Článek
V dnešní moderní a uspěchané době to známe asi každý. Je na nás kladen čím dál větší tlak, který občas ze sebe potřebujeme nějak dostat. Někdo sportuje, jiný relaxuje a někdo si dá jako berličku cigaretu. Já volím vždy nějaký ten relax a klidné prostředí. Od rána to začalo docela slibně, a tak jsem si říkala, že mi to nic nemůže pokazit.
Termín do solné jeskyně jsem měla už několik dní dopředu zarezervovaný. Klid, zima a relaxační hudba vám mohou velmi pomoci, pokud máte problémy s dýcháním nebo se necítíte psychicky dobře a potřebujete vypnout. Nádherně se po této návštěvě spí a člověk je celý den o dost klidnější. Po dlouhé době se mi začalo dařit, od rána jsem se na lidi usmívala, a tak jsem se vydala autem do města, kde je solná jeskyně.
Nádherné a klidné prostředí, příjemný personál a ticho. Už při minulé návštěvě mě pobavily starší ženy, které přišly spolu, když během pár minut jedna z nich usnula v lehátku a začala nahlas chrápat. Přišlo mi to vtipné a dlouho jsem se tak nezasmála, protože se začala smát paní naproti mě. Zpestření všedního dne. Jenže dnes na mě čekalo něco jiného. Už při vstupu se mě ptala paní, proč jdu mezi důchodce. Nechápavým pohledem jsem se zadívala na vstupní dveře a dodala: Mám potvrzené místo, že to je jen pro dospělé, relax pro seniory máte jindy ne? Brala jsem do ruky telefon, ale v tom se paní zarazila a omlouvala se mi, že to zapomněla změnit.
No co, stát se může cokoliv, tak jsem si šla sednout. Velmi starý pán s paní seděl uprostřed a já slušně pozdravila, žádná odpověď, jen naštvané výrazy. V poklidu jsem si sedla, ale viděla jsem, jak mě delší dobu sledují, jako bych měla odejít. Pak jsem zavřela oči a snažila si odpočinout. Paní začala po nějaké době chrápat, pán na ní nahlas křičel, ať nechrápe. Probudila se a začala neustále šoupat nohama v soli. Jsou staří, hůře slyší a co.. říkala jsem si v klidu. Potom si její manžel začal něco mačkat na hodinkách, jako když si nastavuje doma nahlas budík. Najednou tam byli jenom oni dva, hlasitá debata, pípání hodinek, zvonění telefonu, a připadala jsem si jako v Praze, když jedete ráno tramvají do práce.
Podívala jsem se na své hodinky, pak na ně. Najednou bylo ticho zase. Paní se nakonec rozkašlala, začala sýpat a čekala jsem, že odejde. Pak začalo zase to šoupání nohama, pán se nakonec přisunul k ní a začali se opět bavit. Po půl hodině mě začala silně bolet hlava jako kdyby ze mě někdo snad čerpal energii, říkala jsem si to je asi hloupost, ale připadala jsem si, že každou chvíli omdlím. Nakonec jsem v polovině relaxace odešla a směřovala do kavárny pro kafe. Když jsem odcházela jen jsem slyšela, jak paní říká manželovi, že konečně není unavená po celém týdnu a já si připadala, jako kdyby mě hodili do sušičky.
Začínající migréna se hlásila o slovo a já sotva viděla na cestu. Dvakrát jsem si sedla, než jsem dorazila do kavárny, kde jsem prosila o něco hodně sladkého a silné kafe, abych se vzpamatovala. Prodavačky byly velmi ochotné, ale v rohu místnosti někdo pouštěl nějaké video na telefonu velmi nahlas. To tady máte nějaké puberťáky, co jsou furt na telefonu ne? zeptala jsem se jedné z nich. Paní jen zakroutila hlavou a ukázala mi, kdo tam v rohu skutečně sedí.
Dámy v důchodovém věku v početné skupině si nahlas pouštěly, opravdu hodně nahlas videa na telefonu a smály se na celou kavárnu. Prodavačka jen zakroutila dodatečně očima a já na ní musela křičet ať mi dá cukr do kávy. Migréna mi začala zatemňovat mysl, protože při tom čekání, kdy se zasekl terminál jsem čekala v tom šíleném hluku na zbytek jídla. To už jsem nevydržela a zeptala se prodavačky, proč je nenapomene, když jedna paní odcházela a postěžovala si dost nahlas.
V momentě, kdy začal fungovat terminál jsem už vůbec neslyšela prodavačku, co po mě chce, najednou jsem to nevydržela a hodně hlasitě odpověděla: Já vás přes ten rámus neslyším, asi si dámy myslí, že jsou tady samy, můžete mi to zopakovat? Prodavačka se zarazila, druhá taky, ale jedna dáma z hloučku se otočila mým směrem a povídá: Hele to bylo na nás, jestli to někomu vadí, tak nám to můžou říct a můžete jít klidně jinam. Můj pohled asi mluvil za vše, když jsem se na ni otočila, ale mlčela jsem.
Najednou hluk ztichl, a něco si mezi s sebou začaly povídat, ale poměrně dost potichu. Když jsem odcházela kolem jedné starší ženy, věkově možná stejně jako bylo těm starším paním, dostalo se mi poděkování: Konečně se někdo ozval, já už chtěla jít domů, ale myslela jsem si, že jim něco řeknou prodavačky, ale asi si nechtějí dělat zle. Kývla jsem a utíkala pryč ke svému autu.
