Velký blondýn Pierre Richard: Otec se o něj nezajímal, žil na lodi, dnes má zámek a vinice

„Poprvé jsem ho potkala, když seděl na židli a četl takové obrovské noviny, za kterými ani nebyl vidět. Opatrně jsem se k němu blížila, styděla se ho oslovit a vyrušit ho od čtení. Teprve ve chvíli, kdy jsem přišla až k němu, jsem si všimla, že noviny drží vzhůru nohama. Takovým lehce zakřiknutým hlasem jsem ho pozdravila, načež on se strašně lekl, vyskočil a přitom si převrhl kávu do klína. Pierre Richard je zkrátka i ve skutečnosti takový, jak ho znáte z filmů - stejně geniální, stejně nešikovný a stejně laskavý,“ řekla před časem v jednom z rozhovorů herečka Emmanuelle Béart.

Představitel potrhlých chlapíků, jejichž charakter dopracoval téměř až k dokonalosti, spatřil světlo světa 16. srpna 1934 ve Valenciennes. Jeho skutečné jméno zní Pierre Richard Maurice Charles Léopold Defays. Nenarodil se rozhodně do jen tak obyčejné rodiny. Jeho předkové patřili do vyšší střední třídy. Otec Mauric byl průmyslník, rodinné jmění ale promrhal a od manželky Madeleine odešel ještě před synovým narozením. Dědeček Léopold Defays byl ovšem ředitelem ocelárny, chlapec tak nouzí rozhodně netrpěl.

Zato vždy trpěl skutkem svého otce. Poprvé se s ním zcela náhodu setkal ve svých sedmi letech na dostihovém závodišti Longchamp v Paříži, později jej znovu viděl na rodinném zámku. Otec o něj ale neprojevil ani ten minimální zájem. O jeho výchovu se tak společně s matkou starali i oba dědečkové. Velký vliv na něj měl především ten z matčiny strany, Argimiro Paolassini. Jak jméno napovídá, jednalo se o italského přistěhovalce. Dědeček se narodil v malé vesničce poblíž Ancony a do Valenciennes přišel ve svých dvaceti letech. Zemřel v roce 1946. Pierre Richard vzpomínal: „Když mluvil o mně, o všech svých vnoučatech, řekl mé matce, že toto uspěje. Matka mi to opakovala, zůstalo to ve mně a až do mých čtyřiceti let mi tato předpověď dávala důvěru v můj osud a jistotu, že se mi to jednoho dne podaří.“

Na druhou stranu dědeček Léopold vnukovi vytyčil jasnou životní dráhu. Poslal jej na internátní školu s cílem z něj vychovat vědce nebo důstojníka. Dětství a část dospívání Pierre prožil na rodinném zámku La Rougeville nedaleko Valenciennes, kde studoval na Lycée Henri-Walon, poté odešel na internát. „Abych to vydržel, protože jsem nebyl ani intelektuálně, ani fyzicky silný, neměl jsem jiné řešení, než být vtipný a stát se miláčkem silného muže. Byl jsem králův blázen, abych přežil,“ vzpomínal herec na tuto dobu později. Na konci války odešel do Paříže a po dokončení střední školy začal studovat filozofii. Daleko více jej to ale táhlo k divadlu. Vynechával vyučování, jen aby mohl jít do kina. Nakonec se rozhodl, že studií zanechá a stane se hercem. V hlavním městě začal navštěvovat herecké kurzy a své rodině řekl, že nebude žádat o žádnou finanční podporu. Babička mu nicméně tajně pronajala byt a posílala balíčky s jídlem.

V roce 1958 získal roli v komediálním seriálu La Belle Équipe. V titulcích byl uveden jako Pierre Richard Defays. Rodina si to ale nepřála, přijal proto pseudonym Pierre Richard. V tuto dobu se také znovu setkal se svým otcem. Ten se ale zjevil jen proto, aby mu řekl, že v něm žádný talent nenachází. Aby uspokojil rodinu, přihlásil se na konci padesátých let ke studiu fyzioterapie, aniž se však vzdal světa zábavy. V únoru roku 1960 se oženil s tanečnicí Danielle Minazzoli. Záhy se mu narodilo i dítě. Novou rodinu musel nějak zabezpečit a proto souběžně se studiem začal vystupovat s Victorem Lanouxem v pařížských kabaretech. Skeče si psali společně, byli velmi úspěšní, lidsky se ale postupně začali vzdalovat. Spolupráce skončila ve chvíli, kdy Lanoux získal trvalé angažmá v divadle.

Konec dua a skutečnost, že se Pierrovi právě narodilo druhé dítě, jej na nějakou dobu značně znejistila. Začal se více věnovat televizi a filmu. Architektem jeho úspěchu se nakonec stal režisér Yves Robert, který ho obsadil ve filmu Alexandre le bienheureux. Jednalo se o malou úlohu, byla to ale Pierrova první skutečná filmová role. Předtím se jednalo spíše o komparz. Mladý herec ji vytěžil na maximum. Režisér byl uchvácen a poradil mu: „Přestaň hrát v cizím filmu. Ve francouzské kinematografii nemáš místo. Nejsi herec, jen postava. Nejsi mladý vůdčí muž jako Alain Delon, nejsi kulatý Bernard Blier, nejsi nic z toho. To je tvá hodnota. Máš zvláštní místo, které ještě není napsáno. Je jen na tobě, abys si jej napsal a udělal si své místo. Všechno je ti dovoleno. Vynalézej sám sebe. Vytvoř si vlastní film.“

Richarda zprvu zamrzelo, že je považován za postavu a ne za herce, pak si ale režisérova slova vzal k srdci. Uvědomil si, že od dětství je chorobně roztržitý a nemotorný a využil toho při psaní scénáře ke své první komedii Roztržitý. Tu si sám i zrežíroval. Yves Robert se chopil produkce a provedl mladého herce i všemi fázemi výroby filmu. V roce 1970 měla Richardova prvotina v kinech velký úspěch a mladý autor tak hned navázal dalším scénářem. Tentokráte si pro sebe napsal roli ve filmu Život plný malérů. To se již psal rok 1972 a Yves Robert mu svěřil hlavní roli ve své špionážní komedii Velký blondýn s černou botou, v níž se stává nevinnou obětí špionážních rejdů. Film měl neskutečný úspěch a Pierrovi vynesl i přezdívku Velký blondýn. Z dosud málo známého herce byla rázem mezinárodní hvězda. Chvíli to vypadalo, že se uplatní i v Hollywoodu, z toho ale nakonec sešlo. Stal se ale jednou z největších hvězd francouzské kinematografie své doby. V sedmdesátých letech jej lze považovat za nepopulárnějšího komika, jelikož Louis de Funės začínal ze zdravotních důvodů filmování omezovat. Úspěch Richardovi umožnil smír s rodinou, s výjimkou marnotratného otce. Začali si ho všímat také další režiséři.

Šel doslova z role do role. Diváci jej mohli spatřit v komedii Hořčice mi stoupá do nosu, v níž hraje profesora, jenž díky své roztržitosti způsobí poprask na maloměstě, nebo ve snímku Nalevo od výtahu, v němž pro změnu ztvárnil muže, který ve svém bytě přivítá svou vyvolenou, nicméně nájemníci mu vše pokazí. Největšího úspěchu dosáhl pod režijní taktovkou Francise Vebera a po boku Gerarda Depardieua, s nímž vystupoval v osmé dekádě ve snímcích Kopyto, Otec a otec či Uprchlíci. Veberův odchod do spojených států zabránil další spolupráci a měl i negativní dopad na hercovu kariéru. Jeho další snímky již tak zajímavé nebyly. Sám Veber k tomu před časem řekl: „Přemýšlel jsem, jestli mu naše společnost nezpůsobila více škody než užitku. … přestal psát a režírovat, když pracoval se mnou, a pamatuji si, že v tisku řekl: Mým štěstím a smůlou je, že jsem potkal autora.“

V roce 1987 režíroval Richard televizní dokument o Che Guevarovi, kterého podle svých slov obdivoval jako mnoho mladých lidí té doby a kterému chtěl vzdát hold. Natáčel na Kubě a na jiných místech Jižní Ameriky, vedl rozhovory s příbuznými a pamětníky známého revolucionáře. Na osobní setkání jej nakonec pozval sám Fidel Castro, poté, co film spatřil. Jako herci se Pierrovi v tu dobu ale příliš nedařilo. Bez Vebera bylo na úspěch těžké navázat. „Bylo to skvělé období: byli jsme si velmi blízcí, pracovali jsme, produkovali jsme společně. V den, kdy Veber odjel do USA, jsem se cítil ztracený… Nemohl jsem najít žádnou další dobrou komedii, kterou bych mohl natočit,“ vzpomínal po letech s tím, že ani režírování jej již nebavilo. Nečekaně se ale našel v něčem úplně jiném. Začal se věnovat obnově vinice přiléhající k zámku, jenž získal v roce 1986.

V osmdesátých letech Pierre Richard žil v domě na Montmartru, pak se ale rozešel s manželkou a našel si novou přítelkyni, herečku a vizážistku Muriel Dubrulle. Po rozvodu opustil dům a začal žít na lodi, která kotvila na Quai de la Concorde. V roce 1986 se stal majitelem Château Bel Évêque v Gruissanu, v regionu Aude. Sídlo obklopené vinicemi mu ihned učarovalo. Záhy se začal zajímat i o výrobu vína. Pustil se do obnovy vinice, v čemž mu pomáhal správce panství a místní znalec vína. Dnes jeho hospodářství tvoří padesát hektarů vinic a produkuje asi osmdesát tisíc lahví vína ročně pod značkou Château Bel Évêque. První ročník svého vína nazval Mon Rouge Pif, tedy Můj červený frňák. Dnes se jedno z vín jmenuje Blondus Ricardus. Herec správu majetku delegoval na svoji sestru a od roku 2019 ji pak svěřil svému synovi. Mezinárodní popularita mu umožňuje přilákat návštěvníky i kupce. Víno nezapomíná propagovat ani při svých cestách spojených s filmem.

Na herectví Pierre však nikdy zcela nezanevřel. Snažil se prosadit i v jiných než komediálních rolích. Nakonec se mu to podařilo v dramatu z roku 1994 Šachová partie. „Nyní jsou mi nabízeny věci, které mi před deseti lety nabízeny nebyly. … Začínám mít vrásky, fyzické nebo morální, které zajímají některé režiséry. … Trvalo mi dlouho, než jsem si uvědomil, že bych mohl být něčím jiným než bláznem, který je mezi nebem a zemí. Tyto filmy nejsou vždy komerčně úspěšné, ale v tom není problém: chtěl jsem dělat něco jiného.“ Na předešlou slávu se herci ale již navázat nepodařilo, nějakou dobu se pak věnoval především divadlu a uvažoval, že s herectvím definitivně skončí.

Na přelomu tisíciletí jej začala více zaměstnávat televize. Dostával všelijaké role. V roce 2002 se vrátil například na Kubu, aby si zahrál Robinsona Crusoe. Nový úspěch a zájem mladé generace o jeho osobu jej přivedly k psaní knih a k rozhovorům a pořadům o svém životě. Zároveň se znovu začal objevovat i na plátnech kin. Stal se luxusním hercem vedlejších rolí. Ve věku sedmdesáti pěti let si pak opět zahrál hlavní komickou roli, těžkopádného starce a podvodníka ve filmu Viktor. V herectví nepovoluje ani v pokročilém věku.

Blonďaté kadeře vybělely, štíhlost pominula, přesto se Pierre Richard nezměnil. Stále má ten bystrý pohled a zvláštní eleganci, jíž kdysi podlehlo mnoho žen. Ve Francii se dodnes vedou spory, kolikrát byl Pierra Richard vlastně ženatý, zda dvakrát, třikrát nebo dokonce čtyřikrát. O počtu jeho milenek se raději ani nemluví. Jednou z jeho manželek měla být Maročanka Aisha Zazar. Jisté je jen to, že od roku 1996 je po jeho boku bývalá brazilská modelka Ceyla Lacerda.

Zdroje:

Pierre Richard | ČSFD.cz

Pierre Richard — Wikipédia

Pierre Richard : „J'aurais aimé être Che Guevara“

Histoires de Tournages