Článek
„O hercích se říká, že musejí hrát hlavou, srdcem i smysly. Mně seděly vždycky ty role, kde jsem mohla uplatnit více to srdce a smysly,“ říkávala o sobě herečka.
Pocházela z Maďarska
Růžena Lysenková se narodila 16. prosince 1918 v Diósgyőru u Miskolce, který tehdy rodící se Československo řadilo mezi své územní nároky vůči Uhersku. V oblasti tehdy žilo a pracovalo mnoho českých rodin. Diósgyőr byl významným průmyslovým centrem s velkými železárnami a strojírnami, kam odcházelo za prací mnoho českých odborníků a dělníků. Hranice se definitivně ustálily až Trianonskou smlouvou v roce 1920, která region přiřkla Maďarsku.
Dětství Růžena Lysenková prožila již v Čechách, kde později navzdory protestům svých rodičů vystudovala pražskou Státní konzervatoř u Anny Iblové a Jiřího Plachého. Už za studií statovala v Národním divadle, ale angažmá u kamenných divadel zprvu odmítala a raději dala přednost kočovným společnostem. Nejprve působila u Divadelní společnosti Františka Sece, následně u Středočeské činohry Josefa Burdy. „Pak přišla léta u Burdovy činohry, s jednou z nejkrásnějších rolí, které jsem kdy hrála, Zuzanou Vojířovou. Do míst, kde jsem tenkrát hrávala, jezdím dnes na estrády a na divadelní zájezdy, setkávám se se svými tehdejšími diváky a nesmírně mě těší, že na mě dodnes vzpomínají. Za ta léta na mě nezapomněli, tak jako já nikdy nemohu zapomenout na chvíli vzácného kontaktu mezi hercem a hledištěm. Proto mám estrády tak ráda, zavádějí mě mezi lidi, kteří se nestydí za projev citu, za dojetí,“ vzpomínala Lysenková na dobu svých divadelních začátků.
Byla skvělou potvorou
Po válce si našla první angažmá v Praze ve Vinohradském divadle. Obecenstvo ji milovalo jako rozkošnou paní Urbanovou z Jedenáctého přikázání v Radokově inscenaci v souboru Divadla státního filmu. Role svůdnic jí zůstaly na dlouhou dobu i na scéně Městských divadel pražských, kde působila od roku 1952. Často hrála pěkné potvory, každé ale dala rys lidskosti. V Městských divadel pražských působila až do roku 1982.Vystupovala také s ochotníky, na zájezdech a na estrádách.
Film příliš v lásce neměla, přesto v něm účinkovala poměrně často, nikdy však v hlavní roli. Jedna taková jí unikla hned na počátku kariéry. Na konci války měla být obsazena do titulní úlohy ve Vávrově filmu Rozina sebranec, nakonec ale byla nahrazena Marií Glázrovou. Na stříbrném plátně tak debutovala až v roce 1949 malou rolí sekretářky v parodii Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář. V padesátých letech často ztvárňovala postavy manželek a matek. Diváci ji mohli vidět ve filmech jako Muž v povětří či Štěňata. Větší úlohu závistivé manželky Karla Pokorného, Boženy, ztvárnila v Kadárově a Klosově satiře Tři přání. V šesté dekádě na ni čekaly opět rozsahově nevelké role ve snímcích Dáma na kolejích či Odvážná slečna.
Svoji druhou výraznou roli pak ztvárnila v komedii Václava Lohniského Panenství a kriminál, kde si zahrála postavu matky hlavní hrdinky Jiřiny Kotrbcové v podání Lucie Žulové. Hořká komedie vypráví o přitažlivé a vyzývavé šestnáctileté dívce, jež se postará o rozruch hýbající celým malým městečkem, když ze znásilnění obviní svého šarmantního strýčka, kterého se předtím marně pokoušela svést. Nahořklá komedie, jediný film režírovaný hercem Václavem Lohniským, se opírá o živelné herectví jak Vladimíra Menšíka v roli výřečného strýčka, tak Lucie Žulové jako poťouchlé svůdnice. Ale ani Růžena Lysenková se mezi nimi neztratila.
Dceru pojmenovala po své milované roli
V sedmdesátých letech se divákům připomněla v krimifilmu Pumpaři od Zlaté podkovy coby matka Stejskalová, z osmé dekády lze připomenout film Veronika, v němž hrála bytnou. Tímto filmem se také s velkým plátnem rozloučila. Již od šedesátých let jí ale pravidelné příležitosti poskytovala i televize. Hrála v celé řadě televizních filmů. Do divácké paměti se zapsala především díky seriálům. Objevila se v titulech jako Tři chlapi v chalupě, Píseň pro Rudolfa III., Hříšní lidé Města pražského, Chalupáři, Žena za pultem, Inženýrská odysea, Malý pitaval z velkého města, Panoptikum Města pražského či Dobrodružství kriminalistiky. Úplně naposledy se divákům představila v televizním filmu Čas jeřabin v roce 1997.
Růžena Lysenková při své herecké profesi stačila žít rodinný život a s manželem vychovat dvě děti. Její syn Petr Geisler byl novinářem a japanologem, dcera Zuzana Geislerová je herečkou. Se svojí matkou se sešla v roce 1984 v televizní detektivce Jak se rozloučit s Odettkou. Kdysi na toto téma v souvislosti se svojí matkou řekla: „Představte si, že z té Odettky si nic nepamatuju, jen to, že to byla detektivka… Ale chtěla jsem vám říct, nevím, jak moc je to zajímavé, že já se jmenuji po Zuzaně Vojířové, táta jí v té roli viděl poprvé na jevišti, a můj bratr Petr, což je otec Ani a Ester, je zase pojmenován podle Petra Voka z Rožmberka… Otec byl prostě romantik!“
V rodinné herecké tradici pokračují i Růženiny vnučky, Petrovy dcery, Anna Geislerová a Ester Geislerová.
Růžena Lysenková se dožila požehnaného věku devadesáti čtyř let, ke konci života byla již ale těžce nemocná a žila v ústraní. Zemřela 6. září 2013 v Praze.
Zdroje:
