Článek
Sylva se narodila v Příbrami a od malička ráda a dobře zpívala. Českým divákům se poprvé představila v roce 1975 ve věku pouhých tří let, když se stala součástí tehdy velmi populární televizní soutěže Zpívá celá rodina. Holka modrooká, nesedávej u potoka neměla v jejím podání chybu. Malá holčička na pódiu doslova excelovala, a to nejen svým zpěvem, ale rovněž přirozeným vystupováním.
Herz smutný film neměl nikdy rád
Neunikla ani režisérovi Juraji Herzovi, který ji o rok později obsadil do role Marušky ve filmu Den pro mou lásku. Psychologické drama vzniklo na základě scénáře Markéty Zinnerové a vypráví příběh mladého manželského páru, fotografky Marie, jež je doma s malou Maruškou, a Petra, studenta stavební fakulty. Okatou a upovídanou holčičku milují všichni sousedi. Jednoho dne ale dostane akutní zánět mozkových blan a přes veškerou snahu lékařů nemoci podlehne. Zatímco dívčina matka se uzavírá do sebe a utápí se v nekonečném smutku, Petr z bytu odstraňuje všechno, co by zesnulou dcerku jen trochu připomnělo. Cesta k vyrovnání se ztrátou je dlouhá. Nešťastnou Marii na plátně ztvárnila Marta Vančurová a jejího muže Vlastimil Harapes.
Drama vzniklo na základě skutečné události, kdy scénáristka Zinnerová přišla náhle o svoji dceru Pavlínku. Premiéra filmu se konala v roce 1976 a diváci i kritici jej přijali skvěle. Nemalou zásluhu na tom měl i kameraman Jiří Macháně a autor hudby Petr Hapka. Na Berlínském mezinárodním filmovém festivalu Den pro mou lásku obdržel kromě ceny ekumenické poroty i nominaci na Zlatého medvěda. Navzdory tomu jej Juraj Herz neměl ani trochu rád. Mluvil o něm vždy s despektem: „Nejhorší scénář, se kterým sem kdy pracoval… Vnitřně tím filmem trpím pořád i když si myslím, že je dobře zahraný i natočený.“ Vedle tématu smrti dítěte Herzovi vadila i kvalita scénáře, označoval jej za ten úplně nejhorší, s nímž se v životě setkal. Skutečností je, že jej před ním údajně odmítlo šest jiných režisérů. Herz měl ale v té době zákaz pracovat a ocitl se ve velmi nedobré finanční situaci. Práci tak nakonec přijal, celý scénář ale totálně přepracoval.
Před kamerou byla fenomenální, přesto se herečkou nestala
Čtyřletou Sylvu si ale zamiloval. Byla dokonalá a dokonale trpělivá. „Je fantastická. Ohromně přirozená. Nezkažená. Řeknu jí Usmívej se, usměje se. Řeknu Víc, usměje se víc. Řeknu Opakuj to, opakuje to. Nejvýš řekne, že je jí horko, nebo že chce jít spát. Těká jen trochu očima, to je všechno,“ pochvaloval si Herz v dobové reportáži. „Když něco neudělá dobře, řekneme Jé, strejda Jirka to zase zkazil,“ popisoval režisér spolupráci se svou nejmladší herečkou.
Rok po tomto fenomenálním úspěchu získala Sylva další roli. V rodinné komedii Věry Plívové-Šimkové Jak se točí Rozmarýny, jejíž příběh přibližuje záludnosti natáčení s dětmi, se mihla jako jedna z holčiček na konkurzu. V roce 1978 se objevila rovnou ve dvou filmových počinech. Zahrála si Barborku v televizním filmu Kondor létá vysoko a objevila se i ve verneovce režiséra Ludvíka Ráži Tajemství ocelového města, v níž ztvárnila vnučku doktora Sarrasina Johanku. Poté svoji hereckou kariéru uzavřela. Svět umění ale ještě neopustila. Od sedmi let zpívala v Příbrami v dětském sboru a v sedmnácti začala zpívat v hudební skupině společně se svojí matkou. Po maturitě se ale rozhodla studovat na vysoké škole, a navíc si našla přítele v Německu, za kterým začala jezdit, na zpívání tak bylo méně a méně času. Po čtyřech letech vystupování ukončila. Dostudovala školu, získala titul inženýr a vydala se za hlasem svého srdce. S manželem Gottfriedem Knerrem vařila tři druhy piva, provozovala pivnici a místní obchod. Kontakt s rodnou zemí ale nepřerušila. V roce 2016 s díky přijala účast v pořadu A tančím dál…, kde před kamerou pogratulovala svému filmovému otci Vlastimilu Harapesovi. Dnes má vlastní pracovní agenturu a aktivně působí v charitě.
Zdroje:
