Článek
Jméno Lída Baarová zná v Česku téměř každý. Prvorepubliková filmová hvězda, jejíž krása uhranula i nacistického ministra propagandy Josefa Goebbelse, je dodnes symbolem fatálního úspěchu i následného společenského pádu. Jenže v jejím nejbližším stínu se odehrálo ještě jedno drama. Drama mnohem tišší, citlivější a s nekompromisně tragickým koncem. To byl život její mladší sestry, nadané herečky Zorky Janů.
Premiantka, která již ve dvanácti hrála
Narodila se jako Zora Babková 9. července 1920 ve Štěchovicích, tedy o necelých šest let později než její slavná sestra Lída. Rodina magistrátního úředníka Karla Babky a Ludmily, rozené Fenclové, jež se v mládí věnovala opeře, žila uměním. Bylo celkem přirozené, že obě dcery tíhly k herectví, ale každá k němu přistupovala úplně jinak. Zatímco Lída byla dravá, ambiciózní a toužila po slávě za každou cenu, Zorka byla jejím pravým opakem – křehká, hluboká, plná pochybností a oddaná čistému divadelnímu umění. Když Lída dobývala stříbrné plátno pod pseudonymem Baarová, Zorka teprve dospívala. Filmový debut si sice odbyla už ve dvanácti letech v komedii Madla z cihelny, kde si zahrála po boku své sestry, na dospělé role si musela ale ještě nějakou tu dobu počkat.
Vystudovala pět tříd reálného gymnázia v Praze-Bubenči. Byla velmi inteligentní a ve škole patřila k premiantům, spolužáci na ni žárlili a dávali jí to řádně pocítit. Již tehdy podobné ústrky špatně snášela. Nebyla ale jen chytrá, byla i talentovaná a nesmírně fotogenická. V dětství ji ostatně považovali za hezčí než Lídu. Dokonce se objevila v reklamě na pudr. V patnácti letech nastoupila do recitační skupiny – Voice-Bandu E. F. Buriana. V kvintě, v roce 1936, přešla na dramatické oddělení Státní konzervatoře v Praze. „Při přijímacích zkouškách na konzervatoř jsme se zájmem sledovali půvaby dívek, které měly krášlit naši školu. Jednou se mezi nimi objevila něžná blondýnka Zorka Babková, sestra Lídy Baarové. Nebyl jsem sám, kdo k ní vysílal výmluvné pohledy. Porozuměla mi. Brzy se mezi námi rozvinulo křehké studentské přátelství,“ vzpomínal po letech na Zorku Svatopluk Beneš.
Ve stínu sexuálního symbolu
Po ukončení školy prošla Zorka několika divadelními společnostmi, za války působila ve Vinohradském divadle. Její doménou nebyly povrchní salónní komedie, ale hluboké psychologické postavy. Do filmového světa vstupovala s tím, že je sestrou největšího sexsymbolu v zemi. Nebylo to pro ni jednoduché. Neustále musela okolí dokazovat, že není jen tou mladší od Baarové. První opravdu velkou roli získala v roce 1939 v romantickém filmu Ohnivé léto. Právě v té době se Lída Baarová vrátila z Německa, kde jí bylo zakázáno vystupovat kvůli milostným pletkám s ministrem propagandy Josephem Goebbelsem. Snažila se sestru na roli připravit a během rozhovorů s režiséry Václavem Krškou a Františkem Čápem vznikl nápad připsat ve filmu roli i pro ni. Tím však Zorku nechtěně zastínila. Zatímco Baarová ztvárnila osudovou ženu, která svede studenta Šimona v podání Svatopluka Beneše, Zorka jako Červená Klárka, nešťastně zamilovaná do téhož muže, končí skokem ze skály do řeky – jako by tím nevědomky předznamenala svůj vlastní osud.
K jejím dalším filmovým rolím patřila komtesa Karla Prášilová v komedii Baron Prášil, Vlasta v Minulosti Jany Kosinové, Jiřina Krátká v Čekankách či Ela Heglová v Pacientce dr. Hegla. V roce 1941 vytvořila hlavní dívčí úlohu Lidky Kalibové v Cikánově komedii Z českých mlýnů a o tři roky později Helenky v Krškově a Slavíčkově dramatu Kluci na řece. Tehdy, aniž by to kdokoliv tušil, se na stříbrném plátně objevila naposledy.
Trpěla zmařenými vztahy i Lídinými styky s nacisty
Krásná Zorka trpěla velkými psychickými problémy a depresemi. Připadala si tlustá a držela drastické hladovky, několik měsíců jedla jednu okurku denně. Vše přitom odstartovala hloupá poznámka Lídy, trefující se do její postavy. Skončilo to poruchou příjmu potravy, pravděpodobně anorexií. Následkem toho Zorce začal otékat obličej a trpěla velkými bolestmi hlavy. Koncem roku 1940 proto odjela do nervového sanatoria, ale v únoru 1941 už byla opět v Praze a hrála divadlo, které pro ni bylo celým smyslem života. V tom osobním se jí nedařilo. Ať již šlo o ženatého spisovatele Františka Kožíka, režiséra Františka Salzera, kritika A. M. Brousila nebo hereckého kolegu Karla Högera, všechny její vztahy skončily nezdarem. To ji utvrzovalo v pocitu vlastní méněcennosti.
Trpěla i postoji své sestry, její chování neschvalovala. Sama byla vlastenka, pohybovala se v kruzích české intelektuální elity a protektorátní realitu těžce nesla. S blížícím se koncem války se však její psychický stav horšil. Tušila, že účet za sestřino chování bude vystaven celé rodině. A nemýlila se. V květnu roku 1945 euforii z osvobození rychle vystřídala vlna divokých odplat, honů na kolaboranty a vyřizování účtů. Lída Baarová uprchla, byla však zadržena a uvězněna. Hněv ulice a nové revoluční pořádky se tak obrátily proti těm, kteří zůstali v Praze. Pro Zorku Janů to znamenalo okamžitý konec v milované práci. Když přišla do Divadla na Vinohradech, kolegové jí zabránili vstoupit do budovy. Herec Václav Vydra starší jí tehdy údajně řekl, že sestra Lídy Baarové nemá na českém jevišti co dělat. Pro Zorku, pro kterou bylo divadlo celým světem a smyslem života, to byl fatální úder. Deprese se u ní začaly zhoršovat, sestra Lída byla ve vězení, maminka zemřela na mrtvici při výsleších v říjnu 1945 a tatínek přišel o nohu. Jediné východisko viděla v sebevraždě. Vypila benzín, ale měla z něho pouze žaludeční nevolnost. Jedním pokusem to však neskončilo. Zorka strašlivě zeslábla a po koupeli v prvním patře rodinné vily na Hanspaulce dne 24. března 1946 vyskočila z okna a po převozu do nemocnice zemřela. Je pohřbena se svou matkou, otcem a sestrou Lídou v rodinném hrobě ne hřbitově u pražského strašnického krematoria.
Hrob rodiny Babkovy
Zorka Janů zemřela příliš brzy na to, aby plně rozvinula svůj obrovský talent. Stala se jednou z nejtragičtějších obětí poválečného zúčtování, kdy kolektivní vina zvítězila nad individuální spravedlností. Příběh Zorky Janů dodnes zůstává mementem toho, jak krutá dokáže být lidská společnost, když hledá obětního beránka, a jak křehká může být umělecká duše drcená v soukolí velkých dějin.
Zdroje:
