Dárek pro Ameriku: Darebák z Ruska dezertoval a ukradl nejrychlejší letoun

V první polovině šedesátých let v Sovětském svazu vyvíjeli záchytnou stíhačku proti vysoce výkonným bombardérům a průzkumným letounům. Na jaře 1964 vzlétl první prototyp mohutného dvoumotorového stroje Je-155. Šlo o prototyp budoucího MiGu-25. Veřejnost mohla novou stíhačku spatřit tři roky poté, co vzlétl její první prototyp. Stíhačka byla představena v roce 1967 během leteckého dne na letišti Domodědovo pod Moskvou.

Není to tak, že by si novou stíhačku návštěvníci leteckého dne mohli prohlédnout zblízka. Vlastně viděli ve vzduchu jen čtveřici prototypů a předsériových strojů. Komentátor je uvedl jako stíhačky dosahující trojnásobné rychlosti zvuku. Blíže nic nespecifikoval. Bylo to tak, že MiG-25 podléhal přísnému utajení. Žádné podrobnosti se na veřejnost nesměli dostat.

Sériové stíhačky této řady pak byly do výzbroje sovětského letectva zařazované od počátku sedmdesátých let. Nejprve v průzkumné, pak v záchytné verzi. Slabinou MiGu-25 byla malá obratnost, v roli záchytného stíhače to však vůbec nevadilo. Další vadou na kráse byl malý dolet. Mohly za to žravé motory. Malý dolet byl ovšem velkým problémem. Při nešetřivém způsobu letu mohlo letadlo nalétat třeba jen 300 kilometrů.

Západ se o novém letounu dozvěděl kolem roku 1970. Špionážní satelity, které sledovaly západní letadla, zachytily nový typ letadla. Vypadal jako obrovské stíhací letouny. Co však západní armádu znepokojovalo, byl fakt, že měl letoun obrovská křídla. A plocha křídel je u stíhaček hodně užitečná. Pomáhá totiž generovat vztlak a také snižuje množství hmotnosti rozložené po křídle. To mu pomáhá být obratnější a snadněji se zatáčí. Američané měli spoustu otázek. Jak rychle asi může tryskové letadlo letět? A mohli bychom s ním držet krok?

V březnu 1971 zachytil podivné letadlo Izrael. Stroj zrychlil na Mach 3,2 - více než trojnásobek rychlosti zvuku. A vystoupilo do výšky skoro 20 kilometrů. Poradci amerických tajných služeb ani Izraelci nic podobného nikdy neviděli. O několik dní později letadlo pozorovali znovu a snažili se letadlo zachytit. Marně. Nedokázali se k němu ani přiblížit. Až o sedm měsíců později Izraelci přepadli jednoho z těchto záhadných vetřelců a odpálili na něj čelní rakety.

Jejich neidentifikovaný cíl proletěl kolem téměř trojnásobnou rychlostí zvuku – tak rychle, že v době, kdy rakety explodovaly, byl tryskáč již mimo nebezpečnou zónu. Pentagon si dal dvě a dvě dohromady a přišel s krizí studené války. Najednou se jim naskytla možnost sovětské stíhačky, která by dokázala předběhnout a převrátit cokoli v americkém letectvu.

Jenže Američané soudili jen z toho, co viděli ve vzduchu. Podle amerického redaktora Flightglobal Stephena Trimble šlo o klasickou dezinterpretaci. Američané totiž přeceňovali schopnosti letounu jen na základě vzhledu. Podle velkých křídel soudili, že letadlo bude velmi rychlé. Také si však mysleli, že bude obratné. V prvním případě sice měli pravdu, ale v druhém případě se v mýlili. To však pochopitelně netušili. Západ předpokládal, že letoun je o desítky let napřed před americkou technologií. To by pochopitelně mohlo naklonit rovnováhu ve studené válce ve prospěch Mosky.

Letečtí dispečeři na letišti Hakodate na jižním cípu japonského ostrova Hokkaidó měli pravděpodobně 6. září 1976 dojem, že sní. Nevěřili vlastním očím, když se na letištní plochu pokoušela dosednout moderní bojová stíhačka s rudými hvězdami na křídlech a ocasních plochách. Pilotovi se manévr příliš nepovedl a stroj nedobrzdil. Nic hrozného se nestalo. Stíhačka jen těsně minula několik zaparkovaných letadel a přistála v trávě za ranvejí.

Na letišti nastalo pozdvižení. Nikdo na Západě tento dvoumotorový tryskový letoun ještě neviděl. Mnozí si na první dobrou mysleli, že jde o nouzové přistání. Jenže tak to nebylo. Pilot vylezl z kokpitu letadla a vypálil dva varovné výstřely. Trvalo několik minut, než k němu dorazili letištní úředníci jedoucí z terminálu.

MiG-25 pilotoval zkušený devětadvacetiletý Viktor Bělenko, který sloužil u 513. pluku protivzdušné obrany. Základnu měl v Čugujevce asi 200 kilometrů od Vladivostoku. Bělenko si už delší dobu pohrával s tím, že dezertuje k nepříteli. Nyní se mu to podařilo. Na přeběhnutí na druhou stranu by nebylo nic až tak zvláštního, kdyby přitom Bělenko neukradl nejtajnější letadlo, jaké kdy Sovětský svaz postavil a nenaservíroval ho protistraně na stříbrném podnose.

Belenko byl nespokojený poručík sovětských sil a režim začal z duše nenávidět. Když stoupal nad Sachalinský poloostrov, už nelítal jen na cvičné misi. Nesl do rukou nepřítele tak nejpřísněji střežená letecká tajemství Sovětského svazu. Přivezl s sebou pilotní manuál, technickou dokumentaci a znalosti. Nesl s sebou zpravodajskou zásobu, kterou CIA později nazvala historickou.

Západní inženýři byli překvapeni. Foxbat nebyl technologickým zázrakem, který čekali. Přibližně 80 procent letadla bylo vyrobeno z obloukově svařované nikl-oceli, nikoli z pokročilých titanových slitin, jak si mysleli. Trup nebyl postavený ze sofistikovanosti, ale nutnosti. Sovětský svaz totiž postrádal průmyslovou kapacitu na výrobu titanu v potřebné množství. Šokující pro Američany bylo, že avionika v letadle silně spoléhala na technologii vakuových trubic. V amerických stíhačkách přitom už byla běžná polovodičová elektronika. V podstatě byl MiG-25 monstrum postavené ze zastaralých materiálů a elektroniky.

Japonský vláda měla strach. Proto zpočátku povolila jen omezené zkoumání letounu. Japonsko se bálo odvetných opatření. Potom jednali se Spojenými státy a Tokio povolilo úplnou demontáž. 25. září 1976 byl Foxbat naložený na americký letoun a připravený na leteckou základnu Hjakuri severně od Tokia. Tam potom mohli inženýři z Ameriky rozebrat každý nýt a obvod.

Když byla analýza CIA dokončena, strategický kalkul studené války se změnil. MiG-25, ačkoli byl v jistém smyslu působivý, nebyl neporazitelnou hrozbou, které se američtí plánovači obávali. Měl vážná omezení. Nedokázal ustát boj s novějšími americkými stíhačkami. Letadlo, které bylo zdrojem amerických nočních můr téměř deset let, se náhle definitivně stalo méněcenným. Ředitel CIA George H. W. Bush to nazval „zpravodajskou bonanzou“. Pentagon si konečně mohl s větším oddechem vydechnout. Technologická propast, kterou MiG-25 zdánlivě reprezentoval, byla optickou iluzí, vytvořenou ze surové síly a propagandy.

Američané si pochopitelně letadlo nenechali. Ani za studené války si nemohli dělat, co chtěli. USA nakonec sovětské straně MiG-25 vrátily. Akorát po částech. V Americe se pochopitelně nikdo neobtěžoval letoun dávat znovu dohromady. A tak Sovětům přišla v několika bednách tak trochu skládačka z IKEA.

Belenkovo zběhnutí vedlo sovětský obranný sektor k rychlé reakci vývojem nové avioniky pro letoun, čímž je přivedlo na standard Mig-25PD, včetně Sapfiru-25, zvětšené varianty Sapfiru-23 z MiGu-23ML, který byl jedním z prvních radarů se schopností sestřelit a zaměřit se na cíl. Ačkoliv Američané byli překvapeni zastaralými materiály i dalšími omezeními, MiG-25 odrážel jeden z nejvýznamnějších úspěchů sovětského bojového leteckého průmyslu.

Letoun byl z ruské služby vyřazen až v roce 2013 a bez životaschopné náhrady. Nástupce a blízký derivát letounu, MiG-31 Foxhound, je v mnoha ohledech i nadále nejschopnějším taktickým bojovým letounem v ruských službách, co se týče jeho výkonů ve vzduchu, jak bylo opakovaně prokázáno na ukrajinském poli. Zůstává vážnou otázkou, zda bude postsovětské Rusko někdy schopno vyvinout nové generace bojových letounů se srovnatelným mezinárodním hodnocením.

Zpět k Belenkovi. Belenko byl dlouhých pět měsíců vyslýchaný americkými zpravodajskými důstojníky. A poté byl několik let zaměstnaný jako konzultant. Dostal politický azyl. Ve Spojených státech amerických si vybudoval naprosto klidný život a získal také americké občanství. V pozdějších letech působil jako konzultant pro sovětské letectví pro americkou vládu a letecký průmysl.

Sověti americkou stranu několikrát urgovali o vydání Belenka, USA však občana nikdy nevydala. Viktor Belenko prožil poslední roky svého života v pečovatelském domě v Illinois. Zemřel v září 2023 ve věku 76 let. Jeho odkaz však nikdy nezemře. Přetrvává jako jedna z nejdůležitějších dezertních operací v historii studené války. Jeho volba mu zachránila život, ale změnila také americkou vojenskou strategii na celou generaci.

Zdroj: bbc.com, migflug.com, idnes.cz, zoom.iprima.cz, militarywatchmagazine.com