Článek
Filmová tvorba Paľa Bielika, ať už jako herce, režiséra, nebo scénáristy, patří právem mezi klenoty československé kinematografie. Filmař, používající také pseudonym Ján Bukva, se narodil dne 11. prosince 1910 v Senici, která je dnes místní částí Banské Bystrice. V tomto městě se vyučil zámečníkem, vystřídal několik zaměstnání a vedle toho mu zbyl čas i na ochotnické divadlo. V roli Jánošíka ve stejnojmenné hře Jiřího Mahena si jej povšiml profesor Karol Plicka a doporučil jej režisérovi Martinovi Fričovi, který se v roce 1935 chystal natočit film Jánošík. Bielik disponoval všemi potřebnými atributy pro tuto postavu. Měřil téměř dva metry, měl sportovní postavu a také nemalé charizma.
Paľo Bielik jako Jánošík
Uspěl jako slovenský národní hrdina
Fryčovo zpracování známé zbojnické legendy bylo druhým v pořadí a prvním zvukovým. První, ještě němý film o slovenském zbojníkovi, natočil v roce 1921 americký Slovák Jaroslav Siakeľ a postavu Jánošíka v něm ztvárnil český herec Theodor Pištěk. Snímek financovali američtí Slováci a v Americe také na dlouhou dobu zůstal zapomenut v majetku jednoho z nich. Na znovuobjevení čekal pak celá desetiletí v garáži. Oproti tomu Fryčův Jánošík měl velice slušný ohlas. I díky Bielikovu výkonu vynesl režisérovi Fričovi Československou filmovou cenu za rok 1936 a kladně byl přijat i v zahraničí, poté co byl uveden na filmovém festivalu v Benátkách. Prodal se do 32 států světa, což se nepodařilo žádnému jinému filmu za celé období první republiky. Jen Maďaři nebyli spokojeni. Považovali jej za skandální a provokativní, neboť podle jejich názoru záporné postavy měly pouze maďarská jména.
Po hereckém debutu u Martina Friče hrál Bielik i v jeho dalším filmu, a sice Michala Hordubala v dramatu Hordubalové. Snímek z roku 1937 vznikl na základě Čapkovy předlohy. Velkou láskou Paľa Bielika byla před válkou česká herečka Jarmila Beránková, jejich vztah započal v roce 1938 během natáčení filmu režiséra Jaroslava Blažka Hrdinové hranic. Mnichovská dohoda uzavřená v září téhož roku zapříčinila, že snímek se nedokončil.
Natáčel Slovenské národní povstání
Úspěch filmového Jánošíka přivedl Bielika na profesionální uměleckou dráhu. V letech 1939 až 1942 působil na deskách Slovenského národního divadla a po zbytek války se věnoval režii krátkých filmů. V době Slovenského národního povstání natáčel s Karolem Krškou dokumentární záběry z povstaleckých bojů, ze kterých po osvobození vznikl dokument Za slobodu.
Martin Frič mu hned po válce nabídl účinkování rovnou ve dvou připravovaných filmech. V roce 1947 si zahrál velitele četnické stanice Havelku, který řeší případ hrdelního zločinu v Čapkových povídkách, konkrétně v části Balada o Juraji Čupovi. V dalším, psychologickém filmu ze života slovenských vystěhovalců Varúj!, v postavě navrátilce z Ameriky Ondreje Muranice, již přímo exceloval. Příběh je zasazen do doby zrodu spojení Čechů a Slováků. Děj námětu je podle divadelní hry Bačova žena slovenského spisovatele Ivana Stodoly. Bielik nevytvořil pouze jednu z hlavních filmových postav, ale stal se rovněž spoluscénáristou a spolurežisérem. Odtud byl již jen krůček k vlastní režii.
První filmy nebyly ideologicky správné
Svůj první samostatný celovečerní film natočil tři roky po válce. Vlčie diery uspěly, především díky syrovosti a autentičnosti, se kterou zobrazovaly dobu Slovenského národního povstání. Cenzura však vzápětí jak snímek Varúj!, tak Vlčie diery vyřadila z filmové distribuce, neboť nevyhovovaly ideologickým kritériím.
Marta Černická Bieliková
V době natáčení filmu Vlčie diery se Bielik sblížil s o deset let mladší herečkou Martou Černickou. Není bez zajímavosti, že do této ženy byl zamilovaný i Ladislav Chudík, který ve zmiňovaném snímku také hrál. „To byla moje první skutečná láska,“ řekl v jednom z rozhovorů a dodal, že Bielikovi v podstatě ustoupil: „S Paľom jsme byli kamarádi a nechtěl jsem stát v cestě.“
Po roce 1948 byl i Paľo Bielik nucen točit budovatelské úderky. Jednalo se o filmy Priehrada a Lazy sa pohli. Ve druhém jmenovaném, natočeném v roce 1952, získala hlavní ženskou úlohu operní sboristka Anna Marcineková, do které se režisér zamiloval a navzdory skutečnosti, že byl tou dobou již ženatý s Martou Černickou, pořídil si s ní dítě. Otcovství uznal, o dceru Katarínu se staral a měl s ní velmi pěkný vztah. Bezdětná Marta ji také přijala a velice dobře s ní vycházela.
Znovu Jánošík
V roce 1953 natočil Bielik komedii V piatok trinásteho… Zatímco doposud natáčel v provizorních podmínkách, tento snímek vznikl jako první na půdě nově zřízených filmových ateliérů na bratislavské Kolibě. To, že dokáže točit opravdu dobré filmy, dokázal v historickém dramatu z roku 1957 o povstání slovenských vojáků za první světové války Štyridsaťštyri a o dva roky později v baladickém snímku z dob Slovenského národního povstání Kapitán Dabač, kde hlavní role připadla Ladislavu Chudíkovi.
Paľo Bielik zachycený jako účastník SNP sochařem Ladislavem Snopkem
Nakonec sám sáhl po zbojnické legendě a v letech 1962 až 1963 natočil dvojdílný film Jánošík. Toto v pořadí třetí zpracování vzniklo při příležitosti 250. výročí smrti slavného Slováka. Hlavní úlohu svěřil Bielik neherci, mladému lékaři z Ilavy, Františku Kuchtovi. Film pojal velkolepě a dočkal se také velkého úspěchu. O tři roky později natočil další film z historie, tentokráte z doby tureckých válek, Majster kat. Poslední jeho film Traja svedkovia z roku 1968 byl opět historický, natočil jej podle románu Ivana Stodoly Marína Havranova, odehrávajícím se v revolučním roce 1848. Ve stejném roce, tedy roku 1968, obdržel Bielik titul národního umělce. Pak se jako režisér odmlčel. K filmové tvorbě se vrátil až v druhé polovině sedmdesátých let, ale už jen jako scénárista. Zemřel 23. dubna 1983 v Bratislavě.
Zdroje:
