Článek
Kyberšikana vězněné dívky
Že je internet opravdu nebezpečné místo, které otevírá mnoho možností pro šikanu a nenávistné projevy, není žádná novinka. Své o tom ví také Natascha Kampusch, která o tom dokonce napsala knihu. Nenávistní anonymové zpochybňovali příběh, který prožila. Bagatelizovali únos, kvůli kterému strávila osm let v zajetí. Mnohdy se setkávala s opravdu ošklivými komentáři „zemři“ nebo „vrať se zpátky do toho sklepa“.
Samozřejmě se mnohokrát obrátila na policii, ale bohužel se prakticky nic nestalo. Jejich laxním přístupem byla mladá žena opravdu zklamaná. A právě proto se rozhodla o problému vydat knihu. Je si vědoma, že kyberšikana se zdaleka netýká jen jí samotné. Chápe, že dobře mířený anonym může opravdu ublížit. Natascha se sice stále snaží najít životní klid a stále se jí nedaří zcela setřást minulost, ale přesto se snaží myslet i na ostatní a svým životním příběhem ji pomoci.
Co je to kyberšikana
Kyberšikana je forma šikany, která probíhá ve světě online prostřednictvím digitálních technologiích. Vyskytovat se může na sociálních sítích, v online hrách nebo na komunikačních platformách. Objevit se může také v textových zprávách. Zahrnuje ponižování, vyhrožování nebo šíření lží. Jedná se také o obtěžování a pomluvy oběti.
Je to o vážný problém, které se v dnešní době objevuje čím dál tím častěji. Bohužel může mít dlouhodobé psychické následky. V případě Nataschy Kampusch, která se těžko vypořádá s tím, že byla osm let vězněná by mohla kyberšikana způsobit opravdu vážné následky. Naštěstí však mladá žena našla způsob, jak se s tím vypořádat. Psaní knihy o tomto tématu může být považované za jistou formu terapie.
Není v tom sama
S kyberšikanou se rozhodně nesetkala jen Natascha, která je jistou formou známou osobností. Setkávají se s ní mnozí. S kyberšikanou má vlastní zkušenost například zpěvačka Ewa Farná, která musela čelit urážkám na svou váhu. Její okolí ji na internetu přwsvědčovalo, že je škaredá a tlustá. Zamávalo to sní přesto, že byla vychovaná v sebevědomou ženu.
Ze světových hvězd se s kyberšikanou potýkal například Justin Bieber a jeho manželka Hailey. Bieber se netají tím, že kvůli tomu dokonce bojoval s myšlenkami na sebevraždu. Ukazuje se tak, že ani úspěšní lidé, kterým mnozí závidí slávu to nemají jednoduché. Ba právě naopak. Čím slavnější je člověk, tím snadněji se stane terčem kyberšikany.
Připomeňme si příběh Nataschy od počátku
Své dospívání trávila Natascha zavřená ve sklepní kobce bez oken. Dlouho o svém zážitku nechtěla vůbec mluvit, ale postupem času svolila a hovoří prakticky o všem, co prožila. A také o tom, co vlastně únosu předcházelo. Na den svého únosu si vzpomíná velmi dobře. Pamatuje si, co se stalo předtím, i jak komunikovala s únoscem. Z jejích slov mrazí. Přesto se najdou tací, kteří příběhu nevěří a pod rouškou anonymity ji uráží.
Pohádala se s maminkou
Natascha neměla zrovna šťastné dětství. Její rodiče se hádali a nakonec se rozešli. Malá dívka nakonec musela vyrůstat s otčímem, který ji neměl zrovna v lásce. Ona toho důvodu uvažovala dokonce o sebevraždě. Podle slov, která uvedla pro deník The Guardian chtěla skočit pod auto, aby to její maminku mrzelo. Ostatně právě v den únosu se se svou matkou pohádala. Do školy proto odešla sama.
Běžně přitom chodila s maminkou. V ten den se však ani neotočila do okna bytového domu, aby své mamince zamávala. Byla vážně naštvaná. Její matku mrzelo, co se stalo a myslela na to, že by se lidé neměli rozcházet ve zlém. Jakoby už tehdy tušila, že se něco stane a svou dceru dlouhé roky neuvidí. Přitom nemohla nic tušit. Netušila to ani Natascha.
Bílá dodávka a muž u ní
Podle slov Nataschy nebylo v ulici moc aut. Všimla si však bílé dodávky, u které stál muž a koukal do dávky. „Vypadl, že na někoho čeká,“ řekla Natascha. Prý to bylo divné a nechtěla okolo něj projít. Jenže si řekla, že to musí udělat, aby si pak mohla říct, že měla odvahu. Tak šla. A on ji chytl. Z ničeho nic. Snažila se křičet, ale nezabralo to. Místo křiku sípala. A on řekl, aby se přestala bránit. Natascha se nenechala zlomit.
Cestou v dodávce se ho neustále na něco vyptávala. Chtěla vědět, jakou má velikost bot, ptala se, jestli je ženatý a má děti. Otázky pálila jednu za druhou. Věděla totiž, že o zločinci musí vědět co nejvíce, aby pomohla policii. Tehdy ještě netušila, že se svým únoscem stráví více než osm let a v podstatě se pro ni stane její novou rodinou. Netušila, že se její život na nějaký čas změní v noční můru.
Špeluňka bez oken
Jejím únoscem byl Wolfgang Priklopil. Ten ji ve svém domě donutil vejít do malé sklepní kobky, kterou pravděpodobně osm let předtím budoval právě k účelu věznění dívky, kterou si vybere. Když do místnosti přišla, byl tam jen záchod a umyvadlo. Chyběla dokonce i matrace, kterou ji hodil až během dne. Podle svých slov Natascha nejprve vůbec nic neviděla.
Postupem času se však k dívce její únosce začal chovat poměrně hezky. Donutila ho číst pohádky na dobrou noc, dával jí dokonce pusu. Choval se k ní v podstatě jako ke své vyvolené. Nosil jí hračky a další dárky. Čím byla starší, tím se však zase jeho chování zhoršovalo. Sice ji vzal na lyže nebo s ním byla na zahradě, jenže později dárky vyměnil například za ústní vodu nebo džus.
Není divu, že se jeho postoj změnil. Ona se k němu totiž začala chovat také jinak. Dávala najevo odpor. Odmítala ho oslovovat mistře, protože jí to přišlo hloupé. A proto ji začal Priklopil mlátit a odpírat jídlo. Dokonce do kobky nainstaloval interkom a pak na ni z ložnice v noci křičel nadávky, aby nemohla spát. Přes den ji pak dával mnohem více úkolů ve formě manuální práce.
Utekla ze zahrady
Možnost utéct měla několikrát. Vždyť jednou dokonce se svým únoscem potkali ve voze policejní hlídku. Zdálo se však, že nebyla připravena. Věřila, že až jí bude 18, útěk se podaří. A tak čekala až do roku 2006. Tehdy byla luxovat koberec v dodávce, kterou jezdili. Pak prostě otevřela vrátka a odešla k sousedce. Jen tak. Jednasedmdesátiletá penzistka zavolala policii. Natascha byla v bezpečí. Její únosce věděl, co se stalo a cítil se ohrožený.
Věděl, co by s ním bylo, a tak před policií utekl. Pod tíhou vlastního svědomí skončil pod soupravu metra. Natascha později koupila jeho dům. Nechtěla v něm žít, ale bála se toho, aby se nestal zvláštní turistickou atrakcí, a nechtěla ani aby dům strhli. Nedávno ho chtěla prodat skupině uprchlíků, ale protesty místních prodej zastavily. Dům je tak stále její a musí platit veškeré zálohy a příslušné poplatky.
