Článek
Nemusí být nutně další rok, aby si člověk zašel do fitka. Tenkrát jsme měly nápad s jednou kamarádkou, že si zajdeme do nejbližšího fitka, kam tolik lidí nechodí. Občas tam byly i ženy, takže to nebylo čistě mužské fitness. Měly jsme obě volno, takže jsme se dohodly, že se sejdeme někde na půl cesty, pak vyrazíme společně.
Jelikož bylo přes 30 stupňů Celsia, s nadějí jsme si mysleli, jak budou prostory prázdné a klimatizované, to jsme byly na hodně velkém omylu. Při vstupu nás přivítaly rozházené boty a příšerný smrad. Ten vycházel samozřejmě z těch bot. Trochu se nám zvedl žaludek, ale co už, když už tam člověk je. Otevřely jsme další dveře a fitko bylo napůl plné.
Okna jen napůl otevřená, údajně klimatizace zrovna ten den nefungovala. Nejdřív jsem se zeptala, jestli by nám někdo nemohl pro nás dvě poskytnout nějaké informace ohledně některých strojů, přestože jsem chodila občas si zacvičit, ale raději se na některé věci zeptám. Oba trenéři měli zrovna plno, jeden cvičil se slečnou, co byla kousek od nás a druhý byl na baru, a něco řešil se starším mužem.
Tak jsme si jako první vybraly běžecký pás, ještě jsem jí ukazovala, co a jak bude potřeba udělat, aby se jí spustil, sama mám doma starší model. Samozřejmě jsme upoutaly pozornost všech mužů. Po zapnutí běžeckého pásu jsem si v odrazu zrcadla všimla, jak jeden, který byl neustále u činek, nás sleduje po celou dobu. Nebylo nám to moc příjemné, ale furt cvičil na jednom místě, kde na nás měl hezký výhled. Upozornila jsem kamarádku, ale ta na mě jen kývla hlavou, že už o tom taky ví.
Potom se k němu přidal jeden muž hodně při těle, ale místo sledování začal hodně hlasitě hekat při každém zvedání činky. Upřímně se přiznám, že na to moc zvyklá nejsem, vždy jsem měla štěstí, že chlapi sice funěli, to asi každý, když má naloženo, ale tohle zaujalo i samotné trenéry. Jeden ho pak upozornil, aby nerušil ostatní, že to je docela nepříjemné.
Bylo na něm vidět, jak se ho to dotklo, přičemž já tomu nasadila korunu. Sice potichu, ale zrovna v tu chvíli, kdy moje věta vyšla ven, bylo ticho a slyšelo to víc lidí, protože jsem jen dodala: No jestli takhle heká v posteli, tak to přehluší i tu ženskou, to je i na mě moc. Jeho pohled na mě, stál skutečně za to. Kamarádka se snažila, aby nevyprskla smíchy.
Později jsme se přesunuly na cyklotrenažér. Sice jsem prosila jednoho trenéra, který sledoval svou svěřenkyni, aby nám jen poradil, jak mám posunout to sedlo, ale neměl ani vteřinku. Kamarádka nemohla vylézt. Přece jako technický typ se nedám, nebo snad ano? Podařilo se nakonec sedlo dát níž, jenže než jsem stihla zasunout jednu část, aby to drželo, kamarádka si dosedla a narazila si zadek.
Ta rána ohlušila i hudbu, co zrovna hrála. Všechny pohledy nás sledovaly a najednou se trenér ptal, zda se něco nestalo. Kroutily jsme, že ne, ale já už rudla ve tváři a smála se. Pak si kamarádka vyzkoušela něco dalšího, ale mě už to nebavilo, protože nás furt sledoval ten jeden muž, obě jsme čekaly, že jednu z nás osloví, ale můj ostrý pohled dokáže občas odradit lidi. V úmorném vedru, kdy jsme se na to nakonec vykašlaly, jsme nakonec zamířily k nejbližší cukrárně, kde jsme se celé odpoledne tomuto zážitku smály.
