Článek
Jan Schánilec přišel na svět dne 22. října 1941 v Českých Budějovicích do rodiny profesora a sociální pracovnice. Od mládí projevoval zájem o umění a divadlo. Proto se po maturitě na jedenáctileté střední škole pokusil o přijímací zkoušky na DAMU, neměl ale úspěch a následně vystřídal několik dělnických profesí. Napodruhé mu to již s herectvím vyšlo. Vysněnou akademii dokončil v roce 1966 a nastoupil angažmá v Divadle na Vinohradech, kterému zůstal věrný celé čtvrtstoletí.
Zazářil v Krejčíkově filmu, skončil ale v trezoru
Během své kariéry si zahrál v řadě filmů a seriálů, včetně několika klasik. Filmoví tvůrci jej objevili již coby studenta DAMU. V roce 1964 debutoval ve filmu Malá kupovitá oblačnost, o rok později se objevil v psychologickém dramatu Finský nůž. Velkou příležitost dostal ale až v roce 1967, když jej režisér Jiří Krejčík obsadil do komedie Svatba jako řemen. Společně s Jiřím Hrzánem a Pavlem Landovským ztvárnil trojici „násilníků“, jež byla nařčena ze znásilnění vypočítavé mladé prodavačky Ivy Janžurové. Svatba jako řemen nezapomenutelně zapsala všechny tři herce do paměti diváků. Jan Schánilec byl v době natáčení na vojně, takže se vždycky muselo čekat, až dostane opušták. Film byl uveden do kin v červnu roku 1967, posléze ale skončil na více než dvacet let v trezoru. Stalo se tak kvůli směšnému vykreslení pohlavárů, vojáků a příslušníků Veřejné bezpečnosti. Znovu mohl být promítán až po revoluci.
Jan Schnánilec se v roce 1967 stačil objevit ještě ve dvou dalších snímcích, jednalo se psychologická dramata Dita Saxová a Já, spravedlnost!. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let hrál vedlejší role v několika dalších kvalitních filmech různých žánrů. Jmenovat lze Slasti otce vlasti, Svatby pana Voka či Petrolejové lampy. Následující roky k němu tak štědré nebyly. Hrál již jen zanedbatelné úlohy, navíc v často dávno zapomenutých titulech kriminálního žánru. V komediích se objevil jen výjimečně. Osmá dekáda pro něj znamenala další ústup ze slávy. Naposledy se před filmovou kameru postavil v roce 1992 ve filmu Čarodějka.
V televizi se setkal s Drákulou
Jan Schánilec od počátku své herecké dráhy spolupracoval rovněž s televizí. Diváci jej mohli spatřit mimo jiné v záznamu divadelních představení. Nejvíce je ale patrně zaujal coby Jonathan Harker v klasickém hororovém příběhu Hrabě Drakula z roku 1970. V televizi ztvárnil asi osm desítek rolí a až do počátku devadesátých let hrál v řadě více či méně kvalitních inscenací. Naposledy se na televizní obrazovce připomněl v seriálu Náhrdelník.
Jeho velkou láskou se ale stal především dabing. Do tohoto světa vstoupil v době, kdy se tento obor v Československu teprve rozvíjel. Vynikal schopností převzít jakoukoliv roli a dotvořit ji vlastním hlasovým projevem. V roce 1991 se rozhodl opustit divadelní angažmá a věnovat se dabingu naplno. V polovině dekády založil vlastní agenturu Verbum, v níž se věnoval dabingové režii a úpravám dialogů pro české verze převzatých filmů a seriálů. Stal se laureátem ceny Františka Filipovského a diváci si jeho hlas spojí především s Budem Spencerem a Jackem Nicholsonem. Daboval i postavu komisaře Maigreta ve stejnojmenném francouzském koprodukčním seriálu, natáčeném od roku 1991, kterou hrál Bruno Cremer.
Jan Schánilec byl ženatý a měl jednoho syna. Zemřel po dlouhé těžké nemoci dne 12. října 2014 ve věku sedmdesáti dvou let v jedné z pražských nemocnic. Stalo se to pouhé dva dny poté, co se do uměleckého nebe odebral jeho filmový parťák z komedie Svatba jako řemen Pavel Landovský. Z herecké branže mu nepřišel na pohřeb téměř nikdo. Obřadu se zúčastnila pouze herečka Gabriela Vránová a prezident herecké asociace Jiří Hromada. „Znali jsme se z angažmá z Vinohradského divadla. Měla jsem ho moc ráda,“ řekla tehdy Vránová. Také Hromada na Schánilce vzpomínal jen v dobrém. „Byl vynikající dabér. Moc jsem si ho vážil,“ svěřil se tisku.
Místo svého posledního odpočinku nalezl Jan Schánilec na Nebušickém hřbitově v Praze 6.
Zdroje:
