Článek
Někdo si bez denního nákupu nedokáže představit život, jiný zas zamíří do obchodu jednou týdně a má vystaráno. Ať už patříte do kterékoliv skupiny, jedno je jisté, za pokladnami se během dne vystřídají desítky, někdy i stovky zákazníků. Prodavačky a prodavači tak zažijí celou škálu nálad. Jedni lidé se usmívají, druzí spěchají, další prostě nemají svůj den.
Občas narazíte na obsluhu, která vám zpříjemní den milým slovem nebo úsměvem. Jindy to ale může být úplně naopak, nepříjemná reakce prodavače vás zaskočí, třeba jen kvůli obyčejné otázce. Najednou si nejste jistí, jestli jste něco neudělali špatně. A taková drobnost dokáže pěkně zkazit náladu, někdy i na celý den.
„Já chci čokoládu!“
Je to jeden z těch dnů, kdy máte práce až nad hlavu, jste vyčerpaní a jediné, na co se těšíte, je malá sladká odměna. Dorazíte do obchodu, pomalu procházíte regály, přemýšlíte, co by vás potěšilo. A pak ho zahlédnete. Malý chlapec s jiskřičkami v očích a s jasnou misí: přesvědčit maminku, že chce něco sladkého, co mu padne do oka. Tahá ji za rukáv, ukazuje na bonbóny, sušenky, čokolády… Maminka je ale neoblomná a dál si v klidu vybírá něco zdravého, jako by se ho snažila záměrně ignorovat.
Po několika pokusech přece jen povolí, kdy z kabelky vytáhne čokoládovou tyčinku s kokosem a podá ji synovi. Malý se zklidní, ale klid trvá jen pár minut. Vzápětí do košíku začnou přistávat nanuky, sladkosti i plechovka energetického nápoje. Dítě má oči jako talíře a chce víc. „Já chci čokoládu!“ křičí dítě. Maminka znovu sáhne do kabelky a vytáhne další tyčinku. Je pryč dřív, než byste čekali. Rozhodnete se celou scénu raději obejít. Po dlouhém dni v práci už nemáte energii na další drama, chcete jen koupit sladkost a jít domů. Obejdete regály, zamíříte k pokladně… a najednou je tam zase. Ta stejná dvojice, teď už jen pár kroků od vás. Stojí u vedlejší pokladny a vykládají nákup na pás.
„Tohle by mu ale neměl nikdo prodávat. Je na to ještě moc malý.“
Chlapec vítězoslavně svírá v ruce plechovku energetického nápoje a s vážnou tváří oznamuje prodavačce, že je to pro něj. Ta na chvíli znejistí a pak se obrátí na matku: „Tohle by mu ale neměl nikdo prodávat. Je na to ještě moc malý.“ Maminka jen mávne rukou, jako by to nebylo poprvé: „Aspoň bude chvíli klid. Stejně by si to někde koupil sám. Jednou za čas se nic nestane.“ Prodavačka zamrká, ale nic neřekne. Její pohled ale mluví za vše, je to silný nesouhlas, znepokojení, možná i frustrace. Začne zboží markovat, ale její oči sledují chlapce, který mezitím otevřel čokoládu ještě na pásu a během několika sekund ji celou zhltl. Prodavačka se zarazí. S vykulenýma očima se podívá na dítě, pak na matku.
„Co tak blbě čumíš?“
Chlapec si najednou všimne prodavaččina pohledu. Její mlčení, spojené s nesouhlasem v očích, ho očividně vyprovokuje. Prudce se na ni otočí a zasyčí: „Co tak blbě čumíš?“ Okamžik ticha. A pak to přijde. Všichni kolem pokladen zpozorní. Napětí v prostoru by se dalo krájet. Z vedlejší pokladny se ozve pobouřený hlas: „To snad není pravda! Co si to ten váš spratek dovoluje?!“Postarší muž v šedém kabátu si nebere servítky: „To je teda výchova. Vychováváte dítě tím, že ho ignorujete a radši mu koupíte, co chce? To myslíte vážně?“ Jeho hlas je čím dál hlasitější, jako by mluvil nejen k matce, ale i ke všem okolo. „Za nás by za tohle dostal pohlavek a ještě bych mu to nekoupil. Neumí se chovat a vy ho jen cpete cukrem. Pak se divíte, že z něj roste nevychovaný fracek.“
Maminka zrudne, ale nic neřekne. Jen se otočí zpátky k pásu a začne házet zboží do tašky, jako by se tím chtěla schovat před pohledy všech okolo. Dítě mezitím upřeně zírá do země a poprvé za celou dobu je ticho. Prodavačka pokračuje v markování, tentokrát bez jediného slova. Nakonec je nákup u konce. Maminka zaplatí, vezme tašky i dítě za ruku a bez dalšího slova odchází. U pokladny zůstane ticho, které jako by ještě chvíli viselo ve vzduchu. Pak pokladní přejede první položku od dalšího zákazníka a vše se vrací zpět do běžného rytmu.
