Článek
Vítejte ve světě Alda Maccioneho, italského herce a komika, který z přehnaného chlapáctví udělal čisté umění a stal se jednou z nejvýraznějších tváří francouzské i italské komedie sedmdesátých a osmdesátých let.
Začínal v kabaretu
Aldo Maccione se narodil 27. listopadu 1935 v italském Turíně. S herectvím se poprvé seznámil ve školním divadelním souboru a záhy objevil i svět kabaretu. Na konci padesátých let vyhrál v jedné zábavné rozhlasové soutěži, získal stálé angažmá v turínském divadle a po několik let působil jako imitátor tehdejších hollywoodských filmových hvězd. Později odešel do Paříže, kde se spojil se čtyřmi dalšími mladými umělci z Turína a založil uměleckou skupinu Brutos, která v divadle Olympia během přestávek bavila svými gagy diváky. Po rozpadu skupiny v polovině šedesátých let založil podobně zaměřenou skupinu Tentos, se kterou vystupoval několik roků v Barceloně.
Herec v roce 1970
V roce 1970 ho obsadil režisér Claude Lelouch, s nímž se znal ještě z Olympie, do role Alda Ferrariho ve filmu Rošťák. V příběhu o nepoučitelném zloději Simonovi ztvárnil hlavní roli Jean Louis Trintignant. Lelouch na Maccioneho pamatoval i o dva roky později v komedii Dobrodružství je dobrodružství. Aldo si tentokráte zahrál po boku Lina Ventury únosce prominentních osob. Bylo to poprvé, co na plátně předvedl svůj slavný kývavý krok laciného svůdce, což přispělo k jeho úspěchu. Komik Philippe Clair později tvrdil, že tento pohyb vymyslel on v jednom ze svých představení a Aldo mu jej sprostě ukradl. Jiní připisují otcovství Albertu Sordimu. Jak to ve skutečnosti bylo, ví patrně jen Maccione.
V Sedmé rotě měl problémy
Hluboko do divácké paměti se Aldo zapsal ale až rolí kulometčíka Tassina v komedii Kam se poděla sedmá rota? z roku 1973. Spolu s Pierrem Mondym a Jeanem Lefebvrem ztvárnili trojici spojařů, jenž se uprostřed chaotického ústupu francouzských jednotek před postupující německou armádou snaží dostat zpátky ke svojí ztracené rotě.
Natáčení ale nešlo příliš dobře. Aldo si nesedl s režisérem Robertem Lamoureuxem. Později vzpomínal, že rád žertoval a improvizoval, režisér ale nechtěl aby se kdokoliv odchyloval od jeho scénáře a Alda opakovaně poučoval před celým štábem. Aldo toho měl jednoho dne již plné zuby, z natáčení na protest odešel a telefonicky si stěžoval produkci.
Strašně ho štvalo také to, že Jean Lefebvre po nocích hrál v kasinu a na natáčení chodil pozdě a zapomínal své repliky. Byl ale natolik slavný, že nad ním produkce držela ochrannou ruku. Sám režisér Lamoureux o Aldovi naopak říkal, že práce s ním znamenala řídit velké dítě, které chce veškerou porornost strhnout na sebe. Vzájemná animozita způsobila, že v dalších pokračováních o sedmé rotě roli Tassina převzal Henri Guybet.
Jeho svůdníci měli speciální škatulku
Aldo v následujících letech svoji práci rovnoměrně rozděloval mezi italské a francouzské produkce. Ztvárňoval především postavy svůdníků, pro něž se záhy vžilo označení Aldo de classe. V rodné Itálii slavil úspěch v komediích po boku Renata Pozzetta, byly to ale hlavně bláznivé francouzské komedie, které mu zajistily mezinárodní slávu. Na prvním místě je třeba zmínit slavné Zvíře režiséra Clauda Zidiho, v němž si zahrál režiséra Sergia Campanese, „ubohého Itala ztraceného uprostřed Paříže“, který bezostyšně nadbíhá Raquel Welch, snoubence Jeana-Paula Belmonda. Kdo by si nepamatoval jeho větu: „Milý Bruno, měl jsi počkat až skončí Mike. Ale byla to jeho chyba, nemá padat tak pomalu. Padá bez zájmu, bez temperamentu - musíme to předělat.“
Úspěšná byla i Aldova spolupráce s Pierrem Richardem, kterému v komedii Jsem nesmělý, ale léčím se pomáhá coby učitel nabýt potřebné sebevědomí a získat srdce neznámé krasavice. Podruhé se oba muži sešli v komedii To ne já, to on, v níž si Aldo zahrál záletného herce Alda Barazuttiho, pro kterého má Pierre Richard napsat scénář k jeho novému filmu. Zajímavostí bylo, že oba herci si tehdy zahráli pod svými skutečnými křestními jmény.
Svůdníkům odrostl
V osmdesátých letech se Aldo Maccione plně koncentroval na svou hereckou kariéru ve Francii. Stal se karikaturou sebevědomého italského svůdce, s nezaměnitelnou řečí a charakteristickým způsobem chůze. Lámal srdce milionům žen po celém světě. Dostal se na vrchol popularity natolik, že nepoctiví francouzští distributoři vyhledávali staré italské filmy, ve kterých herec hrál vedlejší role, a pak je nabídli francouzskému publiku jako nové filmy s Aldem v hlavní roli.
Herec v roce 1974
Postupem času se ale publikum Aldovou postavou přesytilo. Vkus společnosti se změnil, Aldo navíc zestárnul a ztloustnul a jeho nové filmy propadly. A Herec se proto rozhodl omezit role filmových svůdníků a zaměřoval se i na dramatičtější role. Naposledy se objevil ve francouzské komedii Rekonstrukce v roce 2005. Pak musel z důvodu zhoršujícího se zdravotního stavu svoji práci omezit.
Odešel do důchodu a ve své vile v Saint Paul de Vence na Azurovém pobřeží vzpomíná na své dávné úspěchy. V roce 2016 napsal dokonce knihu pamětí.
Zdroje:
