Článek
Byť je znám především z českých filmů, narodil se na Slovensku. Stalo se tak dne 5. dubna 1927 v Hlohovci. Okresní město v Trnavském kraji je známé především výrobou léčiv, zdejší Slovakofarma bývala za Československa pojem, dnes tento závod přešel do vlastnictví koncernu Zentiva. Hlohovec se ale může pyšnit i slavnými rodáky, kromě Lackoviče se zde narodil i zpěvák Richard Müller či herečka Viera Strnisková.
Sedmnáctiletý hrdina
Otto Lackovič pocházel z chudých poměrů, žil s babičkou, ovdovělou matkou a starším bratrem. Od mládí miloval film a divadlo, které si poprvé vyzkoušel jako amatér za studií. Vzhledem k rodinné situaci se ale raději šel učit zámečníkem do Nitry. Když mu bylo sedmnáct let, zapojil se do Slovenského národního povstání. V bojích byl těžce raněn a několik týdnů proležel v nemocnici. Na památku mu zůstala již do konce života jizva na rameni.
Herectví ale nakonec přece jenom neodolal. Divadelní kariéru začal v baletu a opeře, kde měl možnost zaskakovat i v sólových rolích. Později přes operetního mladokomika přešel natrvalo k činohře. Působil v Nitře, Michalovcích, Prešově i v Žilině. V polovině padesátých let však kvůli nabídkám českých filmařů odešel do Prahy, kde již zůstal natrvalo. Nejprve přijal angažmá v Divadle ABC, následně se stal členem Městských divadel pražských, odkud na počátku devadesátých let odešel na odpočinek. Nadále však hostoval v Trávníčkově Divadle Skelet a Divadle na Jezerce.
Hrdina z Vávrových velkofilmů
První filmovou příležitost dostal ještě na rodném Slovensku. V dobově poplatné komedii Kozie mlieko se v roce 1950 představil coby pacholek Joža Papcún. Společně s ním v této komedii debutoval i jeden z nejvýznamnějších slovenských herců Ivan Mistrík. Lackovič díky své hřmotné postavě a tmavší pleti ztvárňoval často negativní postavy či nebojácné hrdiny, často také Romy. Čeští filmaři jej objevili již v padesátých letech a obsadili jej do celé řady rolí. Jako mladý bojovník Ondřej Joha se divákům představil kupříkladu ve Vávrových velkofilmech Jan Žižka a Proti všem. Lackovič později vzpomínal, že filmování to nebylo jednoduché. Točilo se od rána do večera, aby se využila doslova každá minuta. Dokonce se používalo i umělé světlo, aby se mohlo pokračovat i ve chvíli, kdy již bylo slunko za obzorem. Ani když měli herci promočené kostýmy při bitce v rozbahněném rybníce se nepřestávalo točit.
Během natáčení mladý herec obdržel telegram od bratra, že matka těžce onemocněla a leží v nemocnici v Nitře. Lackovič nevěděl, co má dělat, obrátil se proto na pomocnou režisérku Věru Ženíškovou, která celou věc oznámila produkčnímu Františku Miličovi. Ten objednal pro herce aerotaxi a dal mu dva dny volna. Když se Otto vrátil na plac, řekl produkčnímu, že se z vděčnosti vzdá honoráře za oba filmy a bude hrát zadarmo. Milič mu na to prý řekl: „Otíku, prosím tě, komunisti mají peněz jako smetí.“
Z dalších rolí, v nichž se Otto Lackovič objevil, lze připomenout mimo jiné dělníka Karla ze 105% alibi, partyzána Ondru v dramatu Smrt si říká Engelchen, číšníka Pepiho v krimifilmu Vražda v hotelu Excelsior, inspektora Skákala ve Fešáku Hubertovi či Deža ve filmu Trhala fialky dynamitem.
Trápil jej nezájem
Často spolupracoval rovněž s televizí a objevil se i v celé řadě seriálů. K vidění byl ve Hříšných lidech města pražského, Třiceti případech majora Zemana, Dobrodružství kriminalistiky či v Četnických humoreskách. Nezapomenutelný je jeho Fero v již v úvodu zmíněných Chalupářích. Za partnerku měl Lubu Skořepovou, s níž se v roli manžela sešel znovu po pěti letech v seriálu Dnes v jednom domě. Úplně naposledy se před kamerou objevil v Nemocnici na kraji města – nových osudech.
Na konci života jej trápilo, že nedostává tolik rolí, kolik by si býval přál. „Jsem už starej a klidnej dědek. Stojí to za prd. Tohle už není žádná perspektiva. Hlavně neposlouchám rádio a nekoukám na televizi. Půl roku jsem na chalupě v Českém ráji a půl roku v Praze. Ale jak mám ty dvě domácnosti utáhnout?,“ svěřil se v rozhovoru pro deník Blesk. „Mám už jen jedno představení v měsíci v divadle. Dabing už žádný. Nemám nic. Ti mladí si možná myslí, že bych zapomínal text a zdržoval, herectví se však nezapomíná. Bral bych ale roli, na kterou se nezapomíná. Žádný štěk. Hraju od osmnácti, takže mám zkušenosti,“ dodal tehdy s tím, že největší problém viděl v tom, že nikoho neuplácel, aby mu dal práci. Nakonec skončil v Praze, jelikož si dle svých slov nemohl dovolit vytopit chalupu. Peníze a nezájem režisérů nebyly to jediné, co jej tížilo. Jako celoživotního velkého kuřáka ho dostihla rakovina plic. Vzdoroval jí deset let, nakonec svůj boj prohrál dne 4. února 2008 v jedné z pražských nemocnic. Bylo mu osmdesát let.
Zdroje:
