Článek
Narodila se jako Polyxena Marková dne 3. srpna 1891 ve Strakonicích. Jihočeské město ale přišlo ke slavné rodačce jako slepý k houslím. Xena pocházela z rodiny kočujících herců a na svět přišla na jedné z jejich štací. Okolnosti jejího narození jsou vykresleny v románu Herečka, který napsal Emil Artur Longen. Hlavní hrdinka knihy říká toto: „… Lála je herec a byl mou chůvou, když jsem byla malá. Moji rodiče jsou také herci, ale matka už dlouho nehraje divadlo, protože, chudáček, trpí těžkou záduchou. Jsme herecká familie. I druhý bratr Dolda je herec a má teď svoji vlastní divadelní společnost. A já jsem rovněž hrála divadlo, již jako malá žabička, a dokonce jsem hrála s maminkou na jevišti Pannu orleánskou, než jsem se ještě narodila. Pak mne matka v noci porodila…“
Měla být operní pěvkyní
Jak z výše uvedeného vyplývá herci byli nejen oba rodiče, ale také starší bratři Adolf a Vladimír. Xena tedy vyrůstala v hereckém prostředí od malička. Na jeviště vystoupila poprvé už jako dítě v záskoku za onemocnělou představitelku Malého lorda ve Švandově divadle. Otec Antonín si pro ni ale vysnil lepší budoucnost. Chtěl z ní mít operní pěvkyni. Měla ty nejlepší předpoklady, krásný hlas a výjimečný hudební sluch. Začala tedy studovat zpěv a hru na klavír. Po čase se bohužel ukázalo, že trpí nedomykavostí hlasivek a bylo po kariéře. Nejhůř to nesl otec, který jí zaplatil léčení i učitele zpěvu. Jen velice těžce se smiřoval s konečným verdiktem lékařů.
Xena Longenová
Ještě před dosažením dívčiny dospělosti došlo v rodině Markových k rozkolu. Xena odešla od rodičů, začala kočovat a hrát drobné bezvýznamné role. Osudovým se pro ni v roce 1910 stalo setkání s výtvarníkem a později divadelníkem Emilem Arturem Pittermannem, řečeným Longen, s nímž ji seznámil bratr Vladimír. Longen byl atraktivní muž s aristokratickou vizáží, který patřil do anarchisticko-bohémských kruhů kolem Jaroslava Haška a Egona Ervína Kische. Byl to muž nebývalého talentu, ale také člověk velice problematický. V očích Xeniných rodičů to byl anarchista a opilec. Mladá žena ale jejich varování nevyslyšela a brzy se za Longena provdala.
Odešla spolu s ním do Prahy a v následujících letech poznávala jeho přátele a divoký život anarchistické bohémy. Společně oba partneři sporadicky vystupovali v kabaretu Lucerna. Longen se Xenu snažil vést k modernímu herectví podle svých avantgardních přestav.
Krátce se stala hvězdou Národního divadla v Lublani
Po odchodu z Lucerny manželé vystupovali střídavě v Brně a Praze po různých malých scénách a kabaretech, které prošli téměř úplně všechny. Po vypuknutí první světové války odjeli do Terstu, kde účinkovali v tamním kabaretu. Nedařilo se jim a brzy se vrátili domů. Chvíli působili v Rokoku, kde Xena vystupovala za nepatrný finanční příspěvek v bezvýznamných úlohách v různých parodiích, kromě toho účinkovali po mimopražských podnicích nejnižšího řádu. Nakonec odešli na venkov a živili se z prodeje Longenových obrazů.
Jeden z obrazů Emila Artura Longena
Mladí manželé neustále zápasili s financemi, žili prakticky z ruky do úst, chybělo jim rodinné zázemí. Po čase se k divadlu vrátili, ale možnost účinkovat ve Švandově divadle skončila roztržkou. Díky přátelským kontaktům nakonec v roce 1918 získali angažmá v Národním divadle v Lublani. Xena tak poprvé a naposledy stanula na velké scéně. Hrála ve slovinštině významnější role, Longen tu však jako režisér a scénograf narážel se svými názory na nepochopení. Xena nakonec onemocněla těžkým zápalem plic a po uzdravení se do divadla již nevrátila. Společně s manželem odjela do Paříže. Hrát tu ale nemohla, neboť neovládala jazyk. Odjela tedy raději do Prahy, s sebou vzala osmdesát Longenových obrazů a ujala se propagace výstavy v Chmelově síni. Po návratu manžela se společně pokusili založit na Kladně hornické divadlo, z myšlenky ale nakonec sešlo. Vrátili se do Prahy, začali vystupovat v kabaretech, zejména v Červené sedmě. Artur se zařadil mezi pražské avantgardní umělce a brzy si získal dobré jméno. Rozhodl se založit divadlo slavných klaunů. Společně s Vlastou Burianem, Karlem Nollem, Ferencem Futuristou a Sašou Rašilovem založili kabaret BUM. Podnik pro vzájemné půtky brzy zkrachoval. Xena zde měla angažmá od června roku 1920, vystupovala ale zároveň v hotelu Riva, kde parodovala známé zpěvačky a hrála morbidní příběh o zavražděné prostitutce.
Nejslavnější léta na Revoluční scéně
Naplno se potenciál manželů Longenových rozvinul až na Revoluční scéně, založené samotným Longenem. Tato první avantgardní scéna fungovala v rozmezí let 1920 až 1922. A přestože byl Longen v oblasti umělecké neskonale kreativní, v zabezpečení vztahu po stránce materiální to byla tragédie. Umělecký pár neustále třel bídu s nouzí, byl permanentně v dluzích, byla na něj vypisována jedna exekuce za druhou. Přes všechny ekonomické problémy a malou návštěvnost divadla, byla však Revoluční scéna místem, kde Xena dostala největší prostor pro umělecký růst. Podstatné bylo i přátelství s Egonem Ervínem Kischem, který na čas zachránil existenci divadla svými úspěšnými hrami. Největší úspěch slavila Longenova dramatizace Kischovy povídky Nanebevstoupení Tonky Šibenice, která byla psána Xeně přímo na tělo. Herečka v ní excelovala a pražská prostitutka se stala její nejvýznamnější rolí. V Longenově divadle byla také poprvé uvedena dramatizace Haškova Švejka. Přes tyto úspěchy kabaret po dvou letech skončil především kvůli problémům s financováním a také díky cenzorům.
Velké scény o ni nestály
Po úpadku Revoluční scény odehráli manželé ještě několik představení v sále Adria. Zakrátko se opět sbalili a odešli do ciziny. Cílem jejich cesty se stalo Německo. Xena tu z důvodu jazykové bariéry byla znovu bez práce. Za německého hospodářského bankrotu se vrátila sama domů a rozprodávala manželovy obrazy. Po jeho návratu do Čech společně podnikali zájezdy, s velkým ohlasem se setkali zejména na turné v Brně. V roce 1923 získali angažmá v Rokoku, kam je přijal jejich dlouholetý přítel Vlasta Burian. Vypomohl opět Kisch, který pro ně napsal několik dramatických textů. Xena sklízela samá pozitivní hodnocení, pokusila se proto na jejich základě získat angažmá v některém z velkých divadel. Na podmínku Národního divadla, aby se naučila roli z klasického repertoáru, v níž by byla vyzkoušena, ale opakovaně nepřistoupila.
Emil Artur Longen
V roce 1925 hostovala v divadle na Vinohradech. Byla opět excelentní, na nabídku na angažmá ale čekala marně. Longen se ve stejném roce pokusil vytvořit vlastní divadelní soubor. Sečesteal měl ale jepičí život a skončil po třech měsících existence. Xena se toužila od Longena osamostatnit a pokoušela se o pohostinské hry v různých městech za pevnou gáži. Po návratu do Prahy vystupovala opět v Rokoku. Longen pro ni napsal hru, která vycházela z básně proletářského básníka Jehana Rictuse Modlitba prostitutky k Panně Marii. Společně s manželem v Rokoku také hrávala salonní dvojice v jeho zábavních hrách z prostředí císařského dvora, které se v raných letech samostatného Československa těšily velké oblibě.
Doma létalo nádobí a alkohol tekl proudem
Longenovým se ale stále nedařilo vydělat na slušné živobytí. To vše se negativně odráželo v jejich vzájemném vztahu. Manželství bylo po celou dobu známé bohémským hýřením a ostrými hádkami, při kterých létaly skleničky. Postupem času se hádali stále více. Longen, který nikdy neměl ke flašce daleko, začal ještě víc pít a Xena se stala závislou na drogách. Jejich hádky byly pověstné, nestyděli se dělat scény ani na veřejnosti. Xena se v zoufalství ve svých šestatřiceti letech poprvé pokusila o sebevraždu. Naštěstí neúspěšně. Krátce na to se manželé rozešli a opustili Prahu. Artur žil na Šumavě, Xena v Posázaví. Začala psát pro různé časopisy, a rozhodla se dokonce vytvořit divadelní hru. Po nějakém čase se ale vrátila do Prahy, kde si užívala pozornosti svých ctitelů.
Jediný film, ve kterém hrála, se nedochoval
V roce 1926 dostala první a zároveň také poslední příležitost uplatnit se ve filmu. Zahrála si rozšafnou vdovu Šroubkovou v dnes již nedochované komedii Prach a broky režiséra Přemysla Pražského. Bohužel tak nemáme ani jediný doklad jejího obdivovaného herectví. Snímek měl být na svou dobu nadprůměrný a pracovní záběry z něj byly použity v dokumentu z roku 1960 Jak se u nás kdysi filmovalo. Nevšední hereččin zjev, kulatá tvář a havraní vlasy, přimhouřené oči a uhrančivý pohled nesplňovaly dobové představy režisérů o filmové hvězdě. Žádný jiný z nich tak s nabídkou již nepřišel.
Xena po návratu do Prahy požádala o rozvod, bydlela na Žižkově a občas hostovala v divadle Akropolis. Hledala si za Longena náhradu a po několika pokusech se zamilovala do žižkovského novináře, ke kterému se dokonce nastěhovala. Jeho jméno není známo, ví se pouze to, že se jmenoval Rudolf. Longen ho ve svém románu Herečka překřtil na Piskoře. Ani tento Rudolf herečku ale nedokázal finančně zabezpečit. Bylo to ještě horší než s Longenem. Byl bez peněz a nezaměstnaný.
Longen se mezitím zamiloval do mnohem mladší Marie Uhlířové, nevlastní dcery detektiva pražské mordparty Jaroslava Kinkory. S Xenou ale i po rozvodu udržoval kontakt.
Chtěla Longena zpátky
Ta se mezitím nadále potácela od role k roli. Všechny pokusy dostat se k nějaké lepší opakovaně ztroskotaly. Starosti o zítřek, existenciální úzkost, vyčerpání a deprese ji dohnaly k dalšímu pokusu o sebevraždu. Tentokráte úspěšnému. Ve svých sedmatřiceti letech vyskočila z okna svého žižkovského bytu. I když záchranka přijela nebývala rychle, těžce zraněná herečka zemřela v sanitce při převozu do nemocnice. Psal se 23. květen 1928.
Krátce před smrtí Xena Longenovi psala a prosila ho, aby se k ní vrátil. Dopis ho ale zastihl pozdě. Na pomoc jí nestačil přijít ani jejich společný přítel František Sauer, který na místo sebevraždy dorazil až krátce poté. Na Xenin pohřeb přišel nevídaný počet lidí, kteří ve své době v uměleckém světě něco znamenali. Z Holandska přijel Egon Ervín Kisch a pronesl nad hrobem dojímavý smuteční proslov. Za hereckou obec promluvil Václav Vydra. Ještě téhož roku se na Silvestra Longen znovu oženil s Marii Uhlířovou. Za svědka jim šel Vlasta Burian, který dal později i jméno jejich dceři Jiřině. Na svoji bývalou manželku však Longen nezapomněl a často chodil navštěvovat její hrob na hřbitově na Vinohradech. O tom, co tam prováděl, se dlouho vypravovaly legendy. Prý tam pil, brečel a dokonce spal. O společném vztahu napsal již zmiňovaný román Herečka. Sám zemřel o osm let později. Příčinou nebylo nic jiného, než jeho letitý alkoholismus.
V roce 1981 natočil o životních osudech Xeny Longenové režisér Karel Steklý film Každému jeho nebe. Nešťastnou herečku v něm ztvárnila Jaroslava Obermaierová.
Zdroje:
