Článek
Běžný den
Jednoho dne jsem měla takovou skvělou zkušenost, kdy jsem si chtěla pořídit iPhone kvůli menší velikosti. Sice byl dražší, ale chtěla jsem zkusit něco nového, doporučila mi ho tehdy kamarádka, co měla vlastní firmu. Říkala, jak se vše krásně propojuje a že se nemusím ničeho bát. Jenže po čase jsem začala být nespokojená. Telefon zlobil, nebyl úplně nový, a tak jsem ho po krátké době prodala přes internet do zahraničí, kde vykupují tyto telefony. Sice mi padl skvěle do ruky, ale nejsem ten typ ženy, která potřebuje velké, robustní věci, ale začala mě po několika letech z velkých telefonů bolet ruka, konkrétně zápěstí. Malíček mám také trochu zdeformovaný, protože si telefon o něj neustále opírám, ale čím větší telefony, tím jsou pro mě prostě těžší a mám problém je udržet delší dobu v ruce. Rozhodla jsem se, že se podívám, jestli vůbec ještě existují dotykové telefony do 6".
Nákup
Šla jsem do jedné prodejny v našem okrese a slušně se zeptala prodavače, jestli mi může s výběrem poradit. Po několika minutách jsem se zamilovala do trochu větší verze, ale nebyl to takový rozdíl. Zrovna jsem si šla vyzvednout na druhou stranu prodejny ochranné sklíčko. Android je prostě Android, když je na něj někdo zvyklý několik let. Vedle mě stála starší žena kolem 50 let se svou dcerou a podle podoby i s její matkou (babička). Bavila jsem se s prodavačem o velikostech telefonu, ukazovala jsem mu ještě v té době ten svůj malý iPhone a rozdíl mezi tím, který si kupuji. Když v tom se na mě otočila ona žena a začala na mě bezdůvodně slovně útočit. Proč mi vadí velké telefony, když evidentně mám na iPhone, jiní si takové telefony nemohou dovolit.
Nechápavě jsem se na ní podívala a klidně jí řekla, že mi vyhovuje menší telefon do ruky, protože jsem člověk, který je drobný a nepotřebuje velké věci. Každý, ať má co mu vyhovuje, nejsem soudce. Nedalo mi to a zadívala jsem se na její dceru a matku, kdy obě mžouraly do svých velkých dotykových telefonů, kdy na ně byly přilepené skoro celým obličejem. Slabě jsem se usmála a dodala, proč si mě vůbec všímá, že se bavím s prodavačem.
Hádka
Začala se posmívat, kdy nahlas dodala, že díky velkému telefonu si nastaví větší písmena a krásně se jí čtou esemesky, že by na tom mém malém nic neviděla. V tu chvíli začal prodavač kroutit hlavou a já se začala nadechovat. „Raději budu mít menší telefon, který se mi vejde do kabelky nebo do ruky, než abych ho musela mít přilepený k obličeji.“ V tom se na mě otočila její matka, babička chudáka dívky, která dělala, že k nim nepatří… A začala na mě zvyšovat hlas a hádat se. To už mi ruply nervy, protože nás začali sledovat lidé v prodejně. „Já si radši zajdu k doktorovi, když špatně vidím, než abych si ničila zrak. Moje zdraví je pro mě důležitější, než si zvětšovat zprávy. Pokud takhle ničíte zrak i své dceři, tak bude mít za chvíli několik dioptrií, protože už tak stejně blbě kouká do telefonu jako vy!“
V tu chvíli jsem se přistihla, jak zatínám čelisti a je mi nějaké horko v obličeji. Když jsem se otočila zpět na prodavače, snažil se nevyprsknout smíchy. Když si ženy uvědomily, že jsou středem pozornosti a mladá dívka, která byla rudá v obličeji, protože jí bylo evidentně trapně, obě ztichly. Během pár sekund se sebraly a dělaly, že se nic nestalo. Já se opřela o pult, dvakrát jsem se nadechla a zaplatila za telefon, a za sklíčko. Nikdy jsem nepotřebovala drahé věci, protože jsem sama nikdy nic moc neměla, ale chtěla jsem si jen splnit sen a vyzkoušet si něco lepšího, což stejně dopadlo tak, že jsem se vrátila k cenově dostupné klasice.
