Článek
Krásku se zasněným pohledem a netypickým jménem Capucine si mnozí vybaví především z role elegantní femme fatale z komediálních filmů Růžový panter. Role manželky inspektora Clouseaua, Simone, byla ostatně její nejvýznamnější. Hrála ale v celé řadě dalších známých filmů a také byla velice úspěšnou modelkou.
Modelka Řeřicha s temnou diagnózou
Narodila se jako Germaine Lefebvre dne 6. ledna 1928 ve francouzském Toulonu. Její rodina se poté přestěhovala do Saumuru, kde dívka studovala cizí jazyky. Rodiče z ní chtěli mít učitelku. Když jí ale bylo sedmnáct let, povšiml si jí během projížďky kočárem po Paříži jeden módní fotograf. Opustila na jeho radu studia a stala se modelkou, protože si myslela, že tato profese jí umožní zaplatit si kurzy herectví. V době, kdy navštěvovala hodiny herectví, přijala pseudonym Capucine, což je francouzský výraz pro řeřichu. Pro přátele pak byla jednoduše Cap.
Capucine
Jako modelka začínala v módním domě Germaine Lecomte. Byla tu tak zvanou kabinovou manekýnou, tedy modelkou, která má na starosti zkoušení oděvu, aby návrhář viděl, jak daný kus vypadá, když ho člověk nosí. Ve stejné době pózovala i v různých reklamách. Brzy přešla ke konkurenčnímu domu Ruff a v roce 1952 se stala modelkou u Huberta de Givenchyho. S návrhářem se velmi sblížila a oblékala jeho oblečení s oblibou až do konce svého života. Sám Givenchy o ní jednou řekl: „Byla především velkou osobní přítelkyní, někým, koho jsem měl obzvláště rád.“ Modeling ji svedl dohromady s Audrey Hepburn, která rovněž začínala v této oblasti, a navíc byla velkou Givenchyho múzou. Přítelkyněmi zůstaly až do konce života. Capucine trpěla bipolární poruchou, dříve nazývanou maniodepresivní psychóza, měla tak po celý život sklon k sebevraždě. Audrey ji údajně několikrát takový čin rozmluvila. V roce 1969 byla Capucine Audrey za svědka na svatbě.
Capucine pózuje se svojí fotografií za výlohou
Evropský šarm v Hollywoodu
Capucine nepředváděla jen pro Givechyho, ale oblékala rovněž Dior či Belmain. Spolupracovala se špičkovými fotografy a její tvář nejednou zdobila obálku Vogue či Elle. V roce 1948 debutovala ve filmu Schůzka v červenci. Během natáčení se sblížila s hercem Pierrem Trabaudem a hned v následujícím roce se za něj provdala. Manželství ale trvalo jen krátce a Capucine se pak již nikdy znovu nevdala. Ke konci padesátých let působila jako modelka v New Yorku, kde si jí během jedné módní přehlídky povšiml americký filmový producent Charles K. Feldman, který ji přivedl do Hollywoodu, aby zde zdokonalila svou angličtinu a navštěvovala herecké kurzy Gregoryho Ratoffa. V roce 1958 podepsala smlouvu se společností Columbia Pictures a o dva roky později ztvárnila pod režijní taktovkou Charlese Vidora a George Cukora princeznu Carolyne v dramatu Píseň bez konce: Příběh Franze Liszta. Ve stejném roce si stačila ještě zahrát po boku Johna Waynea ve westernové komedii Na sever od Aljašky. Američtí kritici o její roli psali, že do filmu přináší nádech noblesy. V Americe se pak ještě objevila v několika dalších filmech, než se v roce 1962 přesunula do Švýcarska. V Evropě pak natáčela až do konce svého života.
Se Sellersem si dokonale sedla
Přelomovým rokem její kariéry byl rok 1963, s nímž do jejího života vstoupil Růžový panter. Po boku Petera Sellerse, Davida Nivena a Claudie Cardinale zde ztvárnila Simone Clouseau. Původně tuto roli dostala Ava Gardner, ta však v průběhu příprav odstoupila a přeobsazena byla nakonec i úloha samotného inspektora Clouseaua, jehož měl představovat Peter Ustinov. Volba to byla šťastná, neboť si Capucine se Sellersem dokonale sedla. Znali se již dlouho, a právě dlouholeté přátelství dodalo jejich filmovému partnerství potřebnou autenticitu. Capucine se pak ještě o dvacet let později objevila v dalších dvou pokračováních příběhu, a sice ve Stopě růžového pantera a Kletbě růžového pantera.
V Růžovém panterovi
V šedesátých letech se filmovým divákům představila ještě například ve filmu Woodyho Allena Co je nového, kočičko?, kde se opětovně sešla s Peterem Sellersem. Role Renée Lefèbvre upevnila její pověst jedné z nejkrásnějších žen tehdejšího světa. O filmování tehdy říkala: „Pokaždé, když stojím před kamerou, si představuji, že je to přitažlivý muž, kterého vidím poprvé. Vidím, že by i měl zájem, ale přitom se chová nevšímavě – musím udělat vše, co je v mých silách, abych ho zaujala.“
Deprese ji nakonec přece jenom dostaly
V polovině šedesátých let se seznámila s hercem Williamem Holdenem a navzdory skutečnosti, že muž byl ženatý, s ním dva roky chodila. Když vztah skončil, zůstali přáteli.
Na konci šesté dekády se jejím nejvýznamnějším filmem stal Felliniho Satyricon, v němž ztvárnila netypickou roli Tryphaene. V sedmdesátých letech byla k vidění po boku Jeana-Paula Belmonda coby Hélena v komedii Nenapravitelný. V mysteriózním Zločinu à la Neapol se před kamerou v roli záhadné vrchní sestry Angely sešla s Marcellem Mastroiannim a Ornellou Muti. V osmdesátých letech jsou již její filmy, s výjimkou dvou již zmíněných Růžových panterů, v podstatě neznámé.
Její život bohužel skončil tragicky. Začaly ji trápit nemoci, navíc stále více a více trpěla depresemi. Dne 17. března 1990 se dvaašedesátiletá hvězda rozhodla své trápení ukončit. Vyskočila z okna z osmého patra svého bytu ve švýcarském Lausanne. V nekrologu New York Times se tehdy psalo, že jedinými pozůstalými byly její tři kočky.
Zdroje:
