Článek
Erik přišel na svět dne 2. února 1957 v Uherském Hradišti. Mimochodem příjmení Pardus znamenalo ve staročeštině výprask a je velmi vzácné, v současnosti jej nosí pouhých dvacet devět mužů. Přesto se jím v minulosti pyšnily i významné osobnosti. K roku 1282 je znám Pardus, probošt Kolegiátní kapituly sv. Kosmy a Damiána ve Staré Boleslavi. Jan Pardus z Vratkova byl pro změnu český táboritský hejtman, který výrazně zasáhl do závěrečné fáze husitských válek. Erik se tak stal třetím slavným Pardusem.
Svoji cestu na výsluní zahájil již v dětství. Vyrůstal v Brně a před filmovou kamerou poprvé stál ve dvanácti letech. Debut si odbyl v roli Standy Hálka v dětské detektivce Josefa Pinkavy Mlčení mužů. Ve stejné době, tedy v roce 1969, získal ještě hlavní roli v rodinném sci-fi Dospěláci můžou všechno. Tentokráte se ocitl pod režijní taktovkou Radima Cvrčka.
Babička kvůli němu byla z Brna
V roce 1971 Erik poprvé spolupracoval s Antonínem Moskalykem. Ve filmové adaptaci románu Boženy Němcové Babička se proměnil v Barunčina bratra Jana Proška. K natáčení se váže historka, která mezi filmaři dlouho kolovala. Erik, kterému tehdy bylo čtrnáct let, měl pronést jednoduchou větu: „Co jsem ti říkal, babička nepřijede.“ Ukázalo se, že mluví silným brněnským přízvukem. Režisér zastavil na půl hodiny natáčení a řekl: „Naučte ho někdo česky.“ Po další klapce bylo sice zlepšení znát, ale pořád byla slyšet brněnština. Moskalyk se zamyslel a řekl: „No co, babička bude z Brna.“
Navzdory bohatým zkušenostem, které Erik s filmováním měl, o herecké kariéře zprvu neuvažoval. Víc ho lákal fotbal, ke kterému ho vedl otec. V dorostu to dotáhl až na mistra republiky. Když ale dostal kopačkou do hlavy, maminka rozhodla, že z něj bude herec. Přihlásil se proto na brněnskou Státní konzervatoř. Ještě jako student zazářil coby učeň Píďa v hudebním filmu režiséra Zbyňka Brynycha Romance za korunu. Jednalo se ve své době o velký hit. Samotný děj byl sice prosťoučký, točil se kolem jednoho okolnostmi zkomplikovaného rande, ale objevili se v něm známí zpěváci, kupříkladu Karel Gott, Helena Vondráčková, Jiří Schelinger, Rudolf Cortés nebo Naďa Urbánková. Z filmových písniček, převážně z dílny Karla Svobody, se staly hity. Zazněly tu tehdy takové šlágry jako Hudba radost dává, Vyskoč, vstávej, k nám se dej, Paganini, Tvůj stín se má, Tak se mi o tom zdá, Záhadnou lásku mám, Nejkrásnější na světě je láska, Stačilo jen zavolat a Nejmíň stárne klaun. Pro mnohé byl zajímavý i tak zvaný druhý plán. Ve filmu se totiž objevila řada hudebních osobností. Jednalo se především o muzikanty, kteří v té době doprovázeli Karla Gotta nebo Jiřího Schelingera, diváci mohli spatřit kompletní sestavu kapely Strýci, která v sedmdesátých letech doprovázela Helenu Vondráčkovou, byl tu Country beat Jiřího Brabce, tedy tehdejší skupina Nadi Urbánkové. Zatímco na Erika Parduse připadla hlavní role Pídi, jeho lásku Marunu představovala Miroslava Šafránková, sestra slavnější Libuše.
Brno mu bylo osudem
Po maturitě pokračoval Erik Pardus ve studiích na Janáčkově akademii múzických umění. Absolvoval ji v roce 1982 a nastoupil do Divadla bratří Mrštíků, dnešního Městského divadla v Brně, kterému zůstal věrný až do svého předčasného skonu. Hostoval ale i na jiných scénách. Jmenovat lze brněnské Národní divadlo, Foibos, Loutkové divadlo Radost či Slezské divadlo v Opavě. Erik začínal spíše u komediálních rolí, s věkem a zkušenostmi pak přicházely i ty vážnější, kupříkladu Jago v Shakespearově Othellovi. Největší úspěchy sklidil v titulní roli hry Smrt Pavla I. od Dmitrije Merežkovského. Díky strhujícímu podání ruského cara dostal rovnou dvě prestižní herecké ceny za rok 2007. „Je lepší směřovat od komediálních rolí k vážnějším, charakterním postavám než naopak. Zkušenosti se zúročí a na jevišti to pak přichází spontánně, alespoň u mě. Nejsem žádný teoretik, ale spíš senzitivní typ, který se na jevišti rozpláče, když to cítí, a ne proto, že to má připravené,“ řekl Pardus v roce 2008 v jednom z rozhovorů po získání Thálie.
Nadále pokračoval i ve filmu. Dostával ale již spíše jen vedlejší role. Filmoví režiséři ho do hlavních postav obsazovali jen zřídka. O to víc prostoru mu poskytovaly dabing, rozhlas a televize. Diváci ho mohli vidět v seriálech Detektiv Martin Tomsa, Hříšní lidé města brněnského nebo Černí baroni. Největší slávu mu přinesla opětovná spolupráce s režisérem Antonínem Moskalykem. Nejprve dostal výraznou příležitost v seriálu Dobrodružství kriminalistiky a krátce poté přišla role životní – četnický strážmistr Zahálka. Od té doby si jej pamatuje každý. Coby bodrý četník si získal publikum přirozeným humorem i lidskostí. Úlohy se zhostil s takovou samozřejmostí, že nikoho jiného si v ní představit ani nedokážeme.
Na filmovém place se Erik Pardus tehdy shledal i se svojí dávnou filmovou sestrou Libuší Šafránkovou. „Nejvíce mě potěšilo setkání s Libuškou Šafránkovou, kterou jsem předtím dlouho neviděl. Potěšilo mě, že je pořád stejná, jako byla za Barunky a Popelky. Pan Moskalyk naše setkání schválně naaranžoval. Věděl, že jsme se od natáčení Babičky intenzivněji neviděli. Při Libuščině prvním záběru ji držel za ramena zády ke mně a ukazoval mi, abych šel k nim. Už jsem tušil, o koho asi půjde. Obrátil ji ke mně a Libuška řekla: Jé, Eriku, ahoj. Měl jsem radost, že mě poznala,“ vzpomínal v jednom z rozhovorů pro Českou televizi.
Osud mu nebyl nakloněn
Erik Pardus se po uvedení Četnických humoresek na televizní obrazovky konečně dočkal opravdové slávy. Více a více se mu dařilo i na jevišti. Kromě již zmiňované ceny Thálie za ztvárnění cara Pavla I. obdržel zároveň i Cenu Alfréda Radoka. Ve stejném roce získal také další herecká ocenění za roli židovského herce Arthura Kirsche v dramatu Felixe Mitterera V jámě lvové. Šlo o období, kdy byl jeho talent odbornou veřejností oceňován víc než kdykoliv předtím. Diváci jej milovali a oblíben byl i mezi hereckými kolegy, kteří na něj dodnes vzpomínají s lásku a také dávají k dobru různé historky ze zákulisí. „Když jsem před devíti lety přišel do Brna do dveří číslo 99, představil se mi Erik jako Ředitel šatny. Prý jako mlaďas nemůžu sedět u stolku, ale že mi svěřuje jeden metr čtvereční pohovky. Nalil mi červený burčák a řekl, ať se nebojím. A i když mi časem dovolil sedět i na jeho místě, zůstal jsem dál na „své“ pohovce,“ uvedl Lukáš Hejlík v roce 2018.
Erik Pardus si skutečné popularity nakonec užil jen krátce. Byl náruživý kuřák, a to se mu bohužel stalo osudným. Zemřel na rovinu plic dne 10. května 2011 v brněnské nemocnici. Bylo mu pouhých padesát čtyři let. Že je vážně nemocný, nikomu neřekl. Tajil to prakticky před všemi. Jen ti nejbližší věděli, co se děje. Ještě krátce před smrtí začal Pardus dokonce zkoušet roli Sancheze ve hře Měsíční kámen. Jeho smrt tak kolegy i veřejnost velmi zaskočila. „Erikova smrt je pro mě rána, která se nikdy nezacelí. Je to, jako by mi umřel brácha. Byl to pohotový jevištní partner a kamarád, který nezkazil žádnou srandu. Vždycky budu vzpomínat na naše setkání, kdy jsem byl Othello a on mým Jagem. Stejně tak mně z hlavy nevymizí společně strávené chvíle, kdy jsme jezdili s naším zájezdovým programem Četníci na cestách. Já jsem řídil a Erik mě jako správný spolujezdec bavil, abych za volantem neusnul,“ řekl na Erikovu adresu Zdeněk Junák, představitel praporčíka Josefa Ambrože z Četnických humoresek, který byl Pardusovým divadelním kolegou dvacet let.
Erik Pardus nalezl místo svého posledního odpočinku na Ústředním hřbitově v Brně. Zanechal po sobě manželku, herečku Evu Gorčicovou, a syna Jana. Tragickou shodou okolností jeho žena zemřela o pouhé čtyři roky později.
Zdroje:
