Článek
Nejslavnější knír ve francouzské kinematografii, tak se hovořilo o Jeanu Rochefortovi. Charismatický herec s výraznými rysy, na Francouze s úctyhodnou výškou sto osmdesáti centimetrů, vždy vzpřímený a respekt vzbuzující, působil dojmem aristokrata, nebo alespoň bývalého důstojníka.
Nejvíce miloval koně
Nebyl ani jedním, ani druhým. Narodil se do docela obyčejné rodiny. Dnem jeho narození byl 29. duben 1930 a rodištěm snad samotná Paříž, byť je někdy uváděna i bretaňská obec Dinan, z níž pocházela rodina jeho otce. Célestin Rochefort byl synem zdejšího kočího, negramotného muže, tak jako byli i všichni ostatní z jeho rodu. Célestin se ale vlastní pílí vypracoval, díky samostudiu složil maturitní zkoušku a v šestnácti letech se stal bankovním úředníkem. V kariéře postupoval krůček po krůčku, až ji završil vedoucí funkcí u slavné společnosti Schell. Jeanova matka Férnande byla účetní. Porodila dvě děti, z nichž Jean byl mladší. Prvorozený Pierre dělal rodině jen samou radost. Vystudoval Polytechniku a stal se vývojářem zbraní.
Mladý Jean Rochefort
Zasněný Jean byl spíše průměrným žákem. Volný čas nejraději trávil u dědy v Dinanu. Ten coby kočí choval těžké chladnokrevné koně a svého vnuka s nimi často nechal jezdit. Jean koním navěky propadl. Miloval je snad ještě více než ženy, a že ty také měl velice v oblibě. Za války žil společně s rodinou kromě Dinanu také v Nantes, Rouenu a především ve Vichy. Tady se po osvobození Francie stal svědkem stříhání a hanobení francouzských žen, které se za války spustily s Němci. Zanechalo to v něm trvalou připomínku temnoty lidské duše.
Hercem z velké nudy
Po vzoru otce se Jean měl stát účetním. V roce 1948 ale došlo mezi jeho rodiči k rozkolu, který vyústil až v dočasné rozloučení. Jean byl nucen společně s matkou pobývat nějakou dobu v Nantes. Velmi se tu nudil, seznámil se ale Pierrem Bessonem, který ho přesvědčil, ať se zapíše do zdejších kurzů herectví. Jean o takovém povolání nikdy nesnil, nikdy ani neochotničil, ale hraní se mu zalíbilo. O rok později již navštěvoval podobné kurzy v Paříži a následně s požehnáním celé rodiny nastoupil na slavnou Conservatoire national supérieur d'art dramatique. Měl obrovské štěstí na spolužáky. Setkal se zde totiž s budoucí hereckou elitou Francie. Jména Jean-Paul Belmondo, Annie Girardot či Bruno Cremer zná každý. Říkali si prý tehdy konzervatořský gang a stali se postrachem všech profesorů. Jeana Rocheforta to poutalo především Jeanu-Paulu Belmondovi. Vzniklo tak přátelství na celý život, které dokázala rozdělit až smrt.
Jean Rochefort a Catharine Deneuve v roce 1979
Po ukončení studií Jean působil na několika divadelních scénách a také v kabaretech. Film a televize jej objevily na konci padesátých let. Příležitostí mu poskytly nespočet, hlavních rolí ale jen poskrovnu. Jeanu Rochefortovi bylo dáno přihrávat svým slavnějším kolegům. Nikdy na ně ale nežárlil, ani raketový vzestup jeho kamaráda Belmonda v něm žárlivost nevyvolal. „Nebylo to možné. Nesmíme zapomínat, že jsme vycházeli z války. Prostý fakt, že žijeme, máme přátele a říkáme si ‚možná budeme dělat vzrušující věci‘, nám bránil v žárlivosti, protože jsme neměli jinou ambici než být na jevišti a hrát. Šli bychom na pódium, řekli bychom našich pět replik a měli bychom obrovskou radost. To nám stačilo a zůstali jsme přáteli,“ vysvětlil v jednom z rozhovorů.
Angelika pro něj byla jen ovesným senem
Filmový debut si Jean Rochefort odbyl epizodní roličkou v komedii Rencontre à Paris. V průběhu šedesátých let se objevil v řadě nezapomenutelných filmů, v nichž zdatně sekundoval dalším známým tvářím. Každému se jistě vybaví jeho Krtek z historické dobrodružné komedie Cartouche s Jeanem-Paulem Belmondem v titulní roli. Byl to právě Belmondo, kdo do filmu svého kamaráda doporučil. „O tom je přátelství, všichni jsme si navzájem pomáhali,“ vzpomínal později Rochefort s tím, že právě na tuto práci velice rád vzpomíná. Zažíval při ní okamžiky intenzivní radosti a štěstí.
V Cannes v roce 1991
Po boku Jeana-Paula Belmonda se po několika letech ocitl ještě v komedii Muž z Honkongu. Šedesátá léta to byla ale především sága o Angelice, v níž aristokratický herec ztvárnil přítele a důvěrníka hlavní hrdinky, Françoise Desgreze, advokáta a později velitele královské policie. Objevil se ve třech filmech této dodnes velmi populární série – Angelika, markýza andělů, Báječná Angelika a Angelika a král. On sám ale účast na tomto natáčení bagatelizoval. „Abych se uživil, musel jsem toho hodně natočit, někdy i filmy, které mě nezajímaly: říkal jsem jim ‚ovesné seno‘, protože jsem už byl chovatel koní a musel jsem je živit, stejně jako sebe,“ uvedl s tím, že právě filmy s Michèle Mercier patřily do této koňské kategorie.
S levičáky nikdy více
Velké role ve filmu přinesla až další dekáda. V sedmdesátých letech se Jean Rochefort proslavil především díky parodiím na špionážní snímky Velký blondýn s černou botou a Návrat velkého blondýna, v nichž se objevil coby šéf zpravodajské služby Louis Toulous. Zahrál si ale v také u nás ve své době velmi populární komedii Bože, jak hluboko jsme klesla!. Jeho baron Henri de Sarcey patří sice k nezapomenutelným, Jean Rochefort ale na natáčení nevzpomínal zrovna v nejlepším, především kvůli osobě režiséra Luigiho Comenciniho. „Bylo to hrozné. Comencini byl mužem levice a levicoví filmaři jsou vždy ti nejodpornější. Nemluvil na nás a dirigoval nás píšťalkou. Napsal jsem mu dlouhý dopis, abych vyjádřil své opovržení, a o pět let později mi zavolal a nabídl mi roli. Řekl jsem mu: ‚Ale pane, my spolu nemluvíme,‘ a zavěsil jsem!“
V druhé polovině sedmdesátých let, se Jean Rochefort začal prosazovat i jako herec výrazných charakterních rolí, které mu nakonec vynesly dvě ocenění César. Poprvé cenu obdržel za roli abbého Duboise v historickém snímku Slavnost začíná, podruhé byl oceněn za roli kapitána ve válečném dramatu Krab bubeník. Objevil se pak ještě v mnoha filmech a vyzkoušel si rovněž režii, na své herecké úspěchy ale již nenavázal. V roce 1999 získal svého třetího Césara, tentokráte za celoživotní dílo.
Smrtka nerada barvy
V říjnu roku 2013 vydal svou autobiografii s názvem Ce genre de choses, v níž se se čtenáři podělil o své bohaté vzpomínky. K sepsání knihy jej přivedl jeden ze synů, který mu řekl: „Nikdy jsem tě neviděl sedět!“ Tak se zrodil nápad. „Měl jsem několik aktivit: koně, kabaret, divadlo, televizi, film, byl jsem extrémně aktivní. Tak jsem si řekl: ‚Psaní je sezení, jdeme na to!‘ Vždycky jsem to slovo miloval a uvědomil jsem si, že když budu skládat slova jedno za druhým, může se zrodit příběh. Chtěl jsem vyprávět důležité věci, jiné lehčí, které mě rozesmály a které, jak doufám, rozesmějí i čtenáře. Ano. Přečetl jsem teď mnohem víc, než když jsem měl ke čtení scénáře, což byla spousta promarněného času. Dnes mě velmi přitahuje literatura faktu, jako jsou Casanovovy paměti, které mě fascinovaly. Je tu ale i hudba, hlavně jazzová a barokní,“ vyjmenovával stárnoucí herec své zájmy. Jen litoval, že již není mladíkem. K jeho velkým zájmům totiž vždy patřily i ženy. Měl jich nespočet. Poprvé se oženil v roce 1961 s polskou fyzičkou Aleksandrou Moscwa, s níž se seznámil během natáčení dokumentárního filmu Léon Gaross hledá přítele, které probíhalo na území Sovětského svazu. Z tohoto svazku vzešly dvě děti, dcera Marie a syn Julien. Ze vztahu s herečkou Nicole Gracia měl syna Pierra. Na konci osmdesátých let pojal za manželku architektku a jezdkyni Françoise Vidal, s níž přivítal na světě další dvě děti.
Jean Rochefort v roce 2011
Aktivní byl až do konce života. Oblékal se do velmi pestrého oblečení, černou a bílou barvu odmítal, neboť s ní prý „můžete cítit, jak číhá smrtka“. Představa blížícího se odchodu jej trápila. „Strach ze smrti, to není legrace. Nechtěl bych to hned vzdát, protože mám před sebou ještě spoustu věcí,“ řekl v jednom ze svých posledních rozhovorů. Mnoho času mu v tu chvíli již nezbývalo. Zemřel 9. října 2017 v Paříži na rakovinu. K věčnému spánku byl uložen na hřbitově v Grosrouvre.
Zdroje:
