Článek
V Římě se právě probouzelo jaro, když 9. března 1955 přišla na svět Francesca Romana Rivelli, jak zní hereččino skutečné jméno. Osud jí namíchal zvláštní směs genů. Otec, novinář Clemente, byl temperamentní Neapolitán, matka Ilse Renate Krause pracovala jako sochařka a pocházela z Estonska, kde se narodila ruským emigrantům z Petrohradu. Kromě Ornelly měli její rodiče ještě starší dceru Claudii.
Traumata z dětství
Ornella přiznává, že ji každý den provází hluboká úzkost, jejíž kořeny sahají do traumatického zážitku z dětství. „Myslím, že to začalo, když mi byly čtyři roky, když mě matka vzala do Švýcarska k tetě a nechala mě tam rok a půl, aniž by mi vysvětlila proč. Tam mluvili jen německy a francouzsky; nerozuměla jsem ani slovo. A když jsem se vrátila do Říma, už jsem nemluvila italsky. Říkala jsem si: ‚Co se děje?‘ Nebylo to opuštění, ale prožívala jsem to tak: měla jsem problémy s plícemi, lékaři mi doporučili horský vzduch a ve skutečnosti jsem se vrátila zdravá a plná švýcarských sýrů.“
Umělecký talent se u ní projevoval odjakživa, stejně tak jako u její starší sestry. Clemente Rivelli tomu však nepřál. „Otec byl ze staré školy. Potrpěl si na tradice a nikdy by nepřipustil, aby moje sestra malovala a já hrála ve filmu. Pro něho to byly zavrženíhodné profese a jediné, co by jeho dcery mohly jít studovat, byla medicína. Jenže já, ani Claudia, jsme o takovou budoucnost nestály.“ Nakonec do jejího života zasáhl osud. Otec náhle, a především předčasně zemřel na infarkt, což Ornelle otevřelo cestu k filmu, zároveň ji to ale velmi zasáhlo. Nečekanému konci svého táty byla navíc přítomná. „Zalapal po dechu a zemřel mi před očima. Bylo mi jedenáct. Raději bych tam nebyla. Táta byl velmi vtipný, pravý Neapolitán. Svérázný. Byl novinář, pak mu zavřeli noviny, otevřel si lékařskou praxi, aniž by byl lékařem, a hrál hazardní hry. S mámou byli z dalekého severu a z dalekého jihu. Máma se narodila v Estonsku, dcera lékaře ruského cara, uprchlice, umělkyně, nevhodná pro výchovu dětí nebo péči o domácnost. Raději cestovala. Moje rodina byla v chaosu a já snila o tom, že budu mít vlastní rodinu, místo absolutního štěstí,“ vzpomínala po letech.
Režisér ji fackoval
Ornella se začala věnovat modelingu a po vzoru své starší sestry, která na tomto poli dosáhla značných úspěchů, se objevovala v tehdy velmi populárních fotorománech. Brzy tak na sebe upoutala lidi z filmové branže. Svůj debut na stříbrném plátně si odbyla ve čtrnácti letech, kdy si ji režisér Damiano Damiani vybral jako protagonistku svého filmu Nejkrásnější manželka, inspirovaného příběhem Francy Violy z Alcama na Sicílii, která se vzepřela údělu ženy největšího gaunera ve městě, jenž, aby ji získal, nechal ji unést a znásilnil. Podle místní tradice se pak měli vzít. Francesca ale jako historicky první Italka svatbu odmítla a oznámila vše na policii.
Ornella Muti
Pro Ornellu, tedy stále ještě Francescu Romanu, nebylo natáčení jednoduché. Právě Damiani pro ni vymyslel umělecké jméno, inspirované operou Gabriela D'Annunzia Il piacere. Herečka se s ním dodnes nesžila a v soukromí se nechá zásadně oslovovat svým skutečným jménem. „Můj debut byl náhodou, ve čtrnácti letech. Neuvěřitelně jsem se styděla, ale za Nejkrásnější manželku zaplatili milion lir a můj otec byl mrtvý: potřebovali jsme to doma. Šla jsem tam a neměla jsem ani tušení, co mám dělat. V první scéně jsem musela běžet a křičet ‚neumírej, neumírej.‘“ Běžela jsem, křičela a režisér Damiano Damiani mne popadl a dal mi pořádnou facku. Takhle jsem se aspoň mohla rozplakat. Já jsem ze zlosti neplakala. Na plac jsem šla vyděšená, protože jsem nikdy nevěděla, kdy ta facka přijde. Jindy mě šlehl bičem do nohou. Doktor viděl modřiny a dal mi na dva týdny klid. Řekl: tahle holčička je traumatizovaná. Na maminčiny stížnosti produkce odpověděla: ‚Měla byste být vděčná, že jsme ji nechali pracovat‘,“ přibližovala okolnosti natáčení.
Ornella Muti a Alessio Orano ve filmu Nejkrásnější manželka
Otec neznámý
Nejkrásnější manželka jí nicméně otevřela dveře do světa kinematografie. Točila v Itálii i v zahraničí. Opravdový průlom v její kariéře nastal v roce 1974, kdy si po boku Uga Tognazziho zahrála krásnou mladou Vincenzinu ve filmu Maria Monicelliho Lidový román. Během natáčení zjistila, že je těhotná. Okolí ji nutilo k potratu. Všichni jí říkali, že až dotočí film, její kariéra skončí. Ona o ukončení těhotenství nechtěla ani slyšet, vždy upřednostňovala rodinu. A udělala dobře. Nic z toho, co jí prorokovali, se nevyplnilo. Film zaznamenal obrovský úspěch a přinesl jí slávu. Ona mezitím 10. října 1974 porodila svoji prvorozenou dceru Naike. Kdo byl skutečným otcem dítěte, není známo. Často se uvádí, že tím mužem byl Alessio Orano, s nímž se Ornella poznala během natáčení Nejkrásnější manželky a jehož si v roce 1975 vzala za manžela. Sama Naike ale uvedla, že se dlouho domnívala, že je dcerou španělského producenta Joseho Luise Bermudeze De Castra, s nímž se pravidelně vídala. Ten nakonec požádal o test otcovství a zjistili, že příbuzní nejsou. Dnes už Naike na matku nenaléhá a nezajímá ji to.
Ornella Muti a její herecký kolega Renato Pozzetto v roce 1981
V sedmdesátých letech se Ornella stala doslova italskou ikonou. Spolupracovala se slavnými režiséry té doby, ať už s Mariem Monicellim, s nímž kromě Lidového románu natočila také Nová strašidla, Dinem Risim jenž ji obsadil do filmu První láska, či Sergiem Corbuccim v Zločinu a la Neapol. Vytvářela různé variace svůdných a svéhlavých moderních dívek, které na první pohled sice vypadají nevinně až zranitelně, ale pod jejich sladkou tváří skrývají vůli a rozhodnost.
Přestože Ornellina sláva překročila hranice, natáčela především filmy italské provenience. Její pokus prosadit se v Hollywoodu skončil fiaskem. Brala to však jako tvrdou a užitečnou zkušenost a vrátila se k natáčení evropských snímků. Tak mohlo vzniknout německo-francouzské drama Swannova láska, podle románové předlohy Marcela Prousta. Ornella Muti v něm pod režijním vedením Volkera Schlöndorffa ztvárnila smyslnou krásku se záhadnou minulostí Odette de Crécy, pro niž obětuje své těžce vydobyté postavení zámožný znalec umění v podání Jeremyho Ironse.
Na place se tehdy kromě Ironse setkala i s Alainem Delonem. Na to konto řekla, že existuje jen jedna věc složitější než hrát s hvězdou: hrát se dvěma hvězdami. „Hrát ve Swannově lásce bylo neuvěřitelně těžké. Delon Ironse nesnášel, viděl v něm mladšího rivala. Jeremy byl ke mně naopak neuvěřitelně laskavý. Jednoho dne jsem měla na sobě velmi těsný korzet, bylo horko a omdlela jsem, ale on mě chytil. Být zvednut, když je vám špatně, a ani nepožádáte o pomoc, je úžasné,“ řekla o natáčení.
Dalšími úspěšnými projekty, v nichž si slavná herečka zahrála, jsou bezesporu Kronika ohlášené smrti či film Soukromý zákoník, za který byla nominována na cenu Evropské filmové akademie. Několikrát se ve filmu objevila se svou dcerou Naike, a to především, když obě hrály tutéž postavu v proměnách času, jako tomu bylo například v adaptaci románu Alexandra Dumase Hrabě Monte Cristo z roku 1998.
Přiznala jednu nevěru
V roce 1994 Ornellu Muti čtenáři časopisu Class zvolili nejkrásnější ženou světa. V roce 2008 uvedla na trh novou řadu vlastních klenotů a otevřela obchody v Paříži, Miláně, Římě, Rize, Moskvě a Alma Atě. Vdaná byla dvakrát, vztahů měla ale více. Jejím prvním přítelem měl být Luca di Montezemolo, italský aristokrat, podnikatel a manažer motorsportu. „Bylo mi šestnáct. Mám na Lucu nádherné vzpomínky, protože byl blázen, blázen: najednou vběhl doprostřed ulice a křičel ‚Miluji tě!‘ Dal mi snubní prsten. Bylo to opravdu vtipné. Moc ráda se směju. Člověk žije jen jednou a my pořád pláčeme…,“ prozradila herečka s tím, že vztah skončil poté, co se ukázalo, že Luca má i jinou přítelkyni, které dal přednost.
Luca di Montezemolo
V roce 1975 se hereččiným prvním manželem stal již zmiňovaný Alessio Orano, s nímž se po šesti letech rozvedla. Dne 25. června 1988 se vdala podruhé za burzovního makléře Federica Fachinettiho, s nímž má dvě děti, a to dceru Carolinu a syna Andrea. Manželství vydrželo do roku 1996. Rozpadlo se poté, co se z manžela vyklubal podvodník, který Ornellu po celou řadu let okrádal.
Adriano Celentano
Ještě před rozpadem druhého manželství si Ornella začala románek s hercem a zpěvákem Adrianem Celentanem, který v té době prožíval manželskou krizi. Ornella tento vztah označuje za jedinou nevěru svého života. Od roku 1998 měla vztah s o osm let mladším plastickým chirurgem Stefanem Piccolem a v roce 2008 se jejím novým partnerem stal podnikatel Fabrice Kerhervé. Dnes je Ornella již i babičkou čtyř vnoučat. Hodně propíraný je vztah s její nejstarší dcerou Naike. Obě ženy působí téměř jako sestry a jejich pouto se nezdá být jako to mezi matkou a dcerou, ale spíše přátelstvím.
Táhne ji to do Ruska
Ornella se ale dokáže postarat i o pořádný rozruch. V roce 2010 měla účinkovat v divadelním představení, které se konalo v Teatro Comunale Verdi v Pordenone, ale nemohla vystoupit kvůli akutní laryngotracheitidě, doprovázené horečkou, kašlem a chrapotem. Stav byl potvrzen lékařským potvrzením. Herečce však ve skutečnosti nic nebylo a potvrzení si na lékařích vyprosila, aby mohla odcestovat do Petrohradu na charitativní večeři, které se zúčastnil prezident Putin. K její smůle ji u jednoho stolu s ním zvěčnili fotografové. V roce 2015 dostala u soudu v Pordenone podmíněný trest osm měsíců a pokutu v přepočtu šestnáct a půl tisíce korun.
Její účast na Putinově akci ale není ojedinělým excesem. Ornella má k Rusům blízko, považuje se za součást tohoto národa. Společně s prvorozenou dcerou si proto před časem zažádala o ruské občanství. Naike Rivelli k tomu řekla: „Naše kořeny jsou tam, nemůžeme je popřít. Chceme se cítit skutečně jako doma, ve své zemi a s lidmi, které milujeme.“ O válce s Ukrajinou řekla: „Konflikty jsou vždycky špatné, ale Moskva není náš nepřítel, ruský lid není náš nepřítel, miluje nás.“ Zdůraznila také, že toto rozhodnutí nepředstavuje politický postoj, ale spíše uznání rodinné historie.
Naike Rivelli
Dnes žije Ornella Muti společně s Naike v Lermě v Piemontu, ve statku přestavěném ze starobylého opatství. Dům má netradiční výzdobu. Na stěnách visí srdíčka různých velikostí. Záclony jsou poseté měsíci a hvězdami. Vypadá to jako domeček víly. Ornella Muti přiznává: „Moje děti si ze mě dělají legraci, ale když přijdou vnoučata, jsou šťastná. Mám koupelnu plnou rybiček a medúz ze světel a děti jsou okouzlené: vidět děti, které vás milují víc než to, co představujete, víc než to, jak jste se probudili, víc než to, jak jste se oblékli, je mou radostí.“ Na posteli jí skáčou čtyři malí psi. Je tu nespočet koček, a dokonce dvě prasata.
Herečka v roce 2009
Ornella před nedávnem vydala životní paměti a při té příležitosti řekla: „Mé skutečné jméno je Francesca Rivelli, ale kdo Francescu doopravdy zná? Kdo ji chce znát? Je to i moje chyba: Vždycky jsem se styděla mluvit o sobě. Vždycky si myslím, že říkám něco špatného. Teď, v sedmdesáti letech, je psaní jako psychoanalýza, dokonce se cítím špatně. Člověk se ohlédne a řekne si: kde jsem to vlastně byla?“
Zdroje:
