Článek
Sylvie Daníčková, uměleckým jménem Sylva Daníčková, přišla na svět dne 10. dubna 1935 v Mladé Boleslavi do intelektuální rodiny prodchnuté masarykovskými ideály. Její otec byl hned na počátku druhé světové války zatčen, a tak se svou sestrou až do roku 1945 vyrůstala u dědečka lékaře v Dolním Bousově na jižním okraji Českého ráje. Dědeček byl velký vlastenec a humanista, jako jediný v obci měl auto, malého populára. Babička malovala a celá rodina se věnovala muzice.
Z gymnázia na měšťanku kvůli buržoazním přežitkům
Sylva byla vedená k tomu, že co má v hlavě, nikdo jí nikdy nevezme. V rodině se velmi dbalo na vzdělání, a tak není divu, že již v roce 1945 zamířila na gymnázium, na němž vyučovali rodilí Francouzi. „Po válce bylo obnoveno francouzské gymnázium v Dejvicích, kam jsem nastoupila. Už v roce 1948 bylo zrušeno jako buržoazní přežitek, naučila jsem se tam ale francouzsky tak, že mi to stačilo na celý život. Přejít odtud na měšťanku, bylo jako přestěhovat se z jedné země do druhé,“ vzpomínala na svá studentská léta v poválečném Československu v jednom ze svých rozhovorů.
Dlouho tápala v tom, čím by v životě chtěla být. V roce 1953 se přihlásila na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, na obor historie, ale již v prvním ročníku si říkala, že by snad raději pracovala v továrně. Součástí dobové výuky totiž byly vedle skvělých přednášek i ty, které se věnovaly dějinám komunistické strany, Velké říjnové revoluci a dějinám dělnického hnutí. Nabídka do filmového komparzu tak byla pro Sylvu Daníčkovou doslova darem z nebes. Před filmovou kameru se poprvé postavila v roce 1955 coby dívka s pletením v komedii režiséra Miroslava Cikána Muž v povětří. Jednalo se o poslední film, v němž hrál hlavní roli nezapomenutelný Vlasta Burian. Krátce na to se mihla jako dívka ve Valdštejnské zahradě v populárním hudebním filmu režisérského dua Ján Kadár a Elmar Klos Hudba z Marsu. O rok později dostala další drobnou úlohu laborantky v dramatu Roztržka. Tehdy si jí povšiml režisér Josef Mach, kterého zaujala její bezprostřednost a svěřil jí hlavní ženskou úlohu ve filmu Florenc 13,30. Jako dispečerku Barboru Jandovou, nazývanou Pusinka, ji rázem znala celá republika.
Dialog se svými já
Režisér Alfréd Radok zrovna sestavoval tým pro československý program na světové výstavě EXPO 58 v Bruselu. Jako dramaturga si vybral dosud neznámého Miloše Formana, který právě končil FAMU. Režiséři Vladimír Svitáček a Ján Roháč byli jen o nepatrný kousíček zkušenější. Hlavní oporou týmu se stal Radokův bratr Emil a výrazný podíl na projektu měl i architekt a scénograf Josef Svoboda. Potřebovali dívku, která by dokázala vést rozhovor se svými předtočenými filmovými obrazy v několika jazycích tak, aby se zdálo, že dochází k reálné interakci. Architekt, který pracoval i na komedii Florenc 13,30, jim řekl, že zná studentku, která by to zcela určitě zvládla. A tak do Bruselu vyrazila Sylvie, která plynně mluvila francouzsky, anglicky a německy, čerstvý idol té doby Valentina Thielová a renomovaná herečka Zdenka Procházková.
Program Laterny magiky běžel v Bruselu dvakrát až třikrát denně a tvořila jej řada scén, které se odehrávaly na filmových plátnech a zároveň na jevišti. „Naším dramaturgem byl Miloš Forman, který roli konferenciérky vymyslel tak geniálně, že uvádění jednotlivých čísel programu probíhalo jako vtipný rozhovor mezi tou na jevišti a jejími dvěma obrazy na plátně,“ vysvětlovala před časem Sylva Daníčková.
Seznámení se šesti Šlitry
Během výstavy se seznámila s hudebníkem Jiřím Šlitrem, tedy rovnou se šesti Šlitry. Jeho vystoupení bylo totiž koncipováno tak, že živého pianistu Šlitra na pódiu doprovázelo dalších pět filmových Šlitrů – další pianista, kornetista, klarinetista, pozounista a kontrabasista, kteří byli projektováni na plátno. Po představení pokaždé účinkující v pavilonu zůstávali a Šlitr hrál písničky, které měl rád. Se Sylvou se spřátelil, láska vznikla ale až později. Na pódiu se šesticí Šlitrů prožila Sylva Daníčková dlouhých sedm měsíců.
Po skončení výstavy se Laterna Magica přesunula do paláce Adria na Národní třídě. Sylva se vrátila ke studiu historie. „Byl to trochu šok, chodit znovu studovat švabachem psané materiály k diplomové práci, která se jmenovala Švédská okupace na Moravě za třicetileté války,“ přiznala před časem. Filmaři na ni ale zcela nezapomněli a sem tam od nich přišla nějaká nabídka. Žádná se již ale nevyrovnala té, kterou jí kdysi svěřil režisér Josef Mach. Poslední postavu, která měla alespoň jméno, letušku Alenu Junkovou, si zahrála v psychologickém dramatu Letiště nepřijímá. Pak na ni již čekaly pouze zcela zanedbatelné štěky. V roce 1960 se však znovu zapojila do pokračování Radokova projektu Laterna magika II. Se světem filmu se definitivně rozloučila v roce 1964 filmem Kdyby tisíc klarinetů. V té době již tvořila s Jiřím Šlitrem pár. Díky němu začala vystupovat v Semaforu ve hře Šest žen Jindřicha VIII., na níž se přišel podívat zakladatel Černého divadla Jiří Srnec, který Sylvě okamžitě nabídl spolupráci. Jezdila s ním pak na zájezdy a četla německy povídky Miloše Macourka.
Soukromá Atlantida
Stále více a více ji ale začalo přitahovat psaní. V osudovém roce 1968 se stala členkou týmu, který začal vydávat týdeník Zítřek. Redakce byla otevřena prvního srpna a o dvacet dní později přišli Rusové a Zítřek skončil. Z vlasti odešli Miloš Forman i režisér Alfréd Radok. Také Sylva Daníčková s Jiřím Šlitrem zvažovali emigraci. Vydali se na rakouské velvyslanectví zažádat o azyl. Nakonec se ale k tomuto kroku neodhodlali. Jejich vztah byl bouřlivý, provázely jej Šlitrovy nevěry, rozchody a usmíření. Přes všechny peripetie byl ale pevný a zdálo se, že směřuje ke svatbě. K tomu však bohužel již nedošlo.
Na Boží hod roku 1969 pozval Jiří Šlitr jako každoročně své přátele na sváteční oběd, pak se ale náhle zvedl s tím, že se do hodiny vrátí. Nestalo se tak. Když se již venku šeřilo, vydali se ho hosté hledat. Objevili jej v jeho ateliéru v podkroví na pražském Václavském náměstí. Byl mrtvý, stejně jako Jitka Maxová, mladá fanynka, s níž strávil poslední chvíle života. Patrně zapomněli zavřít plyn. V šedesátých letech nebývaly otravy svítiplynem žádnou vzácností. Jaké byla ale skutečná pravda, se již nikdo nikdy nedozví. „Bylo to jako blesk z čistého nebe, pocit, že nastal konec světa. Říkala jsem tomu úderu Atlantida, všechno se potopilo, nezbylo nic,“ svěřila se v jednom z ojedinělých rozhovorů Sylva.
Do jejího života spolu s tragickou ztrátou vstoupila i normalizace. Neprošla prověrkami na konferování. Skryla se před světem doma na Kampě a začala pracovat jako redaktorka v nakladatelství Orbis, přivydělávala si překlady pro Lyru Pragensis, psala pro dětské vysílání Československého rozhlasu, Krátký film i jako novinářka na volné noze. Tu dobu později nazvala vnitřní emigrací. Časem si našla nového partnera, zůstala ale již bezdětná. Novou příležitost dostala po roce 1989, kdy nastoupila do tiskového odboru Akademie věd České republiky na pozici redaktorky Akademického bulletinu a od roku 1998 připravovala pravidelnou měsíční přílohu rozhovorů s vědci, jejíž knižní výběr vyšel v roce 2009 pod názvem Skrytá poselství vědy. Byla jí rovněž udělena Náprstkova cena AV ČR za popularizaci vědy.
Zdroje:
