Článek
Postupně si vybíráte hodiny, kdy si jedete nakoupit. Jenže občas to nestihnete a zrovna musíte v dobu, kdy je největší provoz nebo se začne komplikovat naprosto něco jiného. Občas si říkám, kde najdu inspiraci na články, protože nejlepší jsou skutečné situace, které člověk zažije. Pokaždé do cesty dostanu situaci, kdy nevím jestli se zase rozčilovat nebo snad už jen smát.
Bylo dopoledne a zrovna pátek. Naivně jsem si myslela, že zrovna v jednom malém obchodě nebude tolik lidí, protože se to vždy nahrne při pondělku a občas ještě v úterý. Takže si necháte nějakou časovou rezervu, vezmete tašky a jedete na nákup. Byla jsem na velkém omylu, protože už na parkovišti stála auta přes dané vyznačení a to už jsem si říkala, kde mám sakra zaparkovat, protože mi to jinak někdo odře. Nakonec se na samém konci parkoviště našlo jedno místo v rohu, tak jsem si tam honem zajela.
V malém obchodě bylo jen pár lidí, tak jsem se ještě radovala. To mě chtěl, ale někdo vyzkoušet s trpělivostí a já bohužel ten den neuspěla. Jeden pán s telefonem na uchu někomu vášnivě líčil, jaké tam mají super slevy a co potřebuje ještě nakoupit. To se občas stává i mě, když někomu zrovna něco beru. Aby toho nebylo málo, tak přesně u jednoho zboží stála skupinka maminek. Jednu požádám, zda můžu projít a nic. Zkouším to na další a nic.
Baví se mezi s sebou jako kdyby tam byly snad samy. Ještě do toho jedna začne něco hlaholit vysokým tónem a už začínám být netrpělivá. Pak prorazím cestu mezi nimi. Na to se na mě podívají proč to vlastně dělám, ale dál se semknou a brzdí prakticky jednu celou cestu. Jedna si bere několik jogurtů a skládá je na sebe. Děti to milují, tak jim vezmu ještě ty čokoládové. Směje se jedna a drží v ruce asi 20 jogurtů v papírové krabici. Na to další honem bere zbytek a ty ostatní to napodobují po nich. Během pár sekund jsou všechny jogurty pryč a ten pán, co zrovna ukončil hovor, možná o něco starší než já, začne nadávat, že si chtěl vzít pro manželku.
Už při tom počtu jogurtů, které jsou hodně sladké, si říkám, proč to do těch dětí cpou. Pak se stejně diví, že děti chtějí víc a jsou pak vzteklé a k nezkrocení. Nevidím to jen u své jedné kamarádky, ale u více kamarádek. Dají v dobré víře svému dítěti sladký jogurt, ne jeden, ale klidně dva a více, pak se diví, že dítě nechce jíst nic jiného a je vzteklé, nebo mu do toho ještě dají něco sladkého a pak dítě lítá a je k neutahání. Když si vzpomínám, že za nás nebylo tolik sladkého a všechny mámy v okolí dělaly domácí smetánky, ale nejedly jsme to furt, tak si říkám, jak to vlastně zvládaly. Ano, dnes je to pohodlnější. Vraťme se zpět k ději.
Nechápavě se na něj zadívají, já si s ním vyměním pohled, kdy už si vybírám poslední zboží a chci jít pryč. Velká cedule, která je jak pro lidi, kteří špatně vidí, visí na dveřích. Ano, zákaz vstupu, vstup jen pro zaměstnance. Jedna se tam hrne nedočkavostí a směje se na celé kolo, proč by tam nemohla, ostatní na ní doslova piští, že se tam nemůže, ale za chvíli se hrnou za ní. To už je hodně nahlas okřiknu, že jestli neumí číst, že tam je cedule jak… nechci být sprostá. Evidentně naštvaně se na mě podívá, co si to dovoluju a vydá se ke mě. Vedle mě si odfrkne jako kůň a mě povolí nervy. Tak jestli těmahle sladkýma srajdama, krmí svoje děcka, tak budou stejný koule jako ona, bože to je slepice s celou partou, dodám.
Na to se začne ten pán smát na celou místnost a hlasitě dodá: Líp bych to neřekl, ta to totálně zabila. Nakonec odcházím jen s jednou věcí, kdy dávám drobné prodavačce a odcházím celá vzteky bez sebe. Když už se chystám odjet, doběhne ke mě ten pán a dodává: Vy jste mi teda dala, koukaly se na mě, jestli se neznáme. A víte, co na tom bylo nejlepší? Že ty slepice tam znovu šly do těch zavřených dveří, když jste odešla a zrovna vyrazila nějaká starší ženská a ta jim teda vyprala žrádelník. To jsem už dostala záchvat smíchu já a s pánem jsme se opírali o moje auto a smáli jsme se, že se na nás lidi na parkovišti dívali, jestli jsme v pořádku.
