Článek
Bylo to už nějakou dobu, co náš pes začal stárnout. Byl se mnou od dětství. V tu dobu už byl velmi starý, začaly ho trápit zažívací potíže, přidal se i problém s hemeroidy a špatný sluch. Ale to všechno jsme brali jako přirozenou součást stáří. Uvažovala jsem tehdy, jestli si pořídíme ještě jednoho psa, štěně, který by mu dělalo společnost. A pak se stalo něco zvláštního. Náš starý pes najednou ožil. Byl čilý, pohyblivější než obvykle, skoro jako by omládl.
Jenže pak se něco pokazilo. Sežral něco, co mu ublížilo. Začal být zmatený, měl pěnu u huby a bylo vidět, že mu není dobře. Kvůli jeho věku už nebyla šance na záchranu. Byl otrávený. Jeho tělo by velký zásah nezvládlo. Zkoušeli jsme, co se dalo, ale bylo nám řečeno, že je už pozdě a můžeme jen doufat.
Držela jsem ho v náručí a on se mi díval do očí, jako bych chtěl, abych ho zachránila. Já ale nedokázala nic, jen jsem brečela. Potom se sám odplazil do boudy a nechtěl z ní vylézt. Všichni jsme cítili, že se něco děje, že přichází konec. Udělali jsme, co se v té době mohlo. Táta tehdy říkal, že to bude dobré, ale když viděl můj pohled, najednou ztichnul.
Ten večer jsem si šla lehnout, že ráno bude líp. Že to nějak pes zvládne. Ale v noci jsem se probudila, nebo možná jsem ještě spala, těžko říct. V pokoji bylo zvláštní světlo, měsíc svítil silně, byl úplněk. Místnost byla celá ozářena stříbrným světlem. A u nohou postele stál on. Můj pes. Viděla jsem bílý stín, byl tam, díval se na mě. Mluvila jsem na něj, ptala jsem se, co tam dělá.
Pak se ke mně pomalu přiblížil a čekal. Nedokázala jsem se pohnout. V polospánku jsem ho pobídla, ať jde zpátky do boudy a říkala jsem si, že se mu konečně udělalo líp, že to nebyla žádná otrava. Když jsem to rodičům ráno vyprávěla a ptala se, kde je náš pes, máma se na mě jen tiše podívala a sklopila hlavu. Nebyl to sen, přišel se rozloučit. Jen mi řekla tato slova: Umřel pravděpodobně někdy nad ránem.
A v tu chvíli mi to došlo, v noci se přišel se mnou naposledy rozloučit. A já ho ve spánku odháněla. Dlouho jsem si vyčítala, proč jsem pro něj nemohla udělat víc. Pořád jsem si v hlavě přehrávala ten pohled, kterým se na mě díval, jako by se loučil a prosil zároveň. A já mohla jen čekat. Věděla jsem v hloubi duše, že to jeho tělo už nezvládne, ale naděje přece umírá poslední. Dodnes, i po kolika letech, když si na to vzpomenu, mám slzy v očích.
A pak se to stalo ještě něco zvláštního. Po nějaké době jsme si domů přinesli štěně, úplně stejně barevné jako byl náš starý pes. A když jsem ho poprvé položila na zahradu, běžel rovnou do boudy toho našeho starého psa. Lehl si tam, jakoby věděl že to místo k němu patřilo. Pár týdnů tam chodil každý den. A pak najednou přestal a nemohla jsem ho tam dostat. Nakonec jsme mu dali stejné jméno. Ne proto, že bychom chtěli zapomenout, ale proto, že nám ho tolik připomínal.
A někdy, jakoby z ničeho nic, se na mě ten nový pes podíval tím samým pohledem, jako to dělal náš starý pes. Udělal přesně stejný pohyb, stejné gesto, stejné tiché přitulení. A v tu chvíli to bylo, jako by se ten starý pes na chvíli vrátil. Tenhle pes je docela přitom jiný. Když vidí, že je někdo smutný, ihned zareaguje. Začne nosit hračky, olizovat vám uši, obličej, a já někdy přemýšlím, jestli ti dva psi si nepředali něco mezi sebou.
