen. Ve zlínském Divadle pracujících se zamiloval do své spolužačky Ljuby Benešové a po nějaké době se vzali. „Byl milý a pozorný a dovedl dělat psí kusy, aby vás získal. A to teda dělal, protože jsem se napřed přece jenom trošku bránila,“ uvedla na jeho adresu jeho někdejší manželka. Zprvu se vše zdálo být zalité sluncem, představovali krásný pár, toužili i po dítěti. Pak se vše zvrtlo. „Pepík se oženil se spolužačkou z konzervatoře ze Zlína. Pepík si vzal strašně fajn ženu, byla to Ljuba Benešová, byla nesmírně hezká, neměli dítě a to jejich manželství bohužel skončilo zhruba tak po pěti letech,“ řekla o krátkém manželství Langmilerova sestřenice Ivana Kotková v dokumentu České televize. Za krachem vztahu stál Josefův kolega z ostravského Státního divadla Jiří Adamíra. „Jejich vztah byl hezký, řekl bych, a trval až do té Ostravy. Tam to naboural Adamíra, protože zatímco Pepík byl muž gentleman, který byl navíc pro ženské přitažlivý, tak nemusel nic dělat a ony samy měly zájem. Zatímco Adamíra byl dravec a lovec. Ten potřeboval furt dobývat další a další, no, a tak mu nakonec ulovil i tu Ljubu. Pepík z toho byl nešťastný, denně se poprali v klubu, to bylo vyhlášené, museli je od sebe trhat,“ vzpomínal pro změnu režisér Kachlík. Paradoxem osudu je, že Ljubě Benešové nakonec Adamíru přebrala Hana Maciuchová.
Samotnému Josefu Langmilerovi rozvod způsobil obrovskou bolest a v dalších letech žil nespoutaným svobodným životem. Ženy střídal doslova jako na běžícím páse. Jeho partnerkou byla nějakou dobu i slavná režisérka Věra Chytilová nebo legendární herečka Jiřina Bohdalová. „Chytilová jejich vztah brala vážně a toužila s ním mít dítě. S Bohdalovou chvíli i bydleli. Langmiler se tehdy nechtěl moc vázat. Žil spíše volnomyšlenkářským svobodným životem,“ řekl Kachlík v dokumentu Příběhy slavných.
Zvrat v životě Josefa Langmilera nastal až v okamžiku, kdy ve svých dvaačtyřiceti letech poznal v pražské Měšťanské besedě divadelní kostymérku Evu. Rychle ji okouzlil a ona mu podlehla. „Dost mě přitahoval, měl něco do sebe, měl úžasné charisma,“ prozradila Eva. Později se stala jeho druhou manželkou. Dokonce se s ní dočkal i svého prvního dítěte, narodila se jim dcera, která získala jméno Eva po mamince.
Na obrazovce zahýbal Švorcové, divačky mu to měly za zlé
Podmanivý Josef Langmiler neunikl bedlivému oku filmařů. Svůj debut na stříbrném plátně si odbyl již v roce 1949 postavou nacistického důstojníka v dramatu Velká příležitost. Více příležitostí ale získal až po svém návratu do Prahy. Hrál především různé vysokoškoláky, nejčastěji lékaře, pedagogy nebo inženýry, nevyhýbal se ale ani pochybným charakterům. Nezřídka se před kamerou objevil v uniformě, v detektivkách hrál jak kriminalisty, tak zločince. Jeho filmografie je poměrně početná, kvalitativně ale nevyrovnaná. Po účasti na výrazných uměleckých počinech šedesátých let, se v ní skví i řada normalizačních titulů. Diváci si jej ale patrně nejvíce pamatují coby rozšafného otce Jarolíma ze známé Herzovy komedie Holky z porcelánu.
Pravidelně Langmiler spolupracoval i s televizí. Jeho asi nejznámější úloha mu ale přílišné sympatie nepřinesla. V seriálu scénáristy Jaroslava Dietla Žena za pultem ztvárnil nevěrného partnera hlavní hrdinky v podání Jiřiny Švorcové. „Seriál mu určitě přinesl popularitu, ale spíše v negativním smyslu slova, protože tam měl zápornou roli a podváděl hlavní představitelku Aničku Holubovou. Zvlášť ženy mu psaly výhrůžné dopisy, jak to té Aničce může dělat,“ popisovala toto období hercova dcera Eva Nováková.
K nepřehlédnutí byl rovněž v dalším z normalizačních seriálů, 30 případech majora Zemana, kde v epizodě s názvem Tatranské pastorále představoval potřeštěného režiséra, který tvoří kriminálky typu Hraboši slaví svátek a nově se rozhodl natočit film podle skutečné události. Jeho bláznivý nápad ale nakonec kriminalisty přivede na stopu deset let unikajícího vraha, lépe řečeno vražedkyně.
Svou práci pro film Josef Langmiler uzavřel menší úlohou ve filmu Král kolonád, s televizí se rozloučil dramatem Silná jako smrt v roce 1998. Jednalo se ale již jen o zanedbatelnou roličku.
Hlas Peyraca utichl po dlouhém utrpení
Langmilerův krásný hlas se skvěle uplatnil také v rozhlase a dabingu. Namluvil mimo jiné Jeoffreyho de Peyraca v podání Roberta Hosseina ve čtyřech dílech populární Angeliky nebo Yvese Montanda jako všemi mastmi mazaného sluhu Blaze ve Funèsově nezapomenutelné komedii Pošetilost mocných. Na počátku devadesátých let do jeho života zasáhla vážná nemoc. Veškeré své aktivity proto omezil, stáhl se z veřejného života a pomalu a jistě začal upadat do zapomnění. Upozornil na sebe již jen dvakrát. Poprvé v roce 2000, když v Přelouči obdržel Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v oblasti dabingu, podruhé dne 8. srpna 2006, když v pražské nemocnici skonal ve věku osmdesáti tří let.
Konec měl krutý. Limitovala jej nejenom ateroskleróza, ale také zlomenina krčku. Nemohl chodit, a když později prodělal mrtvici, přestal i mluvit. V posledním roce už bohužel nevěděl o životě. „Byl to svéráz a světák, který miloval společnost. Vždy říkal, že by si přál zemřít u výčepního pultu s pivem v ruce. Bohužel se mu to nepodařilo,“ uvedla v dokumentu Příběhy slavných jeho manželka Eva.
Zdroje:
