Článek
Pierre Mondy byl hercem, který dokázal proměnit i tu nejobyčejnější postavu v hrdinu, kterému nešlo nefandit. Narodil se 10. února 1925 v Neuilly-sur-Seine jako Pierre Cuq. Jeho otec byl ředitelem školy a z mladého Pierra chtěl mít lékaře. Osud však rozhodl jinak. Během druhé světové války se Pierre zamiloval na lyceu v Albi do divadla a po osvobození začal navštěvovat slavné herecké kurzy Reného Simona.
Od bezejmenných rolí k charakterním postavám
První divadelní zkušenosti získával po roce 1948 v divadle Théâtre de la Huchette. Zvolil si umělecké jméno Mondy, což bylo příjmení jeho babičky. Vzápětí dostal i první nabídky k filmování. Jeho debutem se stala bezejmenná rolička v melodramatickém příběhu Setkání v červenci. Podobně bezvýznamnou úložku měl v tomto filmu i stále ještě neznámý Louis de Funès. Z epizodních rolí se Mondy postupně přehrál k výraznějším charakterům. Za zmínku stojí jeho účast ve filmu Adresát neznámý.
Claude Gensac v roce 1950
Snímek vznikl v roce 1951 a v témže roce se Pierre Mondy stačil poprvé oženit. Jeho vyvolenou nebyl nikdo jiný než Claude Gensac, pozdější filmová manželka Louise de Funèse ze série o Četnících a mnoha dalších filmů. Manželství ale dlouho nevydrželo, rozpadlo se po pouhých čtyřech letech.
Pierre Mondy v roce 1950
V páté dekádě působil Mondy na několika pařížských scénách. Hrál světovou modernu i francouzskou klasiku. Kromě filmu navázal spolupráci i s televizí, kde se objevoval převážně v adaptacích klasických divadelních nebo literárních předloh. Na filmovém plátně se mu začínalo dařit. V druhé polovině padesátých let se již propracoval téměř k hlavním postavám. Často byl obsazován do rolí strážců zákona, ať již v historických filmech, nebo soudobých kriminálkách. Přelom v jeho kariéře nastal v roce 1960, kdy pod režijní taktovkou Abela Gance ztvárnil titulní roli ve filmu Napoleon. Snímek měl obrovský ohlas doma i v zahraničí. V té době byl již herec podruhé ženatý. V roce 1957 se jeho vyvolenou stala herečka Pascale Roberts. I tento svazek skončil rozvodem a v roce 1967 vstoupil Mondy do manželských vod potřetí, tentokráte s Annie Fournier. Nová žena mu dala dvě děti. Syn Laurent Mondy se později prosadil jako televizní scénárista.
Gerber mu unikl, Chaudard jej proslavil
V roce 1964 se Pierre Mondy měl stát vrchním strážmistrem Gerberem v první komedii z četnické série. Projektu ale nevěřil a vykroutil se pod záminkou, že je příliš vytížen na divadle. Natáčení to zkomplikovalo, doslova na poslední chvíli byl do role obsazen Michel Galabru. Říkalo se ale také, že Mondyho si ve filmu nepřála manželka Louise de Funèse. Přeobsazení se vyplatilo, spojení Galabrua a Funèse na plátně fungovalo.
Pierre Mondy
Na kolik toho Mondy litoval, není známo. Jeho slavná chvíle na něj teprve čekala. Na skutečném vrcholu filmové popularity se objevil v roce 1973, kdy jej režisér Robert Lamoureux obsadil do role seržanta Chaudarda ve válečné komedii Kam se poděla sedmá rota?. Příběh tří francouzských vojáků, kteří se v roce 1940 omylem ocitnou za německou linií a více než o boj s nepřítelem se snaží o přežití a dobrý oběd, se stal obřím hitem. Mondy jako lehce nervózní, ale v jádru obětavý seržant Chaudard vytvořil skvělé trio s Jeanem Lefebvrem coby Pitivierem a Aldem Maccionem v úloze Tassina. Úspěch si vyžádal další dvě pokračování, a sice filmy Sedmá rota za úplňku a Návrat sedmé roty. Tato trilogie zajistila Mondymu nesmrtelnost na televizních obrazovkách napříč celou Evropou, včetně České republiky, kde běží s vynikajícím českým dabingem dodnes.
Mezi další Mondyho výrazné filmy patří komedie Dárek, v níž si měl možnost zahrát po boku Claudie Cardinale.
Důchod nebyl nic pro něj
Ačkoliv ho filmoví diváci mají zaškatulkovaného především jako komediálního herce, ve Francii byl stejně uznáván jako divadelní režisér. Režíroval více než stovku divadelních her a stál u zrodu mnoha legendárních inscenací. V pozdějším věku se zabydlel v televizní tvorbě. V roce 1992 oblékl policejní kabát v seriálu Cordierovi, soudce a policajt, kde ztvárnil starosvětského vyšetřovatele, jehož syn je soudcem a dcera novinářkou. Seriál se natáčel třináct let a upevnil jeho pozici jednoho z nejoblíbenějších francouzských herců své generace.
Do důchodu se rozhodně nechystal. Na začátku devadesátých let se svěřil v jednom z rozhovorů: „Slyším herecké přátele říkat: ‚Už se nemůžu dočkat důchodu, abych si mohl užívat rybaření.‘ Takový konec si vůbec nepředstavuj. Mým cílem je pracovat co nejdéle.“ A jak si předsevzal, tak udělal. Diváci se tak s Mondym mohli setkat například ještě v dvoudílném historickém televizním filmu Paní z Monsoreau, v němž ztvárnil barona de Méridor, otce titulní hrdinky.
Mondy v pokročilém věku
Na stříbrném plátně se s nimi rozloučil rolí Baptistina v dramatu Muž a jeho pes, což byl zároveň i úplně poslední film Jeana-Paula Belmonda. Do kin přišel na počátku roku 2009.
Nemoci podruhé vzdorovat nedokázal
Po rozvodu s Annie Fournier žil Mondy pět let se svou asistentkou Blandine. Od roku 1991 byl počtvrté ženatý s divadelní a televizní herečkou Catherinne Allary. V červenci 2009 byl hospitalizován kvůli malátnosti a lékaři mu diagnostikovali lymfom. „Začal jsem mít problémy s pamětí. Pak se zjistilo, že mám třikrát vyšší hladinu vápníku než je normální, což vám stoupá do hlavy. … Chtěl jsem pokračovat v natáčení. Moje žena a děti mě násilím odvedly pryč. Druhý den jsem byl na jednotce intenzivní péče v nemocnici Pitié-Salpêtrière v Paříži. Podstoupil jsem chemoterapii, bez operace. Jsem v pohodě,“ řekl novinářům v roce 2010, kdy se zdálo, že nemoc překonal. Bohužel se jednalo pouze o přechodný stav. Nemoc znovu udeřila o dva roky později. Tentokrát již herec neměl sílu vzdorovat. Zemřel 15. září 2012 v nemocnici Pitié-Salpêtrière. Místo svého posledního odpočinku nalezl na novém hřbitově ve Neuilly-sur-Seine.
Místo posledního odpočinku
Zanechal za sebou rozsáhlé dílo čítající přes sto čtyřicet filmových a televizních rolí a desítky divadelních režijních počinů.
Byl hercem lidovým v tom nejlepším slova smyslu. Když se ho novináři ptali na tajemství jeho úspěchu, s úsměvem říkával, že prostě hrál lidi z davu — ty, které potkáváte na ulici, v pekárně nebo na nádraží. A právě díky této lidskosti zůstává v srdcích diváků i roky po svém odchodu.
Zdroje:
