Článek
Československý historický dobrodružný seriál s mystickými prvky, velkoryse kostýmově pojatý, točený v autentických interiérech a exteriérech českých a moravských hradů, to byla Ctná paní Lucie. Šestidílný seriál natočil režisér Petr Tuček podle scénáře, který napsal společně s Gustavem Oplustilem. Pro Československou televizi jej vyrobilo Filmové studio Barrandov. Vznikl s podporou památkářů a ministerstva kultury. Učen byl pro vysílání v rámci Malého televizního vysílání, tak zvaného Matesa, které se zaměřovalo na podporu památkové péče a jeho výnosy mířily do fondu obnovy památek.
Scénárista Gustav Oplustil
Příběh lásky a cti v kulisách českých hradů
Příběh byl zasazený na přelom patnáctého a šestnáctého století, odehrával se na dvou fiktivních hradech Kronbach a Babín, využíval motivů známých z pověstí o československých hradech a zámcích, a také některých historických faktů. Pojednával o putování Lucie, dcery Záviše Oulehly z Kronbachu, a její družiny do daleké turecké země, aby tam společně zachránili jejího ztraceného manžela. A jak to v podobných dílech bývá, šlo v něm o krásnou paní, moc, lidské vášně, spravedlnost a rytířskou čest. V ději se vyskytovala rovněž mýtická postava vlkodlaka.
Hlavní úlohu v televizní romantice získala začínající herečka Renáta Doleželová. Jejího otce Záviše Oulehlu hrál Ilja Prachař. Hlavního kladného hrdinu, Černého rytíře, ztvárnil mužný Svatopluk Matyáš. Záporáka Jakuba Moora, zvaného Pancíř, si zahrál Vilém Besser. Na Jana Třísku připadla role zakletého Luciina nápadníka Věslava Čížovského. Josef Šebek se představil coby Petr Beneš z Vrbince. Miloš Kopecký se proměnil v rytíře Monyfeitha a Josef Haukvic se zhostil úlohy jeho sluhy. Nechyběl ani Václav Lohniský coby Kuneš Smolenský z Babínu nebo Jan Skopeček jako Kryštof Trčka z Kunštátu. Dále zde diváci mohli vidět Vlastu Fialovou, Evu Hudečkovou, Jana Kotvu, Vítězslava Jandáka či Ivana Vyskočila. Posledně jmenovaný vzpomínal, že když dělal u režiséra Petra Tučka konkurz na svoji postavu, moc se mu nepozdával, nakonec ale prohlásil: „Ty jsi vlastně takovej hnusnej hezoun, to pude…“
Seriál doprovázel Matuškův zpěv
O hudební doprovod se postaral renomovaný skladatel Zdeněk Liška. V seriálu zazněly dvě písničky, které nazpíval Waldemar Matuška. Ústřední melodie Život je cesta děj předjímala a zaznělo v ní mimo jiné toto: „Život je cesta plná kamení, často se hustým trním prodírá, bez lásky jsme už v půli znavení, láska nám k jídlu právě prostírá. Stalo se kdysi dávno rytíři, že náhle tolik smůly v kartách měl, že prohrál zbroj, hrad i ženu svou a přítel zmizel, když ji uviděl. Poslyšte příběh plný dojetí o tom jak bídný lupič Kuba Moor Lucii chtěl mít ve své objetí a odvést si ji na svůj temný dvůr. Snad Černý rytíř mávne mečem svým a vysvobodí pannu ubohou, která svou lásku, poupě rozkvetlé, obtáčí marně mříží železnou.“ Druhá z písní, Má viola, příběh uzavírala slovy: „Lucie krásná, k cíli dochází, však Černý rytíř chybí v družině, už došel klidu, nic mu neschází, však jeho píseň nikdy nezhyne… .“
Natáčet se začalo na Křivoklátě na podzim 1971. Dotočeno bylo na jaře dalšího roku, od května probíhala výroba postsynchronů. Již od konce roku 1971 uvažovali oba scénáristé, že v případě úspěchu připraví pokračování. Na jaře 1972 skutečně začal Oplustil psát scénář pro dalších sedm dílů, k jejich realizaci však již nikdy nedošlo.
Seriál bez ideologie se mocipánům nelíbil
Jednotlivé díly seriálu nesly názvy: Boj o Lucii, Nečekaná past, Nevěrná paní Anděla, Rozmařilost a hazard, Ztracená šance a V zemi turecké. Seriál vysílala Československá televize na I. programu od listopadu 1972 do února 1973. První díl měl premiéru 11. listopadu 1972 po tažení Matesa v deset hodin večer. Další díly měly následovat ve dvoutýdenní periodě. Druhý díl byl skutečně odvysílán podle plánu, tedy 25. listopadu, avšak třetí epizoda, původně zařazená na 9. prosince, byla z vysílání stažena a nahrazena jiným pořadem. Důvodem byla zdrcující kritika z vlivných míst.
Nejprve vyšel článek v týdeníku Tvorba, kde pisatel seriál strhal hned po úvodní části. Ohodnotil jej jako dílo zcela nezdařené, s povrchní a krkolomnou romantičností a zničenou poezií pohádek. Vadilo mu, že „protagonisté i kompars pobíhají a řičí ve starobylých zdech jako špatný, vyplašený operní sbor“, že „péče o výtvarnou stránku filmových záběrů je minimální“ a že scenérie hradu Křivoklátu zůstala nevyužita. Dále také uvedl: „Tendence parodovat filmy o Angelice se změnila v parodii na sama sebe“, protože „v té televizní, mnohdy i nechtěně pimprlové rytírně se chvílemi nechtělo hrát ani koním a občas běhali zadkem trochu našikmo.“
Husák, gýč a Anželika
Daleko větší úder však přišel, když si seriál na konci listopadu vzal do úst generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák na setkání s pracujícími v Ústí nad Orlicí. Jeho tehdejší projev odvysílal Československý rozhlas dne 29. listopadu 1972. „Jestli se budeme třeba pod formou zábavy v televizi vracet pořád do středověku, jestli budeme vymyslené rytíře a jejich nudný a směšný zápas o cnosti nějaké panny Lucie stavět před naše lidi, no teda já nevím o jaké ideovosti..,“ hřímal Husák za potlesku lidu a pokračoval: „Komu co to k dnešku říká, já teda absolutně nechápu, absolutně nechápu, komu to co říká. I když se tomu dá úvod v nějaké vlastenecké omáčce, kterou ale nakonec tam nenajdete, která je k tomu tak nějak přilepena uměle. Pořád půjdeme dále do středověku? Potom k Velkomoravské říši? Potom kam ještě? K Markomanům, Kvádům a já nevím kam? A nebudeme vidět to, čím žijou milióny našich lidí dnes, čím žijou na závodech, čím žijou na družstvech?“.
Gustáv Husák
Dále pak poukázal na to, že skutečné hrdinství, které se podle něj vytváří v závodech, na polích, ve vědeckých a jiných oblastech, nese tuto společnost a ne „vymyšlené sentimentální gýče, převzaté podle buržoazních vzorů různých Anželik a podobně“.
Seriál zmizel z povrchu zemského
Normalizační soudruzi z Československé televize se těchto slov zalekli a seriál nejprve z vysílání odstranili, po měsíční přestávce jej sice na obrazovky vrátili 6. ledna 1973 a pokračovali s jeho vysíláním s dvoutýdenním intervalem, zařazen byl ale již jen do dopoledního vysílání od půl desáté ráno. Poslední šestou epizodu mohli diváci shlédnout 17. února 1973. Seriál pak již nikdy reprízován nebyl a snaživými normalizátory byl patrně zničen. Herečce Renátě Doleželové to poškodilo kariéru, patrně i z důvodu své účasti na zavrženém seriálu nadále již hrála jenom v angažovaných projektech. Diváci si ji tak mohou pamatovat především jako první manželku Jana Zemana Lídu v normalizačním seriálu 30 případů majora Zemana. Objevila se ale také třeba v Kronice žhavého léta, Dnech zrady či Okresu na severu. Nakonec zemřela v pouhých padesáti letech za podivných okolností.
Režisér Petr Tuček byl pro změnu odklizen do Brna, kde začal pracovat v tamním televizním studiu. Ani tam se ale naštěstí neztratil a po čase se znovu mohl vrátit do Prahy. Je podepsán pod takovými díly, jako jsou seriály Slovácko sa nesúdí nebo Dlouhá bílá stopa. Co se týče filmové tvorby je jeho asi nejúspěšnějším filmem snímek Copak je to za vojáka… z roku 1987.
Nedochovala se ani cizojazyčná kopie
Česká televize se na počátku devadesátých let po seriálu sháněla, ale bez úspěchu. Po ztracených seriálech pátrala tehdy i v televizních archivech jiných zemí, kde se vysílaly. Podařilo se jí takto dopátrat kopii seriálu Tajemství Viléma Storitze ve Francii a následně vytvořit novou českou zvukovou stopu. V případě Ctné paní Lucie, která se vysílala v Polsku, štěstí neměla. Seriál se patrně v žádné formě nezachoval. Posledními hmotnými důkazy o jeho existenci je tak několik fotografií a Matuškovy doprovodné písničky, které kdosi v době vysílání amatérsky nahrál na dobový magnetofon.
Zdroje:
