Článek
O Slovence Soně Valentové se říkalo, že má ty nejkrásnější oči ze všech hereček v celém tehdejším Československu. Skrývala v nich ale obrovský smutek.
Sestry nikdy nepoznala
Narodila se dne 3. června 1946 v Trnavě. Ještě předtím, než přišla na svět, postihla její rodinu veliká tragédie. Rodiče byli židovského původu a aby za války ochránili své dvě dcerky, čtyřletou Emku a devítiletou Vierku, poslali je do evangelického internátu, kde se skrývalo již několik dalších židovských dětí. Bohužel se našel někdo, kdo se neštítil celou věc udat na patřičná místa. Holčičky skončily v Osvětimi. Rodičům, ukrývajícím se pod evangelickým kostelem, se podařilo přežít.
Soňu, která přišla na svět až po válce, tak zdrcení rodiče hýčkali a podporovali ve všem, po čem toužila. Měla umělecké vlohy a navštěvovala hodiny baletu, učila se hrát na klavír a zpívat, soukromě studovala cizí jazyky. Odmala věděla, že se jednou postaví na jeviště. Rozhodovala se mezi baletem a herectvím, to druhé u ní nakonec zvítězilo na plné čáře. Již na gymnáziu prokazovala natolik fenomenální herecký talent, že ji hned po maturitě chtěli angažovat do trnavského divadla. Ona ale odmítla a rozhodla se nejprve vystudovat Vysokou školu múzických umění v Bratislavě. Udělala dobře, ihned po absolutoriu v srpnu roku 1967 se stala členkou souboru Slovenského národního divadla.
Na prknech první slovenské scény pak působila více než čtyři desítky let. Od počátků své kariéry byla pověřována složitými psychologickými charaktery a excelovala především v dramatických a tragických úlohách. Byla ale schopna i komediální nadsázky a díky taneční a pěvecké průpravě dokázala ztvárnit rovněž pohybově náročné či pěvecké úlohy.
Zuzana Voglicková byla první rolí na stříbrném plátně
Od roku 1964 dostávala Soňa Valentová příležitost také v televizi. Film ji objevil na konci šedesátých let. Hned první role na velkém plátně se pro ni stala ikonickou. Režisér Otakar Vávra ji obsadil do svého vrcholného díla Kladivo na čarodějnice. Snímek vznikl na základě stejnojmenného románu Václava Kaplického a podle dochovaných soudních zápisů z čarodějnických procesů z let 1678 až 1695. Příběh diváky zavádí do města Šumperku a do okolí Velkých Losin, kde došlo k brutálnímu umučení a upálení sto pěti nevinných osob nařčených z čarodějnictví. Inkvizitor Boblig, povolaný vrchností, aby vyšetřil přestupek jedné žebračky, zkonstruuje proces, jehož metody zaručují doznání všech obžalovaných. Proti spořádaným měšťanům se v jeho osobě vynořuje moc, která záminkou očisty kraje od čarodějnic sleduje pouze vlastní prospěch a která neváhá pro tento cíl zlikvidovat kohokoliv, kdo by se jí postavil do cesty, a obětovat nevinné. Na scénáři se spolu s režisérem podílela i Ester Krumbachová a oba jej obohatili o reminiscence na politické procesy padesátých let. Film se tak stal mementem.
Hlavní roli spravedlivého a pokrokového děkana Kryštofa Aloise Lautnera ztvárnil Elo Romančík, v odporného inkvizitora Jindřicha Františka Bobliga se přesvědčivě proměnil Vladimír Šmeral. Na mladičkou Soňu Valentovou připadla role krásné farské kuchařky a další z Bobligových obětí Zuzany Voglickové.
Publikum si získala nejen svým strhujícím výkonem, ale také odvahou, kdy se v jedné scéně objevila nahá. „Tehdy to nebylo běžné,“ zavzpomínala Soňa na choulostivou scénu v pozdějším rozhovoru. Svoji účast na filmu za těchto podmínek proto předem projednala se svým manželem, o sedmnáct let starším divadelním a televizním režisérem Pavolem Hasprou. „On to jako režisér chápal a řekl, že to tam patří, že je to natolik silná scéna, že si to člověk ani neuvědomí,“ řekla herečka. Nahota ve filmu měla opravdu své opodstatnění. Zvrhlí Bobligovi pomocníci, kteří Zuzanu podrobovali mučení, se chtěli pokochat pohledem na její tělo. Díky této scéně se do filmu však vloudila chybička. Bylo rozeznatelné, že herečka se předtím opalovala ve dvoudílných plavkách, což by samozřejmě v sedmnáctém století nebylo možné.
Mistrovský film neměl na růžích ustláno. Byl dokončen v roce 1969 a přišel tak do špatné doby. Podobnost mezi čarodějnickými procesy a politickými procesy padesátých let dvacátého století byla natolik zjevná, že tehdejší moc film dovolila promítat pouze v malých kinech, nakonec z distribuce zmizel na dlouhou dobu úplně.
Chudá Roberta z Americké tragédie
Na rodném Slovensku se Soňa Valentová před filmovou kameru poprvé postavila až o dva roky déle. V roce 1971 si zahrála dívku Zuzanu v historickém dramatu z drsného středověku Zlozor. Nadále však hrála především v televizi. Za připomenutí stojí její účast na třídílné televizní adaptaci románu Theodora Dreisera Americká tragédia. Soňa zde ztvárnila chudou dělnici Robertu, kterou mladý Clyde Griffiths v podání Emila Horvátha utopí na jezeře, aby mu nestála v cestě za sňatkem s bohatou Sondrou a zařazením se mezi společenskou smetánku. Roberta s ním totiž čeká dítě. Mladík ale nakonec místo na výsluní společnosti skončí na elektrickém křesle.
Soňa Valentová v roce 2015
V českém filmu si Soňa zahrála znovu v roce 1976 v životopisném snímku Paleta lásky, v němž vystoupila po boku Petra Kostky v roli herečky Jindřišky Slavínské. Z jejích dalších počinů lze jmenovat komedie Kam, pánové, kam jdete?, ve které hrála manželku hlavního hrdiny v podání Karla Heřmánka nebo porevoluční Zapomenuté světlo, kde se stala doktorkou Prokopcovou. Velkou pozornost na sebe strhla především v psychologickém thrilleru Requiem pro panenku z roku 1991. Její sadistická vychovatelka Volfová je nezapomenutelná.
Byla i režisérkou
Soňa Valentová si postupem doby doplnila na bratislavské VŠMU své vzdělání i o televizní režii, této profesi se ovšem nakonec věnovala pouze okrajově. V devadesátých letech si ji získal muzikál a své pěvecké dovednosti na tomto poli pravidelně prezentovala na Nové scéně v Bratislavě. Vyzkoušela si i práci na nekonečných seriálech a pravidelně spolupracovala s rozhlasem a dabingem.
S Hasprou vydržela až do jeho smrti v roce 2004 a jejich manželství bylo považováno za jedno z nejstabilnějších v uměleckých kruzích, byť díky režisérově temperamentní povaze to u nich doma prý občas připomínalo spíše Itálii. Ze svazku vzešly dvě dcery, z nichž jedna, Katarína Hasprová, je známá slovenská muzikálová herečka a zpěvačka.
V březnu roku 2016 se život Soni Valentové obrátil vzhůru nohama. Postihla ji náhlá cévní mozková příhoda, což se sice neprojevilo na její paměti ani na řeči, nemohla ale chodit. Bydlela v sociálním zařízení v bratislavské Petržalce. Před kameru se již bohužel nevrátila. Zemřela dne 10. prosince 2022 ve věku sedmdesáti šesti let.
Zdroje:
