Článek
Komu by se chtělo k zubaři, když vás bolí zuby? Nikomu. Ale jo, musíte. A pokud máte soukromou zubařku, víte, že to není zrovna levná záležitost. Na druhou stranu, je to anděl. Pomáhá mi, je lidská, milá, a po zkušenosti s předchozím zubařem vím, že za to stojí. Tehdy jsem ale málem skončila s otravou krve, a jeho přístup? To musíte vydržet.
Vrtal mi několik zubů najednou, jako dítě jsem si vážně myslela, že to tenkrát nepřežiju. Máš špatné zuby, neumíš si je čistit a brzo o ně přijdeš. Ale tak to dřív prostě bylo. A když jsem později slyšela od svých bývalých kolegyň, že měly úplně stejnou zkušenost, došlo mi, že v tom nejsem sama. A v dnešní době si zaplatit zubaře? Ano, radši. Už nikdy jinak.
Praha
Cesta do Prahy, to je kapitola sama o sobě. Nové vlaky sice vypadají hezky, ale jak to tak bývá, okna se nedají otevřít. Vydýchaný vzduch, hlava třeští, ale říkáte si: je to jen půl hodiny. Lidé kolem prskají, kašlou, mluví nahlas, kdo si zvykl jezdit všude autem jako já, ten to snáší hůř. Přitom když jsem studovala, jezdila jsem vlakem i autobusem celé hodiny bez mrknutí oka. Ale člověk si zvykne na pohodlí a odvykne hromadné realitě.
Vystoupíte a doslova dýcháte vzduch. Ve vlaku to totiž chvílemi vypadalo, že omdlí půlka lidí. Pak tramvaj, vítaná změna, i když v Praze si aspoň oprášíte zapomenutou angličtinu, protože kolem vás zní víc cizích jazyků než češtiny. Pokyvujete hlavou, že samozřejmě rozumíte, i když ve skutečnosti už nevíte, co znamená polovina slov.
Radši stojím, než si sednu, protože mám světlé kalhoty, protože všechny tmavé se nestihly usušit, akorát tyhle světlé. Když konečně dorazím k zubařce, cítím úlevu. Zasmějeme se, je mi dobře. Někdo se možná zubaře bojí, ale já jí mám ráda, i když něco bolí, její přístup dělá divy.
Cesta zpátky… Vlak přijíždí. Už z dálky je jasně vidět, že je celý špinavý, říkám si: snad to není ten bez ventilace. Naštěstí ne, tenhle je fajn. Tedy, aspoň ze začátku. Po pár minutách zjišťuji, že podlaha lepí, všude kolem je nepořádek a graffiti, no, řekněme, že školáci by to nenamalovali hůř. Chápu, že se někdo chce projevit, být vidět, ale ať to aspoň vypadá.
Vlak
Obloha se zatahuje a do vagónu si přisedne slečna. Chvíli obdivuju její vlasy a už se chci zeptat, ale v tom se zarazím. Mladý muž, který si ladně přehodí jeden pramen vlasů se na mě dívá a čeká, co mu chci říct. Jen se usměju a dělám, že tam vlastně nejsem.
Vlak
Po pár minutách si přímo naproti mě sedá typický chlap. Výraz jako břitva, ruce zaťaté a nenávistně sleduje svoje okolí. Nejraději bych byla někde v tramvaji, kde se na mě pár lidí usmálo. Prohlídne si mě pohledem, který by zabil každého, kdo by mu vstoupil jenom do cesty.
Vlak
Nakonec jsem vlastně ráda, že se můžu dívat ven, i když přes ta špinavá okna není vidět skoro nic. Člověk v takové situaci raději odkloní zrak někam jinam. Naštěstí si postupně přisedají další ženy kolem nás a atmosféra se uvolňuje, protože se cítím daleko klidněji. Ano, tak nějak to vypadá, když po dlouhé době jedete vlakem do Prahy. Nejen s bolavým zubem, ale také s velmi hezkým zážitkem.
Vlak
